Thébský vládce hraný Pavlem Batěkem se snaží vyhnout strašlivé věštbě - má zabít svého otce a zplodit děti s vlastní matkou. To všechno se už stalo, ale Oidipus to neví. Hledá vraha, aby pomstil smrt bývalého krále, a osvobodil tak zemi od morové rány, jenže tím vrahem je on sám.
Režisér Jan Frič spoléhá na naši vizuální zkušenost i smysl pro humor. Krále Oidipa interpretuje prostřednictvím obrazů, v nichž se provokativně potkávají klišé známého detektivního seriálu s výstupy chóru, stylizovanými v duchu katolického ritu nebo popové show. Vraždu, jíž se Oidipus dopustil, na horizont scény nesmazatelně zaznamenává obří "boží" počítačová tiskárna a v přímém přenosu sledujeme exhumaci ostatků zavražděného krále z hrobu uprostřed jeviště.
Antické sloupoví po obvodu scény tvoří železná konstrukce, jakou známe z koncertů pod širým nebem, blankytné řecké nebe na ní připomene napjatá modrá plachta.
Pavel Batěk jako Oidipus vstupuje před železnou oponu Národního divadla v bílé papežské sutaně a v doprovodu vatikánské švýcarské gardy. Po promluvě k thébskému lidu, který představuje desítka prázdných židlí a dva postarší chlápci ve svetru, odloží bílý hábit do plechové šatní skříňky, uvnitř polepené erotickými akty z časopisů, a oblékne baloňák inspektora Columba. Jeho absurdní pátrání po sobě samém může začít.
Prostorem létá obří kadidelnice, znějí varhany a rytmus sborových promluv připomíná modlitbu nebo oratorium. Slepý věštec Teiresiás má napovědět, kde hledat vraha. Dobře ví, jak se věci mají, mluvit ale nechce, tak předstírá, že ztratil paměť a neobstojí bez nápovědy. Hraje ho Jana Preissová s nalepenými vousy.
Co se na jevišti děje, má snovou logiku. Civilní konverzace přechází do ironické nadsázky, nefalšovaného dramatického patosu i nekorektního humoru. Je tu spousta odkazů - literárních, divadelních, mytologických, psychoanalytických a nakonec i politických. Je to zábavné sledovat, jen si nejsme úplně jisti, čemu věnovat pozornost dřív.
Jednotlivé dílky puzzle s názvem Král Oidipus vypadají divoce, ale pokud to nevzdáme, obraz Oidipova pátrání postupně začne dávat smysl. Podmínkou ovšem je, že přistoupíme na hru a zapomeneme na svoji představu o tom, jak má vypadat inscenace antického dramatu.
Potíže s antikou
Téměř dva a půl tisíce let stará Sofoklova tragédie u nás patří k nejhranějším antickým textům. Jen v pražském Národním divadle ji před Fričem inscenovali Jakub Seifert, Karel Hugo Hilar, Miroslav Macháček nebo Miroslav Krobot.
Nejstarší dramatická forma má nejspíš rituální původ a vyrůstá z náboženských představ i tehdy obecně známých mýtů. Jenže hlubší povědomí o tomto kontextu současnému publiku vesměs chybí. S tím se režie chtě nechtě musí vyrovnat, stejně jako s hudební a pohybovou složkou, již antické hry předpokládaly, nebo existencí chóru, který komunikuje s publikem i postavami.
Frič nepřistupoval ke Králi Oidipovi bez zkušeností. Roku 2011 režíroval v Divadle Na zábradlí inscenaci Orestek, inspirovanou Euripidovou tragédií. Odehrávala se na sídlišti 90. let minulého století. Před třemi lety pak v pražském Rubínu měla premiéru jeho režie nazvaná Anti-Gone: Blackout, současná variace na Sofoklovu Antigonu. Oidipovu dceru v ní s vesmírem či bohy propojují desítky elektrických obvodů, kabelů a žárovek.
V posledním desetiletí nejen Frič, ale také jeho generační kolegové jako dramatik Petr Kolečko opakovaně konfrontovali archetypální příběhy antických dramat a jejich hrdiny s banalitou naší současnosti, v níž zdánlivě není místo pro "velké" věci jako osud, vina či řád. Přesto v jednání postav nacházeli znamení, že se v jejich životech - byť skrytě a v podobě třeba značně pokleslé nebo tragikomické - naplňuje cosi jako "vyšší" vůle.
Katolický klérus a Columbo
Zatímco tyto Fričovy inscenace byly volnými přepisy antických her, v Králi Oidipovi jde o překlad originálního textu, zatím nejsoučasnější. Vytvořil ho překladatel Matyáš Havrda s básníkem Petrem Borkovcem pro inscenaci, kterou v brněnském HaDivadle roku 1998 režíroval Jan Antonín Pitínský. Ten se mimochodem nebál oživit promluvy chóru variacemi moravského folkloru.
