Když se Margot Robbie v titulní roli prochází umělohmotným světem, proti jehož přepáleným barvám působí snímky Wese Andersona jako černobílé, za zvuků chytlavé písně s refrénem Pink Goes with Everything, z plátna sálá obrovská radost a energie. Až si divák vzpomene na podobně euforický start animovaného titulu Lego příběh, jemuž vládla píseň Všechno je tu boží. V obou případech se za bezstarostností a cukrkandlovou stylizací skrývá satirická jízlivost.
Greta Gerwig natočila a se svým partnerem Noahem Baumbachem napsala snímek, který se drze pokouší být úplně vším. Je to bláznivá letní komedie s jednoduchou zápletkou odvíjející se od toho, že takzvaná stereotypní Barbie dostane chmurné myšlenky a následkem toho se jí zploští nohy, jinak designované jen na nošení bot na vysokých podpatcích.
Z panenkovského světa bezstarostných radovánek, v němž panuje ta nejabsurdnější verze matriarchátu, je tak třeba vyrazit do skutečnosti a setkat se s tím, kdo si s naší hrdinkou hraje. A kdo jí vnuknul pomyšlení na takové věci, jako jsou smrt nebo celulitida.
Pod povrchem této načančané jízdy se skrývá feministický manifest, ale také satira na kapitalismus či patriarchát. Greta Gerwig vytvořila film, který se potutelně - byť "v mezích zákona" - vysmívá korporátní kultuře, jmenovitě přímo firmě Mattel, jejímž produktům má dělat reklamu. A ono to vše kupodivu funguje, byť satira občas musí přibrzdit před letní zábavou a filmaři někdy při pomrkávání všemi možnými směry dávají až příliš najevo, že chtějí točit chytrý a podvratný film.
Jakkoli ale občasné šermování termíny typu kognitivní disonance může působit na sílu, po většinu času se kouzlu filmu Barbie nelze ubránit. A navíc si člověk nemusí připadat, že skočil na lep prvoplánovému blockbusteru.
Vše začíná vtipnou variací na sci-fi 2001: Vesmírná odysea, v níž pravěké dívky kostmi rozbíjejí staré panenky miminkovského vzhledu a proporcí.
Místo obřího černého monolitu ze slavného dramatu Stanleyho Kubricka se tu vztyčí ikona hračkárenského průmyslu v pruhovaných černobílých plavkách. Panenka s dokonalou postavou, která podle jedněch formovala sebevědomí dívek, podle kritiků spíše deformovala představy o tom, jak by žena měla vypadat a jaké role zastávat.
Právě s tímto napětím si Greta Gerwig hraje, když vytváří do detailů vypiplanou - ale přitom absurdní - vizi světa, kde ženy jsou sice doktorkami i prezidentkami, ale všechny se jmenují Barbie. Ta titulní má dokonce přízvisko stereotypní Barbie. A jedinou funkcí mužů v tomto světě je… že prostě existují.
Hezounek Ken v podání neodolatelně směšného Ryana Goslinga má jediné dvě obavy, které spolu úzce souvisejí. Zda vypadá skvěle, když pobývá na pláži. A zda o něj projeví zájem Barbie.
Když se pár dostane do skutečného světa, soubor hlavounů ve vedení firmy Mattel v čele s Willem Ferrellem působí, jako kdyby ty karikatury mužů jménem Ken byly modelované podle nich. Jen upravit vzhled na model dokonalý hezoun, utáhnout umělohmotná poutka kolem končetin a strčit do krabice.
Barbie ale není žádná nenávistná agitka, naopak se neustále nese v pozitivním duchu. Jen si tu a tam rýpne a šťouchne do nabízejících se terčů - od sebestřednosti mužů po pochybnou kvalitu filmů režiséra Zacka Snydera. A cestou stíhá skládat poctu klasickým muzikálům i tvorbě Karla Zemana. Jeho animované scenérie obydlené živými herci připomíná jízda několika stylizovanými prostředími, která vede z takzvaného Barbínova do skutečného světa.
Film Barbie se občas ztrácí v paradoxech pramenících z toho, že tvůrci točí doslova pro všechny. Je to pohádka pro dospělé i satira pro děti. Naivita a přemrštěnost, s jakou se autoři smějí tupému machismu či korporátnímu uvažování, je zprvu zábavná svou razancí. Nakonec ale občas působí spíše krotce, aby ji pochopil i divák, který je na podobnou společenskou kritiku zvyklý spíše z animované tvorby studia Pixar.
Jenže Barbie je nakonec také film, kterému chcete strašně moc odpustit. Ne kvůli tomu, že by šlo o provinilou podívanou, takzvané guilty pleasure. Neboť jde o chytrý snímek, který se odhodlaně pere s mantinely studiové tvorby a díla, jež má za cíl mimo jiné masivní návštěvu hračkářství po ukončení projekce. Byť to celé provází prosté, emancipační poučení, byť nakonec to pro mnohé může být jen odlehčená letní komedie překvapující zejména odlišnou stylizací a vizuálním pojetím, nakonec ji pozvedá neustálý lehký tón, s nímž se prodírá všemi těmi protiklady.
Spojení snímků Oppenheimer a Barbie do jedné "značky" jménem Barbenheimer je prázdninovou legráckou na pomezí zdařilého marketingu a internetového humoru. Ale Barbie nakonec opravdu představuje dokonalý protiklad a doplněk nového dramatu režiséra Christophera Nolana, které každou sekundu své tříhodinové stopáže křičí, o jak ambiciózní záležitost jde.
Barbie nekřičí. Barbie se směje, radostně bourá hranice mezi vysokým a nízkým, provokuje publikum, které se nechce zbavit svého snobství a ošívá se, že ten film není zase tak sofistikovaný, jak si tvůrci myslí.
A pravda, někdy se Greta Gerwig brodí svým dílem jako ona zdánlivě elegantní, leč neohrabaná monolitická bytost s nekonečně dlouhýma nohama z úvodu filmu, která na svých vysokých podpatcích sem tam tápe a hledá rovnováhu. Ale pak zase vyrazí tanečním krokem a vzkazuje všem, že bourat, či alespoň narušovat převládající a zdánlivě nepokořitelné pořádky se dá i s radostí a neutuchajícím úsměvem na tváři.
Film
Barbie
Režie: Greta Gerwig
Vertical Ent., česká premiéra 20. července.
