Pozdní divadelní debutant v nelehké zkoušce obstál a vedle režiséra Jakuba Čermáka na tom mají zásluhu i oba jeho zkušenější herečtí kolegové Daniel Krejčík a Sandra Nováková.
Drama Christophera Hamptona z roku 1967, pojednávající o milostném vztahu dvou takzvaných prokletých básníků, je u nás známé z filmové verze Agnieszky Hollandové. Na česká jeviště prvně proniklo roku 1996 a od té doby se dočkalo několika uvedení.
Dosud nikdo se ale neodhodlal vtisknout hře tak nekompromisně současnou, nesentimentální podobu, jako to nyní učinili režisér Jakub Čermák a autorka hravého výtvarného konceptu Martina Zwyrtek.
Režisér s dramaturgyní Markétou Holou podrobili výchozí text dílčím úpravám a drobným aktualizacím včetně doplnění o nesmrtelné verše obou hrdinů. Přesto reálný příběh milostného trojúhelníku Paula Verlaina, Arthura Rimbauda a Verlainovy ženy zachovali věrně. Provázejí nás peklem složitých vztahů na hranici lásky a nenávisti, extrémní závislosti a pohrdání, vášně i kocoviny z ní.
Inscenátoři vycházejí z premisy, že dobové kostýmy či rekvizity jsou v dnešním divadle zbytečnou překážkou k oslovení diváka. Autoři se tedy zříkají očividných souvislostí se sedmdesátými léty 19. století, do nichž je původní příběh situován, a místo toho jej zasazují do abstraktních, popartově barevných kulis.
Dominantním prvkem hracího prostoru se stává žlutá podlaha zakončená šikmou plochou, po níž tři protagonisté mohou sjíždět jako po klouzačce, a velký zadní prostor, který je mnohokrát využit k projekcím.
Nejsilnější vjem zanechá oslňující mořská modř ve scéně z pláže. Zadní stěna také dobře funguje jako čisté pozadí pro nápaditou hru s lidskou siluetou, když Verlaine s Rimbaudem vedou jízlivý dialog o měšťáckém životě a na obzoru zatím nicnetušící Matylda cvičí s míčem - do té doby sloužil jako jednoduchý symbol jejího těhotenství.
Atributy ze současnosti, televizní obrazovka, mobil, pojízdný radiátor či plastový nafukovací pes, nefungují jako laciné ahistorické provokace, ale navozují přímou komunikaci s publikem. Režie soustavně pracuje také s hudbou Adama Kratochvíla, která místy zhutňuje atmosféru, jindy tvoří ironický komentář k dialogům.
Od herců si inscenace žádá přesné fyzické akce, v nichž se nezřídka zrcadlí sebedestruktivní povaha Verlainova a Rimbaudova vztahu. Vstupní obraz pohlíží do domácnosti Verlainových. Zasloužilý básník i jeho mladá žena tráví poklidný večer, ve shodném rytmu berou do rukou knihu za knihou a zase je odkládají.
Idylu narušují ostré zvuky elektrických zkratů, předzvěst čehosi neznámého, nebezpečného. Vzápětí se zjeví Rimbaud, enfant terrible. V suverénním podání Daniela Krejčíka je to nesnesitelně drzý i okouzlující provokatér v extravagantním kožichu. S mikrofonem v ruce exhibuje jako samolibá popová hvězda. Každým slovem i vyzývavým pohybem demonstruje pohrdání, povýšenost, suverenitu a okázalou neformálnost.
Zlom nastává, teprve když Rimbaud zjistí, že staršího kolegu zaujal, leč zatím nepolapil. Při recitaci ikonické básně Spáč v úvalu Krejčíkův Rimbaud poprvé zjihne, jako by konečně bez kliček a póz obnažil nitro, zranitelnou duši umělce.
Matěj Stropnický před 11 lety účinkoval ve filmové adaptaci Máchova Máje, ale na jevišti stojí poprvé až teď, navíc v tak náročné roli. Že ji dokáže ztvárnit věrohodně a naplnit lidskou jímavostí i zranitelností, je důkazem nesporného hereckého talentu i pokory nechat se vést silnou režií.
Stropnického Verlaine zprvu působí jako směšný manžílek svázaný pouty společenské konvence, byť záhy vidíme, jak rád ujíždí na šňupání koksu. Podléhaje vábení provokatéra Rimbauda, krůček po krůčku sklouzává do nezáviděníhodné situace zralého muže, jehož přitahuje jak mladá manželka, tak zapovězená rozkoš s exaltovaným mladíkem, k němuž navíc chová obdiv jako k bohem nadanému mistru slova.
Divoký milostný akt obou mužů režisér utápí ve tmě a provází zvířecími výkřiky či blikáním televizní obrazovky. Daří se mu tak evokovat atmosféru živočišnosti a elektrizujícího napětí.
Jestliže závěrečným obrazům první poloviny představení na středeční premiéře chybělo ostřejší tempo, hned po přestávce diváky čekala drásavá, nápaditě vypracovaná scéna ničivé vášně. Milenci v těsném objetí se znovu a znovu líbají, ale to je málo. A tak mladší z nich bere do úst žiletku a po chvíli mají oba muži ústa i tváře zmazané krví.
Porušování hranic, bourání konvencí a sebepoškozování jim nejsou cílem, nýbrž prostředkem k nalezení inspirace a vnitřní pravdivosti, neboť jak praví Rimbaud: "Nesnesitelné je jedině to, že nic není nesnesitelné." Pak už zbývá jen hořké poznání, že nemohou žít spolu ani bez sebe.
Christopher Hampton: Úplné zatmění
Režie: Jakub Čermák
SpoluHra v Divadle La Fabrika, Praha, premiéra 23. ledna, nejbližší reprízy 8. a 23. února
Velký prostor v představení dostává Sandra Nováková jako Matylda Verlainová. Potměšilým úsměvem ve tváři a zřejmou distancí od postavy vyjadřuje nechápavost, jednoduchost a intelektuální omezenost a také schopnost ve chvíli ohrožení nasadit nejtvrdší zbraně a nevěrného manžela k sobě vábit obscénními gesty.
Díky důsledně modernímu uchopení i soustředěnému, výtečně sehranému hereckému triu se daří posunout vyznění hry Úplné zatmění do abstraktnější roviny, než bývá zvykem, a dodat jí výrazný existenciální přesah. Což koneckonců znamenitě koresponduje s nadčasovostí Verlainova i Rimbaudova básnického odkazu.
