Berlín - Zatímco delegace k soutěžním filmům se defilují na červeném koberci před Berlinale Palastem na Postupimském náměstí, centru festivalového dění, velké gala premiéry hostí každý večer i velký Fridrichstadtpalast. V tomto sále se publiku ukázala i novinka Giuseppe Tornatoreho The Best Offer (Nejlepší nabídka).
Zrádná romance mezi starším plachým znalcem umění, který se skoro ničeho a nikoho nedotýká bez rukavic, a mladou dívkou trpící agorafobií natočil tvůrce Bia Ráj či Malény v angličtině a s mezinárodním obsazením čítajícím Australana Geoffreyho Rushe, Nizozemku Sylvii Hoeks a Angličana Jima Sturgesse.
„Příběh se nehodil do italského prostředí, chtěl jsem ho umístit někam, kde to hned nepoznáte," uvedl režisér. Natáčelo se tedy hlavně ve Vídni, na závěr dostane asi na pět minut prostor i Praha. Pokud by někomu vadilo, že se všude mluví anglicky, Rush připomíná: „Romeo a Julie se odehrává v italské Veroně a mluví tam v jambickém pentametru. Noví Bídníci jsou z Francie a zpívají anglicky. To je prostě umění."
Italský nicméně zůstal štáb, včetně skladatele hudby Ennia Morricone, který své dílo nahrál v Praze. „Většinou následuji inspiraci, která mě napadne, když čtu scénář," vysvětlovala svůj styl práce vitální legenda v oboru, která do Berlína přijela taky. Jména Morricone a Tornatore byla pro herce velkým lákadlem. „V sedmdesátých letech měly italské filmy velký vliv na australské kino, byl to zlatý věk, který ukázal, co film dokáže nabídnout," zavzpomínal Rush.
Jim Sturgess přiznal, že když měl šanci natáčet s takovým režisérem a vedle Rushe, skoro si už ani nepotřeboval přečíst scénář. Ten je vůbec lepší příliš nezkoumat, po závěrečném zvratu totiž některé části ztratí na přesvědčivosti.
Film, který se stal
Hlavní soutěž se v druhé polovině konečně vymanila z průměru. Třetím favoritem se podle hodnocení kritiků oslovených v časopise Screen stala Camile Claudel 1915 od Bruno Dumonta.
Kandidátem na nějaké uznání je i novinka Danise Tanoviče nazvaná Epizoda u zivotu beraca zeljeza (Epizoda ze života sběrače železa). Minimalistický film natočený na ruční kameru za 17 tisíc euro vypráví skutečný zážitek chudé romské rodiny, kterou bez zdravotního pojištění nechtěli v nemocnici ošetřit. Nemocná žena se přitom po samovolném potratu nacházela v ohrožení života.
„Tenhle film jsem neplánoval, prostě se stal. Četl jsem o případu článek v novinách a přišlo mi neuvěřitelné, co se v Bosně děje. Naštval jsem se a chtěl jsem něco udělat. Tak jsem natočil film. Nejlepší způsob, jak něco změnit, pro mě znamená ukázat to a mluvit o tom," vyprávěl Tanovič.
Nakonec se i rozhodl, že skuteční aktéři by si měli své role zahrát sami. Snímek se tak dostal na pomezí dokumentu a fikce. „Věřím, že novináři pro něj vymyslí nějaké označení. Neměli jsme žádný scénář. Mujičovi mi vždycky řekli, co se stalo, a pak tu scénu přehráli na kameru," přiblížil režisér. „Pokud film budete brát spíš jako dokument, budete mu rozumět. Když ho posuzujete jako fikci, pak vám může chybět scénář a další věci," poměrně výstižně popsal dualitu díla producent Čedomir Kolar.
Tanovič, držitel Oscara za film Země nikoho, má zkušenosti i s velkými drahými produkcemi. Nečekal, že jeho levné a technicky nedokonalé „cinema verité" by se mohlo dostat na velký festival. „Berlinale je odvážné, že nás pozvalo do soutěže. Jen kameraman se zhrozil a říkal, že by na lehkou ruční kameru vůbec nesáhl, kdyby věděl, že ho bude posuzovat Kar Wai Wong," dodal režisér. Co se týče situace v Bosně, zůstává Tanovič stále kritický. „Teď se hovoří o krizi, ale u nás trvá už třicet let. Země nemá kam jít a pomalu se rozpadá."
Hlavní hrdina a představitel Nazír Mujič ani rok po natáčení nemá práci, angažuje se v organizaci propagující vzdělání romských dětí a sbírá železo na skládkách, aby nakrmil svou rodinu. Epizoda ho zobrazuje jako slušného chudého člověka. „Tenhle film nabízí opravdový pohled na Romy. Jsem rád, že éra, kdy je filmy zobrazovaly jako exotické hudebníky, je už pryč," uvedl Kolar.
Od hulení ke znovuzrození
Včera se představil i poslední ze čtyř amerických soutěžních kandidátů, Prince Avalanche. Napsal a natočil ho David Gordon Green, režisér parodické zhulené komedie Travička zelená. I přes přítomnost Paul Rudda, jednoho z oblíbených herců Judda Apatowa, ale nečekejte další nezávaznou legraci.
Žánrově Prince Avalanche patří mezi tragikomedie, s občasným surrealisticko-impresionistickým nádechem a vypráví o znovuzrození. To potřebuje texaská krajina zničená rozsáhlým lesním požárem i konfliktní dvojice osamělých chlápků malující v odlehlém místě dopravní čáry na silnici. Zápletku si Green vypůjčil z islandského snímku Doleva doprava, který loni promítl i karlovarský festival. Na vznik měl velký vliv i bubeník kapely Explosions in the Sky, která k filmu skládala doprovod. Ten ukázal Greenovi texaské spáleniště.
„Chtěl jsem něco natočit v místech po požáru, rychle, než se to tam změní. Chtěl jsem vyprávět o znovuzrození a chtěl jsem natočit něco jednoduše. Když jsem dostal tip na islandský film, který zapůsobil na festivalu v Torontu, po deseti minutách jsem věděl, že tam je přesně ta intimita, kterou jsem hledal," vyprávěl režisér o počátcích svého prvního digitálního filmu, natočeného rychle a s malým štábem.
Islandskou předlohu podle svých slov pak použil jako plán a personifikoval ji. Děj se odehrává v 80. letech, aby izolaci hlavních hrdinů nemohly rušit žádné moderní technologie.
Vedle Rudda si tu zahrál Emile Hirsch, stále nejznámější díky roli mladíka opouštějícího civilizaci v působivém dramatu Útěk do divočiny. „Protože jsem s tímhle filmem tak identifikován, rád jsem vzal postavu, která naopak nechce být sama a nechce být v přírodě," přiznal herec. A podotkl, že za ním pořád chodí lidi, aby mu vynadali, že po Útěku do divočiny sekli s prací a odjeli na samotu.
Filmové hity Berlinale 2013. Kolik z nich dorazí do českých kin?
