Po režii hollywoodských velkofilmů jako Harry Potter a vězeň z Azkabanu či sci-fi jménem Gravitace natočil svůj dosud nejosobnější snímek. Černobílý, ve španělštině a exotické mixtéčtině, v dlouhých záběrech, které zachycují jeho dětství v 70. letech minulého století v Mexiku. A z jednoho mexického domu, v němž se odehrává velká část dění, učinil prostor plný dětské fantazie, opečovávaný ženskýma rukama a obklopený společenským i politickým napětím doby, kdy ulice mexické metropole překypovaly násilím.
Roma je první film Netflixu, který se dočkal širší distribuce v kinech mimo Spojené státy. Konkrétně ve více než 500 biografech ze 40 zemí světa. Snímek v září vyhrál festival v Benátkách a po zisku tamního Zlatého lva se nyní zjevně chystá dobýt další sošky z drahého kovu. Netflix, který kromě dominance na trhu touží i po prestiži, potenciál Cuarónova filmu vidí. A snaží se z něj udělat událost.
Vlastně to ani není třeba. Roma už nyní figuruje na čelných místech žebříčků prestižních filmových periodik, vyhrála ceny kritiků v Los Angeles, New Yorku, San Francisku, Chicagu či Philadelphii, má nominace na nejlepší režii, scénář a cizojazyčný film na Zlatých glóbech, Mexiko ji vybralo jako svého kandidáta na Oscary, kde nebude bez šance ani v hlavních kategoriích.
To je na dlouhý, takřka bezdějový, neamerický snímek dosti nezvyklá bilance. A zasloužená. Alfonso Cuarón si už za Gravitaci, v níž s pozoruhodnou realističností vyobrazil stísnění i opojné pocity z pobytu na oběžné dráze, vysloužil Oscara za režii a střih. Nyní v případě Romy stanul také za kamerou, kterou jinak v jeho snímcích obsluhuje Emmanuel Lubezki, který za Gravitaci sám v roce 2014 též získal Oscara. A další dva v letech 2015 a 2016.
Byť se Cuarón za kameru postavil - poprvé od počátků kariéry - dle vlastních slov z nouze, protože jeho stálý spolupracovník nemohl, na výsledku to není znát. Když v prvním záběru na plátně dlouhou dobu spočívají jen dlaždice, na něž posléze začne šplouchat voda se saponátem, poté v jedné z kaluží proletí letadlo a teprve následně se pohled zvedne a pátrá v okolí, divák hned zpozorní. A nechá se vtáhnout do prostoru tohoto zcela obyčejného dvorku, který režisér a kameraman Cuarón mění v magické místo plné dětských tužeb.
Roma, pojmenovaná podle čtvrti v Mexico City, kde tvůrce vyrůstal, vypráví o jeho dětství především pohledem jedné původem mixtécké služky, která se stala součástí rodiny. A obyčejné zážitky dětí či všednodenní starosti služek, matky i babičky dlouho drží diváckou pozornost u těch nejobyčejnějších věcí.
Tu náhle na úzkou vjezdovou cestu do dvora domu, z níž byla v první scéně smývána špína, vjede obrovskými vraty obří vůz. Konečně se objevil otec. A Cuarón tento, pro děti s napětím vyhlížený, přitom úplně všední okamžik režíruje jako takřka mýtotvornou událost. Kamera se náhle přepne na detail, rychlé střihy na kola vozu, řadicí páku či temeno řidiče, ten ale nikdy není vidět. Couvá a zase jede vpřed. A divák sám je na chvíli malým klukem a bez dechu na vše hledí s protagonisty.
Právě absence otce, který rodinu posléze opustí, je jedním z motivů filmu. A také dramatické těhotenství služky Cléo, jež se podobně jako ostatní ženy v domě musí o vše i sama o sebe starat bez pomoci mužské ruky. Cuarón film utáhne na těchto epizodických okamžicích, dovede udělat strhující událost i z jiskření nočního vzduchu kdesi v třetím plánu, které pozorným divákům signalizuje lesní požár.
A když se rozjede skutečné drama a Cléo začne rodit, není mnoho filmů včetně těch nejlepších letošních thrillerů, které by publikum přikovaly k sedačkám s podobnou intenzitou.
Cuarón prý v devadesáti procentech scén vycházel z vlastní paměti. Využil nábytek, který znal z dětství, dlouze diskutoval se svými blízkými, kteří stáli předobrazem postavám. A dokázal zachytit jak intimní chvilky života pohledem dětí a žen, tak okolní, kontrastní svět občanské pouliční války či rasového napětí. S lyrickou pozorností k drobnostem všedního dne, které tu však rezonují až symbolickou silou.
Když se přitom spolu s protagonisty vydá do vřavy ulic, nelze si nevzpomenout na ty nejsugestivnější scény z jeho postapokalyptického dramatu Potomci lidí.
Roma je nenápadný film, přesto plný nezapomenutelných scén. Zarámovaný dvěma opačnými pohledy, prvním na zemi, druhým na nebe. Metaforicky se dotýkají jak osudů jedné rodiny, tak celé politicky nestabilní země.
Díky schopnosti dát stejnou váhu dětským hrám, až přízračné scéně lesního požáru i dramatům na hraně života a smrti - díky meditativní i zdrcující výpovědi o věcech jak intimního, tak politického rázu - Roma právem patří k nejlepším titulům letošního roku.
