Rozhovor - Francouzský režisér Benoit Jacquot přijel do Prahy na Festival francouzského filmu představit svůj nejnovější snímek Tři srdce. O filmu, kde se mimo jiné objeví božské ženy Charlotte Gainsbourg nebo Catherine Deneuve, se však v rozhovoru nezmiňuje.
Evropský filmař byl v rámci otevřeného dialogu využit spíše jako respondent pro několik témat spojených s francouzským filmem a jeho prostorem.
To však neznamená, že by jeho vlastní snímky, přestože nejsou v tuzemsku příliš známé, měly být bezvýznamné. Na otázku, jaká je vlastně jeho pozice na současném francouzském filmovém trhu, nakonec říká: „Točím každý rok nový film. Takže nejsem tak neúspěšný, abych nemohl natáčet. Poslední dva filmy byly navíc chválené a diváky oblíbené“.
Přestože je tomuto filmaři už 67 let, cítí napojení spíše na mladší generace. „Nemyslím, že bych natáčel stylem jako moji vrstevníci. Můj přístup je podobný spíše začínajícím francouzským režisérům. Jejich energie je pro mě inspirující.“
Aktuálně.cz: Začínal jste jako asistent Marguerite Duras. Jak jste se k ní dostal?
Benoît Jacquot: Ona v té době hledala asistenta režie. Když jsme se setkali, hned jsme si dobře porozuměli. Společně jsme toho natočili opravdu docela hodně, protože ona v té době točila klidně dva filmy ročně; byla neskutečně vitální a pracovitá. Má práce byla nejprve čistě asistentská. Později jsem o ní ale natočil dva dokumenty, ze kterých ona napsala své vlastní knížky.
A.cz: Pro začínajícího filmaře musela být práce s takovou osobností přínosná.
Nic konkrétního nebo specifického mě určitě nenaučila - vlastně ani neměla žádnou stálou metodu práce; ani by nešlo od ní cokoliv odkoukat. Ale právě její tvůrčí svoboda a přístup k práci na filmech mi určitě slouží dodnes. Vy jste viděl hodně jejích filmů?
A.cz: Zatím jsem se k její tvorbě nepropracoval. Ale určitě to mám v plánu.
Až se na ně budete dívat, uvědomte si, že Marguerite Duras byla vlastně ve Francii velice populární spisovatelkou, která vnitřně velmi trpěla tím, jak byly její knihy filmově adaptovány. Proto pak začala sama točit - prostě se nemohla dívat na to, jak její literatura byla filmy przněna. S tím souviselo, že její snímky vnikaly v podstatě mimo oficiální kinematografický systém v hodně nekonformních podmínkách, což jim však z druhé strany dávalo velkou svobodu.
A.cz: Takže její kariéra coby režisérky byla vlastně vynucená?
Ano. Ale důsledkem toho bylo, že po nějakém čase od literatury zběhla k natáčení filmů na plný úvazek. K psaní se ale vlastně později vrátila, když na motivy svých filmů napsala zase několik knížek.
A.cz: Ve filmu jste začínal na počátku sedmdesátých let. V jakém stavu byla tehdejší francouzská kinematografie? Měla doznívající Nová vlna na aktuální tvorbu ještě nějaký vliv?
Začínal jsem v desetiletí, které následovalo po květnu roku 1968, které se vlastně stalo určitým symbolem konce francouzské Nové vlny, rozchodu jejích stěžejních osobností. V té době ovšem na filmovou scénu přišlo několik mladších filmařů, kteří se svými snímky snažili vykročit mimo zpolitizovanou atmosféru a s ní spojené debaty. Ve smyslu kinematografického umění je však odkaz Nové vlny velmi přitahoval. Já jsem byl jedním z nich.
Godard, Truffaut, Chabrol, Rohmer, Rivette byli pro mne spíše staršími bratry, vzory, kteří mi dali chuť začít dělat filmy. Současně mě ale na filmech tohoto hnutí fascinovalo, že přestože natáčení s sebou přinášelo určité technologické těžkosti, tak těmto filmařům to šlo strašně lehce a jakoby samozřejmě.
A.cz: Co jste si z onoho odkazu konkrétně vy odnesl?
Nelze mluvit o nějakém prvku nebo názoru či postupu. Godard, Truffaut, Chabrol, Rohmer, Rivette byli pro mne spíše staršími bratry, vzory, kteří mi dali chuť začít dělat filmy. Současně mě ale na filmech tohoto hnutí fascinovalo, že přestože natáčení s sebou přinášelo určité technologické těžkosti, tak těmto filmařům to šlo strašně lehce a jakoby samozřejmě. Natáčeli filmy tak, jako když spisovatel píše knihu a malíř maluje obraz.
A.cz: Rád bych ještě zůstal u roku 1968. V té době Jean-Luc Godard řekl, že film by měl být využíván jako politická zbraň. Francois Truffaut měl naopak názor, že kinematografie by měla pouze vyprávět příběhy. Jak jste to vnímal vy?
Můj názor byl ten, že film by neměl být politikou svazovaný a zaštiťovaný. Důležité je si ovšem uvědomit, že tehdy jsem byl skutečně ještě hodně mladý; vlastní filmy jsem začal dělat až o sedm let později, v roce 1975. Tímto ale nechci říci, že by mne politický aktivismus vůbec nezajímal. Pouze jsem si ho nespojoval s kinematografií.
A.cz: Před chvílí jste mi řekl, že Jean-Luc Godard je lhář, podvodník a současně také největší žijící filmový režisér. Mohl byste tuto myšlenku rozvést?
Godard je strašně nesympatický člověk, ale současně geniální filmař.
A.cz: Nevím, co si z toho odnést. Proč je lhář a podvodník?
Těžko se o tom mluví. Jeho nezajímají lidé, nezajímá ho diskuse. Zajímá se pouze sám o sebe - o svou inteligenci a mysl, kterou chce ovládnout celý svět. Na jednu stranu je extrémně cynický až zlý, na druhou stranu melancholický a vtipný; to ale asi víte, pokud máte rád jeho filmy. K těm jeho podvodům bych vám řekl toto: jeho největší lží je fakt, že nepoužívá slova a obrazy k tomu, aby ukázal pravdu, ale k tomu, aby ji nemilosrdně zamaskoval. Důsledkem je, že tato maska skutečnou pravdu odhaluje mnohem výrazněji, než kdyby se ji sám snažil popsat a definovat. To, že se neodhaluje, poměrně výrazně souvisí s jeho vírou a puritánstvím.
A.cz: A nyní k druhé části vašeho vyjádření. Proč je Godard geniální?
Kinematografie má vlastně zatím velmi mladou historii. Přestože byla natočena řada opravdu úžasných děl, tak pouze několik málo osobností dokázalo přinést něco nového a film navždy změnit a posunout dál. Toto dokázali pouze Orson Welles, Sergej M. Ejzenštejn, Michelangelo Antonioni a Jean-Luc Godard.
A.cz: Točíte filmy pro kina i do televize. Jak velký rozdíl v podmínkách pro práci je v současné Francii v těchto dvou oblastech filmové tvorby?
Je to hodně odlišné. Nebál bych se říci, že mezi těmito dvěma světy zeje obrovská propast. Mě se to ovšem příliš nedotýká. Pro televizi jsem začal pracovat, až když jsem se stal známým filmovým režisérem. Když něco udělám pro televizi, mám prostor vynutit si takové podmínky, jako bych točil film pro kina. Jako příznivce Godarda vás asi bude zajímat také jeho názor: podle něj když televize uvede film natočený pro kina, je to stejné, jako když si z obrazu uděláte pohlednici.
A.cz: Četl jsem, že vás ovlivnilo herectví ve filmech Roberta Bressona. V jakém smyslu?
To ale není pravda. Nevěřte tomu, prosím. Mým největším zájmem při natáčení filmů je herec a práce s ním. Robert Bresson naopak herce v díle maximálně upozaďoval. Myslím si, že v přístupu k filmovému herectví nemůže být náš přístup odlišnější.
A.cz: Je tato fáma rozšířená také ve Francii, nebo jsou obelháváni jen čeští diváci?
Mé první dva filmy byly poměrně radikální a nesmlouvavé. Nevylučuji, že se právě způsobem napsání mohly Bressonovi blížit. Tento styl jsem však velice rychle opustil. Ale v každém případě musím říci, že ani tehdy to jako odkaz na něj nebylo myšleno.
A.cz: Vadí vám, když se s tímto příměrem setkáte?
Usmívám se nad tím. Ve Francii je totiž naprosto běžné, že když se objeví nějaký film, který je svou formou konzervativní, strohý a asketický, tak kritika hned hovoří o Bressonovi. Nevidím v tom ani tak erudovanou reflexi jako ulehčení si práce. Přirovnat aktuální film k něčemu známému je vždy snazší než pečlivě analyzovat.
A.cz: Mluvíte o tom, že vás zajímají herci. Jednou jste pracoval s Annou Karinou, hereckou hvězdou Nové vlny. Jaké bylo ji představit divákům v kontextu jiné filmové estetiky?
To už je strašně dávno. Moc si na to nepamatuju. Byl jsem starý asi jako vy, točil jsem svůj první film a miloval Annu Karinu. Bylo pro mě fantastické, že jsem si právě ji mohl postavit před kameru a režírovat ji, říkat jí, co má dělat. Vaše otázka je velmi zajímavá, ale odborněji se k ní bohužel nedokážu vyjádřit.
A.cz: V osmdesátých letech proběhl ve francouzském filmu velmi výrazný trend tzv. reklamní estetiky. Jak jste tyto filmy vnímal?
Strašně. Opovrhoval jsem tím.
A.cz: Můžete být konkrétnější?
Nechtěl jsem dělat takové filmy, nechtěl jsem se na ně ale ani dívat jako divák. Tato „vlna“ byla více než nějaký trend. Byla to skutečná móda a rozšířený způsob práce a myšlení. Navíc tato etapa také odpovídá době, kdy jsem přestal mít možnost dělat filmy. V současnosti ale tvůrci zastupující tento přístup už filmy skoro netočí, zatímco já dělám jeden film za druhým. Takže mohu říci, že to nakonec dobře dopadlo.
Tyto filmy ve své době nebyly dobře hodnoceny. Kritika je odsoudila za lacinou krásu. Po několika letech však svůj názor přehodnotila a prezentovala názor, že tato tvorba vystihla povrchnost tehdejší francouzské společnosti.
Tak se tedy dívejme rovnou na reklamy. Nemusíme natáčet v jejich duchu celovečerní filmy, abychom získali nějaká sociologická data. Ne, mladíku, Jean-Jacques Beineix není mým oblíbencem. Jeho filmy mi přišly jako podivná směska poetického realismu, archaismu a reklamní estetiky. Vážně mi to vůbec nic neříkalo.
A.cz: Zapadala vaše tvorba někdy do nějakého hnutí nebo trendu?
Nikdy jsem součástí nějakého definovaného jevu nebyl, současně jsem ale nikdy nestál úplně mimo systém oficiální kinematografie. Například od počátku své kariéry byly mé filmy hodně dobře reflektovány časopisem Cahiers du Cinema. Díky této skutečnosti jsem se už dostával do určitého společenství jiných filmařů.
A.cz: Je tento časopis stále vlivný?
Není, už dlouho ne. Aktuálně je absolutně nepodstatný. Pořád ale mají krásné fotky z filmů.
