Karlovy Vary - S první projekcí ve Varech jsem poprvé viděl novou festivalovou znělku s Judem Lawem. Stejně jako u těch starších nemám moc chuť ji vidět znovu (a tuším, že mě to čeká ještě mnohokrát). Skeč s Lawem pokračuje v duchu starších znělek vtipkujících o tom, co držitelé karlovarských cen se soškami doma dělají, a má i stejné nedostatky - nápad není úplně marný, ale kazí ho rozbředlé tempo, přehrávání a nevhodně použitá hudba. Z přehlídky nových a nových celebrit likvidujících karlovarské sošky se stává rutina.
Každopádně destrukce nabrala obrátky v prvním filmu, který jsem letos ve Varech viděl, britském dramatu o hrubiánském vdovci a týrané ženě nazvaném Tyranosaurus, a vyvrcholila v kanadské Polytechnice ohledávající skutečný případ masakru na montrealské vysoké škole.
Když bouchnou saze
Charakterová dramata se hodně liší podle toho, co nám tvůrci prozradí o motivacích svých hrdinů. Existuje spousta filmů, kde postavy mají prostě nějak navolené povahy a moc se neřeší, kde k nim přišly. Takové snímky pak připomínají pohádky, protože postavám od jejich špatných povahových vlastností může pomoci jedině zázrak (obvykle v podobě lásky k náhodně potkané postavě opačného pohlaví).
Další typ dramat na to jde detektivně: odhalí problém v hrdinově chování v události z minulosti, která spustí katarzní emocionální reakci a vše v dobré obrátí. A konečně třetí způsob je ukázat, že motivace lidského jednání vždy do velké míry neproniknutelné a zásadní problémy hrdinů v podstatě neřešitelné. Celovečerní debut britského herce Paddyho Constantina má něco z prvního i třetího přístupu.
Hlavní hrdina, vdovec Joseph, je představen jako hrubián z principu, který neumí řešit problémy jinak než násilně. Však se také pohybuje v prostředí nižší třídy v anglickém městě, které vypadá jako jakýsi Pruďasov, kde si všichni navzájem neustále něčím hlasitě vyhrožují, nebo se rovnou perou. Není divu, že aby se v Josephově životě začalo něco hýbat, musí do něj vstoupit žena. Tou je Hannah, jejíž povaha je nahozena stejně jednoznačně a průzračně - dobrácká, pasivní a naivní křesťanka.
Děj do značné míry lze odsoudit jako černobílou pohádku, kde všichni muži jsou aspoň potenciálně násilničtí a všechny ženy mají dispozice být obětí, opatrovatelkou, nebo rovnou světicí. Film místy dokonce vypadá jako katalog začátečnických scenáristických chyb: postavy, které mají být manželé, se chovají, jako kdyby spolu sice bydlely, ale moc netušily, jak se k sobě chovat, některý z hrdinů tu a tam udělá něco naprosto neočekavatelného, třeba když Hannah pozve do hospody Josepha den poté, co co nevybíravě pozurážel jak její osobu, tak její víru.
Prvek neurčitosti se do příběhu vloudí v podstatě až závěru, který zpochybňuje, do jaké míry můžeme převzít zodpovědnost za činy, které jsme spáchali pod extrémním emocionálním tlakem. Ani to ale není nijak složitá myšlenka - v podstatě říká, že člověk kvůli zákonům občas nespravedlivě pyká za to, že mu v psychicky vypjaté chvíli „bouchly saze".
Tyranosaurus je sociální charakterové drama střižené podle uvažování lidí, kteří v něm vystupují. Neřeší se tu rozdíl mezi tím, jak postavy svět kolem sebe vidí, a tím, jak tento svět vyhlíží pohledem vnějšího pozorovatele. To je problém až festivalových realistických filmů, kde se nad nerozpletitelnými osudy hrdinů z nižších společenských tříd zamýšlejí o něco lépe sociálně zajištění intelektuálové.
Odepření jednoznačných odpovědí
Dělá-li někdo po roce 2003 snímek o „střelbě" na středních školách, může počítat s tím, že jeho dílo bude srovnáváno s dosud nejvýznamějším filmem tohoto typu, kterým je Slon Guse Van Santa. Mohl s tím počítat i David Villeneuve, když v roce 2009 natočil Polytechniku. Základní rozdíl mezi oběma filmy můžeme vidět už v tom, že Slon vytváří smyšlený modelový případ středoškolského masakru, Polytechnika vychází z reálných událostí, ke kterým došlo v Montrealu v roce 1989.
Každý z filmů se zaměřuje na jiné aspekty těchto událostí a potřebuje k tomu jinou míru odstupu od konkrétních detailů.Van Santův film je abstraktnější a obecnější než Villeneuvovo dílo. V obou filmech ale můžeme vysledovat snahu se z děsivými událostmi nějak vyrovnat, a zároveň neschopnost je vůbec nějak uchopit. Spíš než děj a dramatické situace, které jsou v obou případech dost minimalistické, se snímek prokutává různými vrstvami sledovaného dění skrze kameru a střih.
Slon obsahuje množství dlouhých kamerových jízd školními chodbami, kde v každém okamžiku zpoza rohu může přijít první výstřel. Někteří kritici přirovnávají tyto záběry k „first person" střílečkám, což je dobré jen k pranýřování počítačových her, jež jsou v tom ale samozřejmě úplně nevinně. Ve Van Santově filmu totiž o odhalení příčin příliš nejde. Snímek spíš zachycuje atmosféru místa, které se má stát dějištěm nesmyslného masakru. Pohyb kamery je tu až démonický - můžme říct, že po školních chodbách bloudí sama smrt.
Polytechnika se naproti tomu zaměřuje na postavu vraha, mysoginského mladíka, který nenávidí studentky na fakultě, kterou studuje. Jeho odpor k „feministkám", jak jim říká, ale zjevně není dostatečný důvod ke spáchání podobného činu. Snímek postupně prochází různé možnosti, odkud vrahův čin vysvětlit - od zkoumání pozice ženských studentek na škole přes odcizenou atmosféru „továrny na tituly" až po metaforické odkazy k fenoménu entropie (ta se přednáší ve třídě, kde masakr začíná) či k Picassově Guernice (jejíž reprodukce visí v jedné místnosti školy).
Nic z toho nenabízí vodítko, jen rozšiřuje půdorys celé záhady. Brilantní kamera pietně černobílého snímku různě rozostřuje a přeostřuje obraz, snímá akci z nakoloněných úhlů a tříští akci na detailní výřezy. Ze všeho nejvíc se ale soustředí na detaily vrahovy tváře - přesněji na tvář herce, který vraha hraje. Právě postihnutím různých rozměrů tragédie a zároveň odepřením jednoznačných odpovědí na základní otázky zachovává snímek citlivý přístup ke své látce.
