Krátký animák, na němž pracoval přes pět let, se nakonec díky účasti na světových festivalech ocitl na shortlistu Oscarů - v tuto chvíli ho najdeme na seznamu deseti snímků z celého světa, jež mají šanci vyhrát. O vzniku úspěšného kraťasu i svých plánech poskytl Saska pro Aktuálně.cz rozhovor.
S Happy endem nyní bojujete o Oscara, ale podle všeho jste s ním absolvoval už v roce 2010.
Oscar se týká verze vzniklé na FAMU v roce 2015, ale ano, jedná se o práci navazující na studium ve Zlíně. Tam jsem se rozhodl svůj absolvenťák založit na vtipu, co mi tehdy odvyprávěl kamarád. Jeho plusem bylo, že se dal převést do akce beze slov, což je u kresleného filmu vždycky výhoda. Navíc pak výsledku rozumí i v zahraničí.
Happy end tedy vznikal už ve Zlíně, tam jsem ho ale nestihl dokončit. Odevzdaná verze byla jenom pracovní, za mě nehotová. Ono dokončit za rok animák v jednom člověku se skoro nedá. Nebo dá, ale jen vzácně. Já jsem zvládl předběžnou animaci.
Jak jste byl ohodnocen?
Áčkem. Nějak to prošlo. Sice to vypadalo hnusně, ale rovina příběhu už nějak fungovala.
Vždycky se dá říct, že to tak vypadá schválně…
Něco v tom smyslu jsem asi i tvrdil. Pak jsem tu verzi ale zkusil přihlásit na pár festivalů a tam už neobstála. Ze všech obeslaných mě nakonec promítali jen na Anifilmu. Když jsem tedy přešel na FAMU a rozhodl se studovat zase od začátku, od bakaláře, tak jsem se k Happy endu vrátil. Naštěstí bylo možné pokračovat v práci, kterou jsem začal na jiné škole. Myslel jsem, že dokončení bude trvat rok, ale nakonec se zase klasicky protáhlo.
Jak jste se ocitl v užší nominaci Oscarů?
Na Oscary se nejde normálně přihlásit, alespoň ne v téhle kategorii. Dostanete se na ně výhrou určitého typu festivalu. Hlavní zásluhu má proto produkční Kamila Dohnalová, která se tím důkladně zabývala. Mě osobně by asi nikdy nenapadlo řešit festivalovou strategii a přihlásil bych film při první možné příležitosti. Což by byla chyba, velké festivaly většinou chtějí, aby si na nich filmaři odbyli premiéru, a jakmile už nemůžete nabídnout alespoň první mezinárodní projekci, na zařazení kolikrát nemáte nárok. Nám se zadařilo a dostali jsme se na paralelní sekci Cannes. Kvůli tomu jsme narychlo zrušili účast v Drážďanech, kde nás naštěstí pochopili, a zpětně jsem rád, že nás předtím nevzali na Berlinale.
A jakmile si odbudete účast na tak velkém festivalu, dostanete se i dál do světa. Tak jsme skončili až v Mexiku, kde jsme vyhráli jednu z hlavních cen. Tohle vítězství už nás automaticky posunulo na seznam potenciálních oscarových kandidátů, protože tamní festival je napojený na americkou Akademii. Myslel jsem si, že tím naše cesta končí, s postupem do užší desítky jsme opravdu nepočítali.
Když s tím filmem žijete už přes pět let, líbí se vám pořád? Nezměnil byste na něm něco?
Samozřejmě že některé věci bych změnil, ale naštěstí jen minimum. Pořád jsem o něm přesvědčený. I když spoustu kladů ani nepovažuji za svou zásluhu. Měl jsem štěstí asi už výběrem látky. A že příběh vyprávím pozpátku, vzniklo až v průběhu produkce.
Vážně? Myslím, že právě otočené vyprávění zaujme většinu lidí nejvíc.
Já vím. Ale ve Zlíně nám vždycky říkali, že si nemáme ukusovat moc velká sousta, takže mým cílem bylo jednoduše převést vtip filmovou řečí do animované podoby. Až během realizace se příběh přirozeně přeskupil. Hledal jsem nějaký vizuálně silný moment, jímž bych odvyprávěl pointu, která jediná byla ve vtipu vyřčena slovy, a nikoli situačně. A jak jsem si na časové ose v počítačovém programu hýbal závěrečnou scénou, pustil jsem si ji obráceně a zjistil, že právě tohle je můj moment. Od něj se pak začala odvíjet celá retrospektivní struktura.
Jak využijete "kapitál" oscarového výběru? Co plánujete?
Myslím, že je pravda, co se říká: Absolventské filmy jsou pro studenty na dlouhou dobu jediná příležitost okusit autorskou svobodu. S oscarovým shortlistem by to ale možná mohlo být trochu snazší, takže s Kamilou zvažujeme další animovaný kraťas.
A celovečerní film?
To by byl obrovský skok. Předně bych už musel pracovat ve větším týmu, což jsem zatím neabsolvoval. Sice s tím počítám tak jako tak, aby produkce dalšího projektu netrvala zase pět let, ale na mohutnost celovečeráku bych si teď určitě netroufl.
