Recenze - Necelé tři měsíce po 40. výročí srpnové invaze a pár dnů před 19. výročím sametové revoluce přichází do kin další film věnovaný roku 1968.
Oproti Holce Ferrari Dino Jana Němce sází Anglické jahody Vladimíra Drhy na fabulovaný příběh a klasičtější výstavbu -vyprovokovat k oživení minulosti, nebo dokonce strhnout ale nedokážou.
- Holka Ferrari Dino: Holka Ferrari Dino znovu vyvolává šok roku 1968
Rok 1968 nepozoruje Drha skrze svištění kulek uprostřed Václavského náměstí, ale spíše z periferie. Konkrétně z Davle, kde je uprostřed noci otcem vzbuzen syn Tomáš, aby se dozvěděl o obsazení země sovětskými tanky.
Tomáš se už před nenadálým překvapením rozhodl, že emigruje; cestu ke svobodě ovšem blokují nejen vykulení ruští vojáčci, ale i jeho láska Táňa.
Na scéně se navíc zjeví dezertér z řad okupantů, kterému je třeba pomoci. A na mostě přes řeku hlídkují ruští vojáci, kteří nemají na starosti nic lepšího než zajmout dva malé místní kluky.
To vše se odvíjí v pomalém tempu, dynamiku filmu dodávají jen divácky vděčné šarvátky uvnitř Tomášovy rodiny. Babička Niny Divíškové, matka Pavly Tomicové a otec Viktora Preisse tvoří sehranou trojici, které se daří zprostředkovat, jak bizarně se před 40 lety cítili občané tváří v tvář tankům.
Nejpozoruhodněji je vystavěna právě figura otce, pantoflového revolucionáře, který valnou část děje tráví vymýšlením revolučních hesel, méně už jejich uváděním do praxe.
Preissovi se podařilo přesvědčivě ztvárnit postavu malého českého (ne)hrdiny, který tváří v tvář životním dramatům na stará kolena ztratí odvahu. Do postavy babičky možná až příliš prvoplánově tvůrci vtělili dějinné zklamání vyjádřené slovy "Tohle jsme chtěli? Za tohle jsme bojovali?"
Ústřední ale zůstává příběh Tomáše a Táňi, kteří se na chatě v lesích nad Davlí setkávají s dezertérem Lebeděvem - a tady příběh začíná skřípat. Dlouhé peripetie trojice sestávají ze zhusta nudných citací Jeseninových básní a nekonečných dialogů.
Hlavní dvojici navíc chybí potřebná dávka charismatu; v představitelích Tomáše a Táňi není zbla půvabu a přesvědčivosti, o mladistvosti nemluvě. Není jasné, proč chce Tomáš emigrovat, jeho rozhodnutí působí náhodně a bez argumentů.
Alexej Bardukov v roli Lebeděva toho ke hraní nemá příliš; daří se mu aspoň vyvolat sympatie, ale snaha autorů představit ho jako citlivého poetu je zmatečná.
Nakonec nejčitelněji vystupuje z filmu jakási smířlivost omluvit všechny ty ubohé okupanty, kteří k nám chudáci museli přijet, aniž o to stáli. A nepůsobí to jako snaha o ne-černobílé čtení dějin, ale spíš jako všeobjímající laskavost. Z toho asi pozůstalí někdejších obětí něžných okupantů nadšeni nebudou.
Film má sice pečlivou výpravu i kostýmy, méně pečlivě už je vybudovaná ústřední linie. Výsledkem je sovětská časová konzerva, které se při otevření docela dobře daří evokovat éru ztracených nadějí na konci 60. let, ale jen vnějškově.
Jinak jde o retro, které dnes nemá příliš šancí rezonovat; snad jen starší generaci bude film blízký, těm mladším nevychází vstříc ani v nejmenším.
V čemsi připomíná nedávný česko-albánský film Smutek paní Šnajderové: ve své totální neaktuálnosti obsahové i formální, v zakonzervování starých časů, které zůstávají bez vazby k současnosti i bez divácké přitažlivosti.
Chybí tu hrdinové, o něž by bylo možné se bát, životnější dialogy nezatížené chtěnou významonosností, chybějí i silné situace, kterých by se ve vypjatých momentech historie snad nabízelo víc než dost.
I kulisy k Mostu u Remagenu, které v Davli zůstaly po natáčení zahraničního štábu, zůstávají jen kulisami a z hlediska budování příběhu nemají význam.
Ospalá letní atmosféra je naopak sugerována tak přesvědčivě, že se bohužel přenáší i na diváky. Skoky do černobílých archivů působí mechanicky jako manýra, která má připomenout ambice snímku stát se prvním porevolučním filmem o roku 1968.
Oproti zmíněné Holce Ferrari Dino se nedostává autenticity a syrového zprostředkování atmosféry. Oproti Pelíškům - pokud přistoupíme na srovnávání s ohledem na časové zařazení a necháme Hřebejkovi, co jeho jest - tu chybí kromě silného příběhu i rytmus a humor.
Výsledkem je každopádně krotký a nepřesvědčivý film, který má ubíjející dvouhodinovou stopáž a je přeplněný hudbou, ze které ční epigonsky krylovský ústřední motiv o málčikovi od Tomáše Kluse.
Je obehraný už po prvním zaznění, přesto ho král normalizačních diskoték a TV přenosů Miloš Skalka coby hudební dramaturg filmu zařazuje každých 10 minut.
Právě spojení Skalky s filmem o tom, jak v Československu skončila éra svobody, je v mnohém symptomatické - stejně jako role Vladimíra "majora Zemana" Brabce, který si tu "sebeironicky" zahrál estébáka. Podobné pomrkávací žerty ve filmu o roce 1968 ovšem vyznívají spíše trapně.
Anglické jahody, Česko 2008. Scénář Martin Šafránek, režie Vladimír Drha, hrají Viktor Preiss, Pavla Tomicová, Nina Divíšková, Ivan Lupták, Marie Štípková, Richard Zevel, Alexej Bardukov a další. 114 minut, distribuce Falcon. Premiéra 13. listopadu 2008.
