Cannes - Novinka Michaela Hanekeho, uvedená v neděli na canneském festivalu, byla doposud asi nejvíce očekávaným titulem jeho pětašedesátého ročníku.
Poznalo se to podle hysterické tlačenice novinářů u vchodu a podle toho, že dvoutisícový sál první novinářské projekce byl zaplněn už půl hodiny před začátkem ranního představení.
Ti, kdo nevstávají v sedm hodin do front, tak museli vzít za vděk doplňkovou projekcí ve festivalovém stanu. Bylo to o to zajímavější, že k Hanekeho komornímu titulu lomozil nad hlavou prudký vítr bičující palmy i stanové konstrukce.
V samotném snímku rakouského mistra chladných analýz, vyšinutých vztahů a konceptuálních dramat však tentokrát nevanul žádný strašidelný vichr. Nešel z něho strach - jako ze sadistické Bílé stuhy oceněné v Cannes Zlatou palmou před třemi lety.
Novinka Amour (Láska) představuje menší drama páru starých učitelů hudby, které téměř neopustí půdorys jejích pařížského bytu. Ve výsledku vzniklo nemainstreamové, ale velmi kultivované drama o stařecké demenci a partnerském vztahu spojující lidi až do úplného konce. Ten nastává pro Anne a Georgese od okamžiku, kdy se žena ocitá po dvojitém infarktu a následné operaci ochrnutá na dolní polovinu těla. A postupně přestává vnímat své okolí.
Film sliboval herecké obsazení s Isabelle Huppert napsané na plakátu - ovšem ta statuje pouze ve třech čtyřech scénách v roli zaneprázdněné dcery. Dokonce máte pocit, že především vůbec neví, co tu má hrát. Jen se párkrát ledově zašklebí před kamerou.
Na druhou stranu manžela ztělesnil Jean-Louise Trintignant, pro mě samotného byl fascinující pohled na Anne v podání Emmanuelly Rivy. Mám ji navždy spojenou se starým snímkem Alaina Resnaise Hirošima, má láska z roku 1959 a s rolí francouzské ošetřovatelky, milující se celé noci v troskách atomové katastrofy s mladým Japoncem. To byla taková doba.
Po více jak padesáti letech vidíme jednu ze slavných a krásných tváří 60. let jako nemohoucí stařenu, která se pomočuje v posteli, trpí roztřesenýma rukama a trénuje výslovnost základních slov.
Hanekeho Amour nám nedává žádné bližší nápovědy k tomu, co spolu oba dva - Anne a Georges zažili, jaký byl jejich vztah, ani jak vychovávali svou dceru. Během filmu se z minulosti zjeví pouze jeden bývalý Annin student hudby, který předvede své umění na klavír.
Film se naproti tomu soustředí pouze na zápas francouzsky kultivovaného, vzdělaného a distinguovaného páru s postupující demencí. Ta postupně rozežírá nejen Annino lidské tělo, ale i jejich soužití. Sledujeme boj o každý další den společného života, který před ně staví různé "opičí dráhy" staroby se vším, co s tím souvisí. Jak se v nemohoucnosti osprchovat, jak se přemístit z vozíku na postel a zpátky. Jak se navzájem vystříhat podrážděnosti, lítosti či otázkách po tom, jak se ten druhý má, aniž by se sebe navzájem dotkli.
Ve skutečnosti se ale Georges snaží o Annu obětavě starat, vařit, dodávat jí rozptýlení, ačkoliv nechápe, proč mu to sama neusnadňuje. Naopak Anna se stydí se ukazovat před lidmi a přestává mít chuť pokračovat v takovém životě.
Za tím vším se má skrývat Hanekeho drama o lásce, která oba dva spojuje ještě hlubším poutem těch společných let, pro něž nemají ostatní kolem nich příliš porozumění. Celý film vlastně čekáme na to, co udělá Georges, ztrácející svou ženu, která postupně přichází o jasné povědomí o skutečnosti. Bude moct pokračovat v životě sám, anebo se vydá sám dobrovolně za ní? Jak se oba dva rozdílným způsobem vyrovnávají s koncem svého soužití? Jak je to těžké vyprovázet partnera na onen svět?
Možná se Hanekemu podařilo bez efektnosti a sentimentu natočit především drama samotné smrti, která nabývá metaforické podoby pouhého mytí nádobí. Člověk odloží talíře a odchází navždy ze svého bytu. Každopádně než se k tomuto konci dostaneme, autorova Láska má mnoho hluchých i nepříliš zajímavých míst, v němž Anne občas neudrží nejen "moč", ale ani nějaké napětí.
Bohužel téma staroby tak trochu prosáklo i do samotné estetiky filmu, který nás až tak zase nevezme za srdce. Opravdu si netroufám Hanekemu radit, ale tipnul bych si, že s nějakým lepším uchopením obou postav, které by měly i svou minulost a vzpomínky by nás zajímaly mnohem více.
Čtěte také
Cannes 2012: Skandinávský příběh o lulanovi a pomluvě
Cannes 2012: Rumunské siroty účtují s náboženstvím
FOTO: Madagascar, Haiti, rumunské hory a žhavé polibky zázračného dítěte
Cannes 2012: Z mafiánské reality do domu Velkého bratra
Cannes 2012: Na sexuálním výletě bílých žen v Africe
FOTO: Čínský bojovník, sexuální turistky a jižani
Cannes 2012: Bruce Willis, feministky a Audiardův boxer
FOTO: Hvězda druhého dne v Cannes? Marion Cotillard
FOTO: Kdo zahajoval Cannes? Willis v Moonrise Kingdom
Cannes 2012: Klasici si užijí na plážích syndrom tunelu
Canes 2012: Soutěží mistři i progresivní filmové mládí
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I vaše kino nabídne festivalové filmy.