Plánujete jen v rámci Česka, nebo myslíte i mimo hranice?
Účast na festivalech nás napojila na komunikaci se zahraničím, například festival Annecy má jakousi vlastní sociální síť. I nám se už ozvali producenti, kteří by se s námi rádi domluvili na spolupráci, takže vytvořit něco mimo Česko v tuto chvíli není nemožné.
Někdy bych si rád střihnul i komiks. V tomhle je Francie také země zaslíbená. Jak animace, tak komiks tam jsou na skvělé úrovni. Proto myslím, že v rámci Evropy dává koprodukce s Francií největší smysl, ale teď nemluvím z vlastní zkušenosti.
Co vás vlastně přimělo věnovat se profesionálně animaci? U nás přece nejde kontinuálně dělat animované filmy a z toho vyžít.
To se, myslím, opravdu neděje. Ale já neuvažoval pragmaticky, když jsem se začal na základce zabývat kreslením. A moji rodiče mě naštěstí vždycky podporovali. Sami zjišťovali, na jakou střední školu mám nastoupit, abych se pak dostal na příslušnou "vejšku" a měl co nejsnadnější cestu k animaci.
Mě vždy bavilo kreslené filmy dělat i sledovat. Jsou výtvarné, jsou narativní, je v nich zásadní i zvuk. Jde o takový balíček všeho, co mě baví. Už dřív se mě lidi ptali na praktické využití a já vždycky "něco" odpověděl, ale popravdě řečeno sám ještě nevím, jak přesně se tím uživit. Dokončil jsem právě školu a jsem teprve na začátku reálného pohybu v branži.
Možná reklamy? Videoklipy?
Nabízí se to a sám už jsem pár reklam udělal. Ale nevydržel bych v tom prostředí pracovat pravidelně. Krom toho vždycky potřebuju, aby reklama nešla proti mému přesvědčení. Udělal jsem třeba medailonek biskupa Gorazda rekapitulující heydrichiádu, což vzniklo na zakázku v rámci snahy zvýšit turismus po církevních památkách. Proti tomu třeba nic nemam.
Pak se nabízí pracovat na počítačových hrách. Jde o celý trh, který podle mě pro animátory otevírá spoustu možností. Jde sice o trochu jiný typ animace, ale mohlo by jít o zajímavou práci. Obecně jsem ale myslel, že se u nás bude hrám dařit lépe. Sleduji trochu vývoj hry Kingdom Come a překvapujeme mě, že ani takovýto projekt nevzniká snadno. I když možná je to normální.
Ve všem, co jsem od vás viděl, včetně Happy endu, figuruje humor. Proč?
Tíhnu k němu. Je pro mě snazší udělat něco, co se nebere vážně a umí se shodit. Tvrdé emoce jsou pro mě těžké.
A zkusíte někdy tvrdé emoce?
Nevím. I kdybych vyprávěl o vážných věcech, asi bych prvky humoru užíval. Hned se mi vybaví seriál Kancl, který skrze humor umí být i tvrdý. Moje krátké věci včetně Happy endu zatím slouží čistě pro pobavení, ale snad už toho v nich trochu je. A může toho tam být časem víc.
Jak může člověk Happy end vidět? Máme tu další krátký film, o němž se hodně mluví, ale jak se k němu dostane běžný divák?
S promítáním krátkých filmů bývá problém, protože předfilmy dnes neexistují a na jeden kraťas do kina nikdo nepřijde. Se dvěma kamarády ze Zlína Vojtěchem Kissem a Markem Pokorným ale vedeme internetové stránky True Lovers, takové naše volné sdružení, a zrovna minulý rok vzniklo krátkých animovaných filmů víc. Sestavili jsme z nich pásmo True Love, můj a Vojtěchův film nesou přímo logo True Lovers a zbylé tři jsou kamarádů. Dohromady se jedná o zhruba hodinu, na kterou už snad má cenu vyrazit. Jde zatím o poměrně undergroundovou věc, pouštěnou třeba po kavárnách, když projeví zájem. Abychom zvládli víc, musíme se ještě důkladně seznámit s právní stránkou věci.
Musím říct, i když to nedokážu přesně vysvětlit, že na mě Happy end působil hodně "česky". Přestože v něm nepadne jediné slovo. Vás napadá nějaké vysvětlení?
I já v něm určitě vnímám "českost". Možná skrz motivy jako lov a traktoristi, hodně lidí si je hned spojí s naším venkovem. I když jsem chtěl udělat film srozumitelný v zahraničí, bylo pro mě důležité, aby si zachoval místní ráz.
Na nějakou tradici nebo vzory navazujete?
Určitě mě ovlivnilo hodně věcí, ale cíleně se o nápodobu něčeho konkrétního nepokouším. Většinou mi jde o kombinaci počítačových postupů s klasickými, aby výsledek vypadal co možná nejvíc jako ruční práce. Tím se zabývám už od Zlína. Nemám ale žádné ustálené výtvarno, vždycky se přizpůsobuju látce. Nebo tomu, jak stíhám.
