Recenze - Nýmandovi Jerrymu Shawovi zazvoní telefon a ozve se z něj neznámý ženský hlas, který mu přikáže, co má dělat - jinak ho okamžitě zatkne FBI, která míří do jeho bytu. Jerry nestačí zareagovat dost rychle, jakmile si ovšem při výslechu vyžádá možnost zatelefonovat si, ozve se tentýž hlas, jenž mu svými radami umožní utéct z přísně hlídané budovy.
Elektronická návěští vysílají Jerrymu vzkazy, kudy a kam jít či skočit. Všechny semafory se mu v trase útěku rozsvěcují zeleně, zatímco pronásledovatelům naskakuje červená. Jakmile neuposlechne, rozezní se mobily lidem okolo a ti podle instrukcí donutí Jerryho jednat ještě rychleji a urputněji.
Během několika frenetických minut se Jerry setkává se stejně manipulovanou osobou, svobodnou matkou Rachel. Neznámý hlas z nich zjevně chce mít tým, který má provést něco, co jim samotným nedává za mák smyslu. Neuposlechnou-li však, budou umírat jejich blízcí, lidé okolo nich či oni sami.
Pocit globální nejistoty
Pocit, že jsem jen součástka nějaké velké hry, že mě ustavičně sledují a že o mě všichni všechno vědí patří k typickým zlým snům, falešným tušením či fobiím, které zažívá občas téměř každý.
Od Matrixu tu rozhodně nebyl film, který by lépe navodil pocit nejistoty ohledně fungování celého světa. Ostatní snímky vyráběly vyvolené mesiáše (Wanted) či politickou totalitu (Equilibrium, V jako Vendeta) - ale nevyvolaly až fyzicky hmatatelný strach, že když se "Bohu" či "Velkému bratrovi" zachce, dovede změnit i fyzikální zákony.
Oko dravce bylo natočeno s tím, že má brnkat na strunu naší paranoie, že nás vláda a tajné (i nevládní) organizace špiclují pomocí vysoce vyspělých komunikačních technologií.
Snímek by určitě nevznikl bez toho, že by tomu nenahrávala politická situace s křížovým tažením proti terorismu, kdy se nástroje na zachování tváře svobodné západní civilizace často obracejí proti ní. Ale zároveň přese všechno není Oko dravce politický thriller, který by si troufal říkat něco o tom, jaká je dnešní situace.
Magické tajemství
Objevují-li se přirovnání k Nepříteli státu (1998) s Willem Smithem, je třeba rozlišovat, že tam byly zobrazené monitorovací technologie podle všeho sto let za opicemi, respektive zhruba deset let za tehdejším reálným stavem; jinak by je ani filmaři nemohli bez dobrozdání státních orgánů napodobovat. Podoba nejpokročilejších verzí technik špionáže je přísně tajná.
Oko dravce nás ale nestraší zastaralými hračkami a rozhodně z něj ani nevyplývá, že by nám tvůrci chtěli nakukat, že ukazují cosi aktuálního. Tento film je zkrátka sci-fi, nebo spíš přesněji SF - spekulativní fikce stojící na premise "co by, kdyby".
Svou poetiku staví na poučce, že dostatečně rozvinutá a současníkům nepochopitelná technologie budoucnosti se jeví jako magie. Magické jádro Oka dravce navozuje rezonanci mezi tím, že se v jednotlivých scénách snažíme dopátrat racionálního vysvětlení "jak by to mohlo fungovat", a mezi pocitem naprosté absurdity a nesmyslnosti "to by se nikdy nemohlo stát". No nemohlo, ale o to jde!
Zdá se, že si na tom vylámalo zuby už hodně diváků a recenzentů, kteří se raději poslední třetině filmu vysmívají a zavrhnou i zbytek, místo aby se pokusili pochopit princip. Za Okem dravce nestojí nic intelektuálně náročného, žádná superracionální konstrukce, ale dětský strach z magie, strach z neporozumění toho, jak věci fungují.
Jakmile je nám odhalena vcelku elegantní pointa, napětí pomine. Ale vadí to? Je řešení natolik hloupé, že by neobstálo v běžné sci-fi povídce? Spíš se domnívám, že pokud je vysvětlení paranoidního pocitu věrohodné, jde o špatné dílo, které nemá nic společného s uměním ani se zábavou, ale je to příznak psychopatologie.
Otázka proč není důležitá
Režisér D. J. Caruso není vizionář a nestvořil ani nového Terminátora, ani nový Matrix, ba ani nového Nepřítele státu nebo další díl Jasona Bournea. V jistém ohledu je ale pokračovatelem jiné tradice - hitchcocovského pojetí thrilleru či mystéria, kdy jsou obyčejní lidé vrženi do situace, kterou nechápou a prakticky ani nemůžou zvládnout, přičemž samo řešení zápletky "kdo za to může a proč to těm nebožákům dělá" není tolik důležité.
Na Oko dravce netřeba klást nároky, jaké bychom očekávali od autorského dílo s osobní výpovědí o rozkladu duše jednotlivců v nelidském systému. Významy, které se na snímek nabalují, jsou dané kontextem naší doby.
Přitom nejde o pouhou zábavu bez přívlastků. Právě na filmech jako je tento se dá vidět, že zábava, napětí a šoky nejsou bezstarostné, ale vyrůstají z poměrně hlubokého psychologického, případně i historického podhoubí.
Carusův styl nepřekvapuje žádným zvláštním výrazovým prostředkem; v zásadě mu k tomu, aby scény braly dech, stačí být záměrně střihově nepřehledný. Ať se přihlásí ten, kdo si po první velké honičce zakončené zvedáním aut jeřáby neuvědomil, že na chvíli zapomněl dýchat. Nejspíš nikdo, protože kdo nedýchal a neuvědomil si to, tak zemřel, a kdo dýchal, tak se neumí bavit a měl by se stydět.
Carusovo obdivné napodobování Hitchcocka jde tak daleko, že neváhá zařadit scénu, kdy jsou hrdinové pronásledování na otevřené planině útoky shůry.
Zatímco v Na sever severozápadní linkou nahánělo Caryho Granta práškovací letadlo (tupí milovníci pravděpodobnosti se budou opět ptát proč?), v Oku dravce Shia LaBeouf a Michelle Monaghanová jen bezmocně sledují, jak v pustině na zem padají z obřích sloupů dráty elektrického vedení…
Působení filmu tak kolísá mezi estetikou úžasu a mezi silným tahem rychlého tempa vyprávění, které vlastně zabraňuje přemýšlet. Škarohlíd řekne, že se tím dílo snaží zastřít bezmyšlenkovitost a přehnanost, optimista v tom vidí evokaci subjektivních pocitů zmatku, v němž se nachází mysl hlavních hrdinů.
Eagle Eye, USA 2008. Režie D. J. Caruso, scénář John Glenn, Travis Wright, Hillary Seitzová, Dan McDermott, hrají Shia LaBeouf, Michelle Monaghanová, Billy Bob Thorton, Michael Chiklis, Rosario Dawsonová ad. 118 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR 2. října 2008.
