reklama
 
 

Je snadné svalit vinu na cizince. Turisté přitom Island zachraňují, říká režisér

3. 2. 2019 18:33
První velké překvapení letošního filmového roku se jmenuje Žena na válečné stezce. Islandský režisér Benedikt Erlingsson zaujal už před pěti lety rozvernou i drsnou povídkovou prvotinou O koních a lidech. Ta vycházela z místního folkloru i specifické nátury Islanďanů.

Erlingssonův nynější snímek vypráví o padesátileté sbormistrové, která ve volném čase s lukem, šípy a trhavinami provádí sabotáže vedená ekologickými pohnutkami. Režisér s podobnou poetikou zpracovává aktuální téma. Je humorný a dojemný, ale též závažný.

"Filmy s environmentálním poselstvím jsou obvykle dystopie, odehrávající se až po dni, kdy lidstvo vše definitivně zvrzalo. Já však stále chovám naději," říká sympatický devětačtyřicetiletý Islanďan Erlingsson v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Island bývá vnímán jako populární turistická destinace. Ale jediného turistu ve vašem novém filmu si policisté neustále pletou s teroristou. Co bylo v pozadí, když jste psal tuto postavu?

Pokusil jsem se zachytit univerzální zákon, že je vždy snadné svalit vinu na cizince. To platí univerzálně. Přitom turisté de facto zachraňují Island. Jsou požehnáním, neboť svou ekonomickou silou zachraňují naše vysočiny. Kvůli průmyslu je těžké uchránit náš ostrov před zničením a zatopením. To je problém trvající 50 let. Takže se rozhodně nesnažím postavou Juana Camilla odradit turisty. Juan Camillo, což je i jeho skutečné jméno, pochází z Kolumbie, je tedy imigrant a já se chystám udělat z něj filmovou hvězdu. Bude také v mém dalším filmu.

Nehrál už ve vaší prvotině O koních a lidech?

Ano, stejnou roli. Turistu na kole, co se dostává do potíží.

V obou vašich filmech figuruje pouto Islanďanů ke krajině a ke zvířatům. Je to něco, co ovlivňuje povahu místních obyvatel či co tradičně formuje místní umění a filmy?

Historická pravda je, že estetické oceňování přírody byla na Islandu neznámá věc až do 19. století, kdy na Island dorazili britští aristokraté. Ti se zajímali o krajinu a přinesli romantickou myšlenku, že příroda může být vnímána jako krásná věc. Takže myšlenku krásy krajiny nám přinesli britští turisté. Byli jsme barbaři. A mýtus, že náš národní charakter byl utvářen vulkány, mořem a zimou, je nesmysl. Na ostrově se v 9. století střetly různé skupiny Evropanů: norští Vikingové, Keltové a lidé z Baltu, kteří s sebou občas přivezli i otroky. Tak vznikla multikulturní společnost rozdělená na pány a otroky. Takže ten vztah k přírodě byl poměrně surový jako u mnoha národů.

Při sledování vaší novinky Žena na válečné stezce diváka napadne, zda zrovna Island není zemí, kde podobné radikální sabotážní formy ekologického protestu, jaké provádí hrdinka, nejsou tak potřebné, že se Islanďané chovají ke své krajině lépe. Ale možná je to mylná představa?

To je častý omyl. Fakt je, že držíme světový rekord, co se týče uhlíkové stopy na obyvatele. Je to šestnáct tun ročně na hlavu. Mohou za to továrny na výrobu hliníku. Jsou sice poháněné vodou, ale do ovzduší vypouští stejné množství uhlíku jako všechna naše auta dohromady. Průměrná uhlíková stopa jinde v Evropě je mezi šesti a devíti tunami. Takže jsme velcí znečišťovatelé. Továrny na hliník jsou výsostnými metaforami plýtvavého kapitalismu. Vzniká tu zvláštní paradox. Hliník je důležitý kov, neboť činí vše lehčím, ale vyrobit ho stojí obrovské množství energie a přírodních zdrojů. A přitom se používá především na výrobu předmětů na jedno použití, plechovek, kapslí na kávu a podobně. Nemůžeme naši vysočinu obětovat kvůli tomuto plýtvání. Je to samozřejmě komplikovaná otázka, hliník je zároveň užitečný kov, fakt, že jsou továrny poháněné vodou, je pozitivní.

