Dúz -Vojín Kutina, takto sa voják československej armády správať niebude! Věta zní dokola z jihotuniské pouště.
Potem zlití herci na příkaz režiséra Václava Marhoula opakovaně vybíhají na vysokou dunu. "Mám umělou srdeční chlopeň, ale zatím to zvládám," směje se Kryštof Rímský, představitel Kutiny.
V teplotách dosahujících 53 stupňů ve stínu pomáhá s Matějem Hádkem, Janem Medunou, Robertem Nebřenským či Michalem Vaňkem vyprávět válečný příběh příslušníků 11. čsl. pěšího praporu, který proslul obranou libyjského přístavu Tobruk.
Vojákům se tehdy přezdívalo "pouštní krysy" - po šestašedesáti letech sedí pojmenování i opáleným hercům. Marhoul jim dává zabrat: natáčení připomíná tvrdou vojnu, jak sliboval. Ten den obzvlášť. Na řadě je scéna z výcvikového tábora v Egyptě. Přes pár vět se hlavně běhá, běhá, běhá...´
Bude to o vztazích
"Kutina je hajzl," popisuje svou postavu Rímský. Jeden a půl minutová scéna ukazuje proč: když si vojín Jan Lieberman jediný německy mluvící Žid v družtvu postěžuje při výcviku na námahu, srazí ho Kutina na zem. Konflikt ukazuje dobovou pravdu. Nevraživost emigrantů sloužících pod britským velením byla častá.
Vzpomínky veteránů hovoří o nepřátelství mezi komunisty a pravičáky, nebo o "lidovém antisemitismu". A to jsou věci, na kterých Marhoul svůj osmdesátimilionový snímek staví. "Je to spíš vztahový film," říká.
"Vojáky změnila poušť k nepoznání. Do vlasů a obočí se zažral žlutý prach," psal hned po válce ve své knize Od Eufratu po Benghází šéflékař čsl. praporu L.Firt. Marhoul chce, aby herci vypadali stejně.
Zatímco štáb denně odjíždí do hodinu vzdálené "saharské brány" Dúzu, režisér zůstává s tuctem filmových hrdinů ve stanech uprostřed dun. Vodu a jídlo dováží tuniská produkce. Pracují šest dní v týdnu, jen poslední tráví v hotelu. "Každýmu to v hlavě šrotuje. Přemýšlíme, jaký to tehdy pro vojáky bylo. I o tom co bude s náma, až se vrátíme," nepochybuje o vlivu podmínek Petr Vaněk, který hraje vojína Liebermana.
Povinná kloktáž
Každé ráno a večer začíná v hereckých stanech stejně: budíčkem a plastovým kelímkem s whisky. Tzv. kloktáž slouží jako dezinfekce. Je to jediný dovolený alkohol. Zákaz se týká i žen. "Je to tvrdý, ale na filmu to bude poznat," soudí Rímský a radí, kde si v noci ustlat.
"Hlavně pozor na škorpióny. Nacházíme je tady téměř denně." Výjimkou nejsou ani stopy po zmijích.
"Nikdy jsem nevěřil, že to takhle zvládnou," chválí herce plukovník Karel Klinovský. Měl na začátku léta na starosti jejich vojenský výcvik ve Věkově a úkol pokračuje i v poušti. Dohlíží, aby na ně sedm týdnů před koncem natáčení nenapadla ponorková nemoc. "Po zkušenostech z misí jsem je naučil určitá gesta, díky kterým dají najevo, že chtějí být sami," popisuje poslední záchranu proti vtipům ostatních.
Nad jejich sprostým obsahem by pukli závistí i francouzští legionáři, u jejichž bývalé pevnůstky teď kulisy tábora československé armády vyrostly. "Už si to užíváme," směje se Klinovský a navrhuje přespání v dunách.
Herečky a cínoví vojáčci
"Stop!" křičí Marhoul a otáčí se směrem na kameramana Vladimíra Smutného, "u mě dobrý". Český štáb zahalený do berberských šátků začíná scénu přestavovat. Kdo může, hledá u palem úzké pruhy stínů.
"Jsou to herečky," šklebí se na účet "hvězd" nejmenovaný voják. Patří k třicítce komparsistů z historických klubů. "Cínoví vojáčci," jak jim s humorem říkají slavnější kolegové, si přijeli do Tunisu vyzkoušet vojenský život na vlastní kůži. Jejich přístup budí respekt i u největších pacifistů.
Na rozdíl od herců nemají styk s civilizací vůbec. Každé ráno začínají nástupem, vztyčují vlajku, dokonce vydávají táborové noviny. Na plac pochodují ve formacích. Drtivá většina z nich si na práci nejhůře placené filmové profese vzala dovolenou nebo neplacené volno.
Není to dokument
"Nedají si říct, když něco dělají špatně," komentuje některé režijní záměry Dušan Klavík, v civiliu obchodní zástupce. Jako amatérskému historikovi mu vadí třeba broušení bajonetů, které se ve filmu objeví. To na Středním východě vojáci nedělali. Podobných detailů bude v Tobruku víc.
"Je pravda, že moderní vojenský výcvik byl pro herce spíš překážkou," dodává řemeslník, v poušti "četař" Vilém Fencl. Fundovaný znalec čsl. armády komparsu velí. Jako ostatní považuje pobyt v písku jako celoživotní zážitek. "Těch detailů si lidi nevšimnou. Navíc je to film o lidech a ne armádě," říká ale s pochopením.
Marhoul přiznává, že Tobruk nebude přesným dokumentem slavné obrany před obávanými Afrika-Korps generála Erwina Rommela. Připravit na to prý musel i české veterány. Mnohé prý syrovost filmu překvapí, chválit do nebe je rozhodně nebude.
Jiní to už teď berou sportovně. "Tu atmosféru u Tobrúku jde stejně po letech těžko zachytit," řekl Aktuálně.cz jeden z nich vysloužilý generál Josef Hercz.
