Cannes - Letošnímu 65. ročníku filmového festivalu v Cannes zatím chybí trochu více energie. Nakonec i počasí má daleko k horkým dnům, které byste očekávali na Azurovém pobřeží.
Jachty okolo festivalového paláce nevystavují slunci těla ruských zbohatlíků a v průsvitné róbě se odváží večer vyrazit na Croisette jen ty opravdu nejambicióznější a nejobětavější herečky s husí kůží, které se nebojí o zdraví. Svým chladem přispívají k atmosféře festivalu zatím i filmy, které nabízejí spíše chladnokrevné, formálně vytříbené snímky, které se vám brutálně zařezávají do masa, než nějaké divoké, horkokrevné, běsnivé příběhy.
Včera večer mě psychicky rozhodil skandinávský snímek Lov (The Hunt) dánského průkopníka hnutí Dogma Thomase Vinterberga, o kterém jsem si myslel, že si už bude po mistrovské Rodinné oslavě točit do konce života jenom "pitomosti pro radost".
Od té doby, co se dal dohromady s mladým scenáristou Tobiasem Lindholmem, se mu ale očividně vrací výkonost. Je zajímavé, že jejich novinku lze chápat zároveň i jako svým způsobem návrat k autorovým začátkům - a k pedofilnímu dramatu. Ne že by Vinterberg opět běhal s ruční kamerou kolem herců a beze světel psal petici zakládající nový estetický filmový styl. Ve skutečnosti se ocitáme v mnohem klasičtějším příběhu přesně dramaturgicky vypointovaném, profesionálně zahraném i nasvíceném. Co je však podobné, je opět bolestný a drastický námět "zločinu mravnosti" odehrávajícího se v malé komunitě dánského venkova. Jen tentokrát jej nahlížíme z jiné strany.
Lucas je rozvedený pedagog ze školky, který se tahá se ženou, aby mohl častěji vidět syna. Každému by jinak rád pomohl, jen strádá chronickou plachostí ve vztahu k ženám i kamarádům.
Dánský maskulinní hezoun Mads Mikkelsem si tu střihl antierotickou verzi svého hereckého rejstříku - a představuje údajně "moderního skandinávského muže" vykastrovaného v průběhu tamní feminizace. Ne náhodou se dává dohromady s východoevropskou au-pair učící se dánsky. Vše se v jeho životě změní k horšímu v okamžiku, kdy holka s velkou imaginací a zároveň dcera jeho nejlepšího kamaráda Thea obviní z toho, že jí ve školce ukazoval "svého lulana".
Očividně falešná školní pomluva se hned rozšíří do celé komunity, v níž vyvolá hysterii strachu a obav. Dospělí nepředpokládají, že by si to nešťastná holka nacházející u Lucase naopak oporu před domácími hádkami rodičů mohla jen vymyslet.
Skvělé na filmu je, že nikoho neodsuzuje, že autoři svým způsobem nalézají pro všechny aktéry křehkého dramatu pochopení. Zároveň ale sledujeme komunitu propadající iracionální hysterii, která se vydává na lov očerněného jedince nacházející oporu jen u svého syna a jednoho kamaráda.
Byť je Lucas osvobozen ze všech vyfantazírovaných obvinění, v krámě mu nechtějí prodat nákup. Sousedé mu házejí kameny do oken, oběsí mu psa. Všichni se mu vyhýbají. Snímek vytváří až drásavý fyzický pocit jedince v pasti čelícího nespravedlnosti a šikaně okolí. Dokonce diváci v kině začali spontánně tleskat v situacích, kdy se Lucas dovede vzepřít fyzickému napadení vesnických řízků.
V druhém plánu příběh vypráví o muži, který se snaží vzepřít komunitě a v nemožné situaci prokáže nečekanou důstojnost. Jenže silný vtip tohoto překvapivě dobrého titulu spočívá v chytrém závěru, kdy sledujeme, jak Lucas zůstává přes jakési smíření s komunitou už navždy lovnou zvěří strachu či nenávisti ostatních.
Není to vůbec snadné vyjít z takového filmu zase ven a nemyslet na všechny hony na čarodějnice, pomluvy a soudy, kterých je každý ve svém životě svědkem od nepaměti. A co teprve dnes, kdy máme facebook, bulvár, zpravodajství nováckého střihu či záštiplné, nepřející společnosti. Jen ne každý dovede uspět v takové zkoušce důstojnosti jako Mads Mikkelsen.