Paul Schrader loni natočil film Zoufalství a naděje s podobným tématem radikálního aktivismu v malé komunitě, ale jinak rozdílný, racionální, syrový. Jak důležité je pro tón a poetiku vašeho filmu, že hrdinkou je žena?

Za životní prostředí obvykle více bojují ženy, takže je to vlastně v jádru realistické. Osobně věřím v matriarchát. Nechtěl jsem na dané téma natočit dystopický, přehnaně temný, depresivní snímek. Filmy s environmentálním poselstvím jsou obvykle dystopie, odehrávající se až po dni, kdy lidstvo vše definitivně podělalo. Já však stále chovám naději. Odlehčený tón je mocný nástroj, lze jím stejně dobře promlouvat o zásadních tématech. Dobrý příklad je Švejk. To je román, který pomocí humoru přesně napadá absurditu války. A lze jít zpátky až k Aristofanovi.

Zdá se to jako častý rys islandských filmů: přirozenost a realismus se v nich mísí se stylizací a nadsázkou…

Možná jsme v jádru špatní lidé, a tak si rádi vyprávíme zábavné historky o našich sousedech. Pravda je, že máme cit pro komično kolem nás. Máme čuch na vyprávění tragikomických ság, které zesměšňují sousedy. Zaměření na legrační prvky je u nás často hybnou silou vyprávění.

Film Žena na válečné stezce vypráví o sbormistrové, která ve volném čase s lukem, šípy a trhavinami provádí sabotáže. | Video: Film Europe |  01:54

Přesto je ve vašich filmech i něco vlídného, zvláštní směs drsnosti s vlídností. Vyvěrá z toho, že na Islandu k sobě lidé mají blízko?

Ano, známe dobře své sousedy. V dobrém i zlém. Možná proto jsou naše příběhy často tragikomické, ale také humánní. Když vyprávím příběh, vidím lidi jako bytosti zároveň úžasné a příšerné. Jsme nejnebezpečnějším druhem na Zemi. A přitom se milujeme, soucítíme spolu.

V Ženě na válečné stezce hraje zvláštní roli hudba. Trojice muzikantů a trojice pěvkyň doprovází hrdinku, jako by byli i nebyli součástí scén. Co to symbolizuje? Kontrast mužského a ženského? Tradičního a moderního?

Chtěl jsem vizualizovat a materializovat hrdinčin vnitřní konflikt. Mnoha lidem hraje v hlavě hudba, sama herečka mi řekla, že jí takhle v hlavě zní Nina Hagen. Zároveň je to taková má verze řeckého chóru, který provází publikum. Dále to odkazuje k andělům, k duchovní sféře. Sám věřím na anděly. Tak jako děti mají strážné anděly. Ty dvě trojice jsou jako strážný anděl a ďábel našeptávač. Trio hudebníků oblečených jako angličtí turisté hrdinku ponouká, aby byla ve svých skutcích radikálnější, povolávají ji do zbraně.

Hrdinka se chystá adoptovat ukrajinskou holčičku. A motivy vztahu k Ukrajině a tamní kultuře jsou součástí specifické poetiky snímku. Hrál při psaní těchto motivů nějakou roli i fakt, že půjde o ukrajinskou koprodukci?

Ne, koprodukce vznikla až na základě faktu, že jsem chtěl, aby dívka byla z Ukrajiny. Neboť to je země, kde zuří válka, či konflikt, ať už to nazvete jakkoli. Ukrajina je země podobná Islandu v tom, že je velmi průmyslová a velmi svázaná se svými tradicemi a přírodou. A zároveň je to vzdálená země.

Jak důležité jsou koprodukce pro islandské filmy?

Bez nich by se na Islandu nic nenatočilo.

Přitom se každý rok objeví minimálně jeden dva islandské filmy s velkým mezinárodním dopadem.

Na Islandu se natočí pět až sedm filmů ročně, ne víc.

Přesto tak velké procento boduje na prestižních festivalech, čím to?