Text, který teď hrají v Národním divadle, bere do hry i takzvané podstročníkové vysvětlivky, v nichž o co největší přesnost usilující překladatel upřesňoval svému básnícímu kolegovi významy slov a dobové kontexty. Režisér je vložil do úst mužům z chóru - Oidipovy mordparty, která pomáhá s vyšetřováním. Je to vtipné a pro orientaci publika v textu i užitečné.
Columbovská stylizace titulního hrdiny je nadsázkou, s jejímž přijetím v tomto typu inscenace nemusíme mít velký problém, i když opakované zdůrazňování detektivových typických gest a kuřácké vášně rychle omrzí. Charakteristika Oidipova pragmatického švagra Kreóna jako současného politika se přímo nabízí.
Ale doslovnost, s jakou režisér proměnil Diova kněze v církevního hodnostáře nebo oblékl Oidipa do papežské kleriky, je už na pováženou. Vizualita katolické obřadnosti je sice to první, co se nám vybaví, jde-li dnes o rituální komunikaci s Bohem, ale asociace s ní spojené jsou natolik silné a tak zásadně se míjejí se světem antických náboženských představ, že prostá analogie nemůže dobře posloužit.
A co herci?
Vytvořit celistvou dramatickou postavu v díle založeném na fragmentaci a tekutosti reality je mimořádně složité.
Parádním hereckým číslem je Teiresiův part v podání Jany Preissové, která obdivuhodně vplula do stylu inscenace. Slepý věštec se přišourá ve žluté říze a v doprovodu své nápovědy, jež v ruce drží text. Zpočátku to vypadá, že je vousatý "ženomuž" úplně mimo. Za chvíli začne být zjevné, že mezi těmi dvěma jde o domluvenou hru plnou vtipných zámlk a intonačních gagů, dramatického vykrucování i stařeckého kňučení.
Oidipovo naléhání, aby prozradil vraha, ovšem Teiresia rozpálí natolik, že vypadává z role a nakonec energicky a na rovinu řekne, co se po něm chce. Ve finále si herečka po Oidipově vzteklém obviňování uraženě sundá vousy, pokrčí rameny a odejde.
Jana Stryková jako královna Iokasté přichází na scénu ve chvíli, kdy Oidipus obvinil Kreóna ze spiknutí s věštcem a oba se jako kluci perou v rozkopaném hrobě mezi ostatky zavražděného krále. "Oidipe, domů! Bratře, odejdi!" rovná je autoritativně. Drobná, silná žena chrání manžela do poslední chvíle - koneckonců je to její syn a zjevně má "oidipák". Uklízí kosti mrtvého krále z manželského lože, vymlouvá mu pochybnosti, uklidňuje ho, utěšuje, výsměšně zlehčuje boží proroctví, i když sama tuší skutečnost. Herečka přitom citlivě pracuje s citacemi "konvenční" deklamace antického dramatu.
Nejtěžší to má Pavel Batěk. Až na občasné výbuchy prchlivého vzteku je Oidipus civilně ztlumený, nejistý. Bledá, chlapecká tvář svědčí o potlačované úzkosti, ze které se postupně stává paranoia, když se marně pokouší přijít světu na kloub. Jako by v columbovském převleku skrýval své skutečné já.
Otevřený hrob, kosti mrtvého otce, čím dál vykloubenější příznaky a přízraky. Režiséru Fričovi se povedlo vytvořit na scéně svíravý pocit, že kolem Oidipa se pomalu hroutí svět. S osudovými informacemi přicházejí další vousaté ženy ve žlutém - posel a pastýř s pocukrovaným velikonočním beránkem v náručí. Znamení konce jsou už nepřehlédnutelná a lepší je nevidět.
Oidipus s Iokastinými jehlicemi vraženými v očích spouští blackout. Jeviště a hlediště se ponoří do tmy. Viděli jsme snad předtím svět Oidipovýma očima, jako nás teď pohltila tma, když jsou slepé?
Temnotou bloudí dva úzké, červené paprsky, jako by ji prohledávaly. Sevření panickou hrůzou začíná povolovat. Slyšíme klidný, věcný hlas Kreónův i smíření ve slovech Oidipových. Ve tmě se tísnivě rýsuje obrovský černý kruh a z něho se pomalu vynořuje svítící kotouč. Zatmění skončilo.
Úplný konec se popisovat nesluší, nicméně pro ty, kteří vydrželi, režisér po dvou hodinách připravil katarzní zážitek, jenž odkazuje člověka do příslušných mezí, ale zároveň mu nechává naději. Tak nějak si to asi antičtí dramatici představovali.
Sofoklés: Král Oidipús
Režie: Jan Frič
Národní divadlo, Praha, premiér 5. a 6 prosince, nejbližší reprízy 14. prosince a dále 14. a 22. ledna 2020.
