Nejde o festival Woodstock, ten se bude konat za měsíc. Na floridském mysu Canaveral 20. července roku 1969 davy vyčkávají, až člověk učiní z fantazie skutečnost. Až doletí na Měsíc.
Nový dokument nazvaný Apollo 11, který tento týden uvedl Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, vypráví o stejnojmenné misi, jež byla "malým krůčkem pro člověka, ale velkým krůčkem pro lidstvo", čistě s využitím dobových archivů.
Zapadá tak do moderního trendu velkolepých a diváckých dokumentů, které se obejdou bez mluvících hlav a místo nich nabízejí pečlivě komponovanou podívanou. Jen letos jsou ve Varech vedle Apolla 11 k vidění třeba snímek Amazing Grace o natáčení slavného gospelového alba zpěvačky Arethy Franklinové či film Diego Maradona o proslulém fotbalistovi.
Spolu s Amazing Grace ostatně Apollo 11 tvoří nezáměrný, ale pozoruhodný pár. Po půlstoletí jejich režiséři sestavili ze starých materiálů záznamy o dvou zkušenostech, v nichž se lidé dotýkají boha. V prvním případě pomocí dvoudenní hudební mše v kostele, která je navíc zásadním, sebeurčujícím momentem pro afroamerickou komunitu. V tom druhém pomocí fyzické cesty mimo planetu, která ovšem díky umu tvůrců vyvolává doteky něčeho až transcendentálního. Či přinejmenším něčeho, co patří do žánru science fiction.
Režisér Todd Douglas Miller měl k dispozici 11 tisíc hodin materiálu, které mu poskytla NASA. Některé z nich, ty z mysu Canaveral, byly natočeny v tehdy nejvyšším možném rozlišení - na sedmdesátimilimetrový filmový pás, což je dvojnásobek běžného pětatřicetimilimetrového materiálu.
Ty scény zachycují napětí, očekávání, nervozitu i vášeň. A když se zažehnou motory a plátno zachvátí oheň, je to skoro jako jaderný výbuch. Na rozdíl od něj však start Apolla 11 nevyvolává hrůzu, ale úžas.
Mezitím v řídicím středisku NASA vše běží v jiném tempu, vše odpočítané na vteřinu přesně. Apollo 11 není nic víc než záznam doby několik hodin před startem až po přistání astronautů na Zemi. Zároveň poskytuje fascinující pohled na událost, která jako by byla nadána magickou mocí.
Emoce tu rezonují jiným způsobem, než jak je běžné v hollywoodském filmu. Vše se odehrává ve zvláštním tichu, takřka šeptem. Na jedné straně středisko NASA, kde desítky lidí sedí u přístrojů, na té druhé jen trojice astronautů, vznášejících se ve stavu beztíže. V tichu, uprostřed nekonečné prázdnoty.
Takové pocity úžasu nad něčím dosud neznámým obvykle umí vyvolat jen ta nejlepší science fiction. Tady se dostavují v dokumentu, který pojednává o reálném skutku z dávné minulosti. Přesto je to prožitek skoro jako ze sledování filmu 2001: Vesmírná odysea. V obou případech jde o díla, která silnými obrazy pozvolna vrství pocity a vystačí si s minimem slov.
Apollo 11 je zřejmým oscarovým kandidátem na dokument roku. Ne proto, že by odhalovalo nová fakta o misi na Měsíc, byť jistě poskytuje spoustu drobných detailů, které divák nebude znát.
Snímek je jedinečný především zachycením atmosféry skutku, jenž je sice triumfem vědy, ale přitom jako by si všichni jeho účastníci uvědomovali, že jde také o výpravu do světa, kde je člověk jen hostem. Kde možná věda narazí na své limity. Kde může čekat cokoli.
Přesto film nezachycuje souboj člověka s přírodou, který bude korunován vítězstvím. Apollo 11 zaznamenává spíše pokoru, nezdůrazňuje dobyvačné aspekty aktu, který samozřejmě také byl triumfem ve válce dvou světových mocností v době studené války.
To tvůrci nechtějí přehlížet, spíše se z hlubin půlstoletí starých, zapomenutých archivů pokouší vytáhnout na světlo ty aspekty události, které mají moc nikoli rozdělovat, nikoli vést k soutěživosti, ale lidi spojovat.
Vše to vyznívá mezi řádky. Nejde o naivitu, spíš o pokus ukázat, co reálně prožívali kosmonauti, technici a vědci, nikoli politici.
Apollo 11
Režie: Todd Douglas Miller
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
Stačí pár ruchů z mikrofonů, šepot či tlukot srdce, aby bylo zřejmé, že tohle je v posledku osobní odysea tří mužů - velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina Buzze Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse. Neboť ve chvíli, kdy zkoumají povrch Měsíce či krouží na orbitu, jsou pozemské problémy daleko a nepodstatné.
To je také hlavní "poselství" snímku, schované mezi řádky, aniž by tvůrci na diváky apelovali. Jen nenápadně ukazují, že podobnou optikou, byť třeba v přeneseném slova smyslu, je dobré pohledět na mnohé problémy dnešní doby. A že takový pohled z kosmu, takový pobyt uprostřed vesmírné samoty, by někdy potřeboval každý z nás.
