Benátky - Bude to krásné, ale až v roce 2011. Započatá výstavba velkoryse navrženého komplexu nového Palazzo del Cinema učinila z letošního (i toho příštího) benátského festivalu staveniště. Při přechodech mezi kinosály se nikdo nevyhne obcházení řady zábradlí a lešení. Vším ostatním se ale organizace 66. ročníku snaží odvrátit zrak návštěvníků od nevzhledného UFO vetřelce přímo uprostřed areálu.
Pod heslem „vše je jinak" má festival letos nový hlavní vchod, sál PalaLido už není PalaLido (nýbrž Darsena), bagety už nejsou, kde bývaly, a kapacitu projekčních míst rozšířil nový kinosál (ve kterém se v úterý představí i česko-slovensko-irské Lištičky). Domácí italský film je povzbuzen novou soutěžní sekcí Contracampo Italiano a přehlídka se chlubí novými projekcemi speciálně pro hluché a nevidomé diváky.
Čtěte také:
V Benátkách soutěží kapitalističtí upíři i zombie
Ze čtyřiadvaceti filmů v hlavní soutěžní sekci Venezia 66 se prozatím na benátském Lidu nedá zrovna vyčíst ochota obejít se bez krve a vražd. Lidská smrt je přítomna téměř všude. Mrtvola je prvním nálezem kamery ve snímku Claire Denisové, německý režisér Werner Herzog otevírá svůj film rituální vraždou matky (spáchanou jejím vlastním synem) a podivná čtveřice nájemných zabijáků řádí ve velkoměstských ulicích pod režií hongkongského tvůrce Soi Cheanga v atmosférickém díle Yi ngoi (Náhoda).
„Nejlepší" začátek měl ale prozatím Tetsuo: The Bullet Man. Americkému byznysmenovi žijícímu v Tokiu neznámý muž brutálně přejede autem malého synka přímo před jeho zraky. Zpod auta vytéká bublající krev, do uší bije elektro-deathmetalový soundtrack, obraz se komíhá na všechny strany, hlavní hrdina se pomalu začíná měnit v kov - jedna dvě, nový film od Tsukamota jde.
Dvacet let po svém hitu Tetsuo (1989) se japonský tvůrce Shinya Tsukamoto rozhodl vrátit k tématu, které ho proslavilo nejvíc. Nový metaforický příběh o bolestivé fyzické proměně lidského těla ve velkoměstském labyrintu působí jako kulka do hlavy.
Hororový experiment, snímaný v chladně odosobněných a přeexponovaných záběrech, předestře během energetických 80 minut formální rejstřík toho, co vše se dá dělat s filmovým obrazem. Rozrušující na této (jinak dosti ironické) sci-fi byla především závěrečná apokalyptická pasáž.
Tetsuo: The Bullet Man prozkoumával fyzický práh nepříjemných pocitů a na nemálo nažehlených italských publicistů to bylo už prostě moc. Tsukamoto by za svou autorskou nekompromisnost možná zasloužil nějakou cenu. Moc ale nevěřím, že tento radikální přístup bude nejbližší letošní porotě v čele se známým vyznavačem jemných citlivých obrazů Angem Leem.
Filmy francouzské solitérky Claire Denisové nikdy nebyly na programu českých artových kin a ani loňská retrospektiva v rámci festivalu Cinepur CHOICE neukázala větší tuzemský zájem o seznámení s touto ikonou současného autorského filmu. Cinefil tak v Benátkách zaplesá, že si na nové dílo „od Denisové" může vystát dlouhou frontu spolu se stovkami dalších nažhavených zájemců.
Zneklidňující snímek White Material celou dobu drží diváka ve sklíčené atmosféře nadcházející občanské války v nejmenované africké zemi - až napětí na konci uvolní v tichých obrazech mechanického násilí. Film, který je radost sledovat už proto, že má své nezaměnitelné tempo, probouzí pudové otázky kolonialismu. „Moc blond vlasy přinášejí smůlu, modré oči znamenají problém," říká místní šerif bílé farmářce v podání Isabelle Huppertové.
Pod tíhou temnoty těchto děl se novinka Persécution francouzského režiséra Patrice Chéreaua jevila jako nudný oddech. Až mi bylo líto skvělých herců - živočišného Romaina Durise a éterické Charlotte Gainsbourgové - jak je režie žene do exaltovaných výlevů, které bych věřil dvacátníkům, ale ne dospělým lidem.
Persécution je lehce křečovitá snaha zopakovat obrazovou magii režisérovy předchozí Intimity (přece jen Paříž není Londýn). Učinit milostné pletky osudovým středobodem lidských starostí zavání touhou dojímat se sám nad svým životem; a na to mají čas asi opravdu jen ve Francii.
Ale nejen (festivalovou) smrtí živ je člověk. Nedělní, sluncem prozářené odpoledne kolem Palazzo del Cinema bylo ve znamení tisíců balónků a postaviček z Toy Story v životní velikosti kráčející po červeném koberci. Před světovou premiérou filmu Toy Story 2 ve 3D provedení byl během zdlouhavého ceremoniálu udělen Zlatý lev za celoživotní dílo pixarovskému režisérovi Johnu Lasseterovi.
Spolu s ním zlaté sošky obdrželi i další tvůrci animovaných trháků jako Příběh hraček, Hledá se Nemo, Úžasňákovi či Wall-E. Dostatečnou váhu celé slávě v Sala Grande dodal (lehce kožený) George Lucas, jenž předával ocenění americkým kolegům.
Festival v pondělí pokračuje šestým dnem projekcí a nadechuje se k další vlně očekávaných hitů. Nový dokument provokatéra z povolání Michaela Moorea, další zombie „flák" od Georgea Romera či cynická komedie Informant! od režisérského všeuměla Stevena Soderbergha. Benátky by se asi tak neleskly bez amerických filmů, kterých je jen v letošní soutěži hned šest.