Nemám jasnou odpověď. Mohu poskytnout pouze teorii. Ta říká, že jediný způsob, jak na Islandu natočit film, je myslet na mezinárodní publikum. Nelze oslovovat pouze domácí diváky, když jich je pouhých 360 tisíc. Přitom esencí každého vyprávěného příběhu je, že cílí hlavně na vlastní kmen. Už od dob, kdy lidé seděli kolem ohně a poslouchali příběhy. Naše filmy myslí na tento lokální oheň a na svůj kmen, přitom se snaží být globální. Tento globálně-lokální paradox naše příběhy pohání. Vyprávíme je sami sobě i lidem na celém světě. A islandští filmaři také čile spolupracují, pomáhají si, čtou si scénáře. Je v tom zdravá kombinace soutěživosti a spolupráce.

A jsou vaše filmy či filmy vašich kolegů populární doma? Protože mnozí filmaři, kteří se prosadí na světových festivalech, například rumunští, tvrdí, že doma jejich díla moc nerezonují.

Když se podíváte na čísla, Islanďané z toho vychází jako cinefilové, mají domácí filmy skutečně rádi. Můj nový snímek má prozatím návštěvnost 20 tisíc diváků, s čímž nejsem zcela spokojený, ale úspěch to je, vždyť je nás 360 tisíc. Na můj film přišlo deset procent obyvatel Reykjavíku. Ale domácí filmy umí prodat i 50 tisíc lístků. A některá divadelní představení prodají během dvou let reprízování dokonce sto tisíc vstupenek.

Hrdinka Ženy na válečné stezce protestuje proti neekologickému počínání firem poměrně radikálně, byť její sabotáže neútočí na lidi, pouze na zařízení. Přitom váš film v jádru pojednává o rovnováze. Jak nahlížíte na podobné extrémní kroky ve skutečném životě?

Je to nebezpečná cesta. Když vláda nereaguje na okamžitou hrozbu, sama se dopouští zločinu. A hrozí nebezpečí radikalizace. Přitom se podobný nástroj protestu používá ve veškerých lidských bojích už od počátku. Při sabotážích a podobných aktech nejde o použití násilí, ale o ekonomický nátlak. Jako v případě Nelsona Mandely nebo u Gándhího s jeho bojkoty a stávkami. Nebo u odborů.

Stávka je legální sabotáž. Možná v tom je jádro myšlenky: když vláda nezareaguje dost rychle na nějaký problém, jsme povinni povstat. Jsme v konfliktu s vlastním životním stylem, přitom řešení je tak skvělé. Udivuje mě, že žádný politik ho nepropaguje.

Nikdo neříká: cestujte méně, jezte méně masa. Nakupujte méně a vybírejte zboží, které vydrží. Pečme koláče, za nimiž nestojí taková uhlíková stopa. Ale když se toto neděje, je snadné se radikalizovat. Radikalizace hrozí vždy, když se na pobřeží našeho ostrova zvedne hladina.

Váš film o tomto tématu pojednává se zvláštní citlivostí, těžko ho lze onálepkovat jako ekologickou propagandu…

Přitom je to častý argument. Výroba hliníku je prý "zelená". Copak nás taková hrdinka chce dovést zpět do doby kamenné? Právě nastolená cesta ale vede do doby kamenné. Musíme být chytří a změnit náš životní styl.

Žena na válečné stezce

Režie: Benedikt Erlingsson
Film Europe, česká distribuční premiéra 31. ledna

Můžete přiblížit, jak se utváří váš filmový jazyk?

Mě inspiruje víc to, co čtu, než to, co vidím. Jsem spíše čtenář než divák. A myslím, že filmaři se mnohdy až moc inspirují jeden druhým. Mě zajímají hlavně věda, literatura a divadlo. A při tvorbě se nebojím klišé. Někdy je třeba klišé přijmout za své, ponořit se do něj, pak ho oplodnit nějakým nápadem a udělat z něj vlastní dítě. Můj vztah k filmovým klišé je tedy velmi delikátní. Blízký je mi Emir Kusturica i Federico Fellini, ale Žena na válečné stezce je nakonec více než filmy inspirována divadlem a operou.

autor: Tomáš Stejskal | 3. 2. 2019 18:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama