Pedro Almodóvar vždy točil o potěchách a vášních, jež hýří barvami. Ani jeho novinka není výjimkou, najít v ní záběr bez přítomnosti červené barvy by bylo skutečnou zkouškou divácké pozornosti.
Tón je ale lehce jiný. Neboť film vypráví o stárnoucím režisérovi Salvadoru Mallovi, kterému už se těch potěch a vášně příliš nedostává. Mnohem spíše jeho svět ovládá bolest z názvu snímku.
Druhé slovo z titulu - sláva - už je také spíše věcí minulosti. Nejslavnější dílo Mallovy kariéry právě bude mít výroční uvedení po desítkách let, filmař trpí tvůrčím blokem a obrovskými bolestmi páteře. Jediné, co se vynořuje z minulosti, jsou staré křivdy a tragédie.
Bolest a sláva je dílo silně autobiografické, byť vyprávěné s uměleckou licencí. Možná i proto Almodóvar tentokrát není tvůrce opájející se zákrutami vyprávění, byť typické rysy jeho tvorby jsou jasně čitelné.
Almodóvar i jeho dvorní herec Antonio Banderas vytvářejí křehký portrét, odvíjející se pomalu, jako v heroinovém opojení. To je ostatně jedním z ústředních motivů snímku, i tady se však Almodóvar vyhýbá nabízejícím se klišé drogových filmů.
Heroin i legální opiáty na předpis jsou přirozenou součástí světa hrdinů, jejich užívání má své důvody, žádné démonizování či naopak kochání se výjevy drogových raušů.
Salvador se po letech setkává s hercem Albertem, s nímž se rozkmotřil při natáčení svého opus magnum. Právě ten jej vtáhne do víru heroinového návyku, jenž byl problémem už tehdy při natáčení.
Vše v Bolesti a slávě se děje s nezvyklou samozřejmostí, legitimní důvody, proč se na stará kolena pustit do takového podniku, jako je kouření heroinu, se pozvolna vyjeví. A především Banderas hraje jako snad nikdy dříve. Je to pochroumaná tělesná schránka, které každou chvíli hrozí fyzický rozpad. Byť se v tváři stále zračí Banderasovo charisma, je tady především mužem, na němž se život podepsal po všech stránkách.
Snímek rozjasňují vzpomínky na dětství, na první horečky, na první touhy ke stejnému pohlaví, na stavy rozjitřené, opačné těm, jaké protagonista prožívá v době, kdy mu tělo nedovoluje pozřít sousto bez nebezpečí, že se zalkne.
I tyto stavy na hraně vzpomínek a horečnatých vizí se nakonec ukážou být součástí Almodóvarovy hry s divákem a vyprávění příběhu.
Ale ten příběh není nikterak stavěn na odiv, je to v posledku jen torzo, což ale dává smysl, neboť jen jediný skutek už ten příběh může uzavřít. A sice událost, po níž následuje pohřeb.
Bolest a sláva je nicméně stále film plný krásy, přese všechno je to dílo velkého estéta Almodóvara, jen tu krásu doplňuje smířením se se světem a hořkosladkým pocitem z podzimu života. V něm tu a tam vzplane léto, ale mnohem spíše se blíží nevyhnutelná zima.
Režisér prostřednictvím hrdiny kontempluje nad životem, tvorbou i vztahy, nad bolestivými konturami minulosti, které už nelze napravit. Jen na krátkou chvíli - na usmířenou - se vrací do časů, kdy se rozhodoval, kterou cestou se v životě vydá.
Almodóvar především výtečně vystihl celkový tón, v němž se bolestivé chvilky potkávají s občasnými nepokrytě komickými eskapádami i se závany bezstarostnější minulosti.
Je to tvar křehký podobně jako tělesná konstituce hrdiny, stačilo by málo a vše se rozpadne.
Ale právě sledování, jak vše navzdory okolnostem drží pohromadě, je největší potěchou Almodóvarovy novinky, která na jednu stranu nemůže znalce jeho díla překvapit, na druhou se po mnoha žánrových experimentech jedná o návrat k tomu nejosobnějšímu a nejosobitějšímu způsobu vyprávění.
Odvěký pár nejen španělského filmu Antonio Banderas a Penélope Cruzová tu nehrají jako obvykle bok po boku, až do posledního záběru se zdá, že ani - z logiky - není možné, aby se ve snímku potkali.
Bolest a sláva
Scénář a režie: Pedro Almodóvar
Bioscop, česká distribuční premiéra 23. května
Což sedí k celkovému konceptu, Bolest a sláva je sice filmem o setkáních po letech, ale jeho hlavním tématem je míjení. Osudové rozkoly, z nichž už mohou vzejít pouze letmá shledání.
Ta nemohou napravit věci minulé, ale - tak jako poslední záběr Almodóvarova filmu - mohou přinést naději. Naději, s níž se lze vzepřít smrti, která se na čas stala jedinou vyhlídkou.
