Cummings není politik, pouze poradce a stratég, který se - navzdory své nesnesitelné povaze - roku 2016 stal vůdcem kampaně za vystoupení Británie z Evropské unie. Přesto si hned zpočátku nelze nevzpomenout na jiný nedávný film také pojednávající o podstatném momentu britské historie: předloňské drama Nejtemnější hodina, v němž se Gary Oldman převtělil do Winstona Churchilla.
Byť je takřka kacířské tyto dva muže porovnávat, oba jsou ve filmových verzích vykreslení jako nesnesitelní jedinci s neobyčejně pronikavým úsudkem, kteří se umně snaží přesvědčit druhé, že je nutné udělat nesnadné rozhodnutí.
Tady ale srovnání končí. Neboť zatímco starší snímek se zabýval pozadím komplikovaného, ale důležitého politického činu, film Brexit pojednává o aktu, jemuž nevěří ani jeho strůjce.
Cummings nesnáší skoro vše. Nejen lidi, s nimiž spolupracuje, neboť je často považuje za hlupáky. Ale také samotný princip referenda, který podle něj zjednodušuje složitý problém na "binární opozici".
Ale když už tu je, proč ho nevyhrát? Vedení kampaně za odchod z EU bere Cummings jako intelektuální výzvu, jak "vytvořit největší politický zlom, který svět zažil od pádu Berlínské zdi".
Možná ale protagonista přece není jen oportunistou, možná jej pohání podivná touha zapsat se do dějin jako stvořitel nové "politiky", která se odehrává na sociálních sítích za pomoci komplikovaných algoritmů. Politiky, která redukuje lidi na data, přestože útočí na to nejlidštější v nich, city.
"Británie vydává zvuk. Opravdový zvuk. Víte to?" ptá se Benedict Cumberbatch na začátku snímku. A poté diváky provádí strhujícím konverzačním dramatem, na jehož konci ten zvuk utichá.
S výsledkem referenda o brexitu jako by padly všechny staré hodnoty, což je paradox obzvláště na pozadí kampaně, která mobilizuje voliče pod heslem "získejte zpět kontrolu". Možná to byl jen zvuk v Cummingsově hlavě, možná opravdu slyšel, jak velký zlom v dějinách nejen Británie právě nastal.
Režisér Toby Haynes, který natočil například jeden díl seriálu Sherlock či výtečnou epizodu temně satirického seriálu Černé zrcadlo USS Callister, učinil ve filmu Brexit ze záplavy slov a dat energickou a bouřlivou podívanou. Podobně jako jeho "hrdinové" cílí především na emoce voličů, i Haynesovi se daří zasáhnout publikum, vyvolat silnou reakci. Ale na rozdíl od svých protagonistů nezapomíná - navzdory jistým zjednodušením - apelovat na rozum. V jeho snímku je dost potravy pro obojí.
Chvílemi Brexit bleskurychlým tempem a nadhledem připomíná čtyři roky staré drama Sázka na nejistotu, které s podobným nasazením pojednávalo o složitém pozadí ekonomické krize předchozí dekády.
V obou filmech se události hrnou kupředu tak rychle, že na maximum testují pozornost publika. Tu ovšem shodně dovedou udržet až do konce. A v obou případech samotná tato rychlost vypovídá o povaze doby, v níž žijeme.
Brexit mimo jiné klade otázky, jak se mění politika - ale také jak se mění její věčný přítěžek, oportunismus - ve chvíli, kdy ani ty nejskvělejší mysli nedovedou dohlédnout následky svých činů.
Dominic Cummings touží proměnit "matrix politiky", je představen jako muž s vizí, kterou okolí jen obtížně chápe. Ale jako by ani on netušil, jaký kolotoč spustil, když "do boje" povolal datové firmy AggregateIQ a Cambridge Analytica, které pomocí sociálních sítí útočí na emoce milionů voličů, včetně těch, o jejichž existenci političtí protivníci ani netuší.
Benedict Cumberbatch už je nejspíš navždy odsouzen k tomu, aby ztvárňoval vlastníky geniálních myslí s poněkud sociopatickými sklony. Jeho Cummings se prohání Londýnem na kole, ve žluté vestě. Ale když cyklistickou přilbu odloží na leštěné dřevo jednacího stolu, muži v oblecích zjišťují, že odteď nejsou ničím víc než pasivními kolečky nevěřícně přihlížejícími Cummingsově politické hře.
Podobně, jako pasivní kolečko, je vykreslen i jeden z nejhlasitějších propagátorů brexitu, pozdější ministr zahraničí Boris Johnson hraný Richardem Gouldingem.
Tvůrci však nesklouzávají ke karikaturám. Ačkoli Cummings mnoha vrcholnými politiky pohrdá, snímek je ukazuje jako muže lapené ve víru událostí, který sice pomáhají roztočit, ale pak už se jen vezou a napůl nadšeně, napůl nechápavě hledí, kam se to řítí.
O to silnější je pak moment, kdy se ten vír na chvíli zastaví, kdy si všichni včetně Cummingse uvědomí, že to možná svým tlakem na emoce a potlačováním rozumu přepískli: moment, kdy je postřelena a pobodána labouristická poslankyně Jo Coxová a brutálnímu útoku podléhá.
Brexit
Režie: Toby Haynes
HBO, neděle 3. února, 20 hodin
Brexit je film o události, jejíž následky stále nelze nahlédnout. Příběh pokračuje, jak hlásá závěrečný titulek. To je na jedné straně samozřejmé. Ale zároveň jde o nejsilnější stránku filmu, který je občas přeci jen trochu více efektní než efektivní. Který se někdy až moc spoléhá na nepřehlédnutelného představitele hlavní role či na svůj ironický soundtrack, kde zazní ledacos od britské hymny až po Beethovena.
Ta síla spočívá ve schopnosti komentovat nejen proces jednoho důležitého britského referenda. Brexit chytlavě a mnohdy chytře ztvárňuje současný souboj rozumu s citem a otevírá velká politická dilemata dneška. Třeba zda není na čase přestat se štítit slov jako populismus v době, kdy apely na rozum definitivně ztratily moc vyhrávat volby.
