Už při vstupu do sálu čekal na všechny diváky uvaděč (Jiří Kohout), který se v průběhu celé inscenace promění v množství postav nejen na jevišti, ale i na samotném filmovém plátně. Každému věnoval klasický bilet, což ukazuje, že tvůrci promysleli inscenaci do detailu.
Ten samý uvaděč pak prvními slovy všechny návštěvníky přivítá. Proslov, který v různých variacích zopakuje i jako prodavač popcornu (příhodně rozdaného dětem, jež se o něj nebojí přihlásit), ředitel i promítač, jenž bude provázet celou inscenací.
Jejich promluva je postavená na odlehčeném humoru: „Když se zhasne, můžeme vás jen těžko hlídat, (…) můžete se líbat, osahávat, ale za následky neručíme.“ Právě ten se bude navracet v jednotlivých monolozích ústřední postavy, která je odkázána na rozhovory bez odpovědí s němými aktéry filmového plátna.
Díky za jednoduchost
Celý hrací prostor je realizován jako starý biograf. Největší pozornosti se dostává filmovému plátnu, kde se odehrává takřka celá inscenace. Uvaděč se pohybuje primárně před ním, v prostoru, který nápadně připomíná forbínu. Opona je jednoduše nakreslená, čímž připomíná pohádkové kulisy. Je naprosto jasné, že by to mohlo být ztvárněno mnohem složitěji, a tedy v něčem dokonaleji, ale o to tvůrcům rozhodně nešlo.
Pohádkovost zde totiž odkazuje k samotnému příběhu, který čerpá z grotesek s happy endem z počátku století, kdy se diváci upřímně lekali i nejjednodušších efektů. Právě tahle přiznaná „nedokonalost“ automaticky vtahuje diváky do kontextu dané inscenace. Jako odkaz mimo jiné fungují i filmové kulisy, které připomínají expresionisticky stylizované černobílé výpravy typické pro německou kinematografii 20. let 20. století.
Stejnou funkci naplňuje i zaprášený pianista (Jan Čtvrtník), bez něhož si nelze představit žádný klasický biograf. Ožije přesně ve chvíli, kdy uvaděč symbolicky zandá cívku do promítačky.
V tu chvíli začne původní film, ve kterém účinkují snad všichni hrdinové minulosti: Oklahoma Kid, Mumie, Profesor Frankenstein, Neviditelný Jack, Charlie a King Kong. Začne film, ve kterém si nejednou přímo zahraje i samotný uvaděč. V mikroscénách, jež nejsou nikdy zatížené velkými efekty, reaguje na dění na plátně. Tak ho Oklahoma Kid naučí střílet, Mumie ho vyděsí, Neviditelný Jack předvede striptýz, až odhalí svoji vlastní neviditelnost a King Kong si s uvaděčem zahraje basketbal.
Pravidelně se vrací profesor Frankenstein. Jeho drobná intermezza, ve kterých neustále experimentuje, odkazují k postupné proměně kinematografie – jeden pokus stvoří titulky, jež předznamenávají éru zvukového filmu, i když, jak trefně poznamená uvaděč směrem k pianistovi, to pro muzikanty znamená ztrátu angažmá. Logicky v dalším pokusu přinese na plátno barvu. Nakonec však stvoří umělého člověka, který se všechny pokusí zabít.
Tím vznikne ústřední zápletka vztahující se ke groteskám. Začne totiž klasická bláznivá honička všech postav z jedné strany plátna na druhou plná jednoduché komiky známé z filmů Bustra Keatona nebo Charlieho Chaplina. Vyvolanou hysterii nakonec zachrání promítač, který díky kouzelným dveřím od Profesora vstoupí do samotného filmu, díky čemuž oba prostory definitivně propojí.
Kostýmové zpracování odpovídá soudobému stylu bez nadsázky a snahy o parodičnost. Důležité je i bílé líčení, jež napomáhá proměně jediného herce v množství různých postav. S tím koresponduje i herecký projev odpovídající rané kinematografii – hlavně výraznou mimikou a gesty.
Happy end
Podle očekávání nakonec všechno dobře dopadne. Po vzoru starých klasik i tahle inscenace najde svůj happy end, čímž jim v důsledku smekne klobouk.
Biograf trvá hodinu, což danou inscenaci, díky žánru i zpracování, zpřístupňuje hlavně dětem. I když je nutné dodat, že se rozhodně nenudí ani dospělí. Však to byli právě oni, kdo během premiéry vykřikovali obdivem, když se promítač napřáhl, aby si od filmového Kida z plátna převzal srdcové eso.
Právě to potvrzuje nejsilnější stránku inscenace, která stojí na jednoduchosti. Nejde o přesycení technickou složkou, nerozluštitelných aluzí a zcizovacími efekty.
I když, jak v úvodu naznačoval uvaděč: „Pokud jste se přišli smát, ale nezasmáli jste se, pokud jste přišli spát, ale nevyspali jste se, pokud líbat, ale nemáte s kým, vězte, že lístky se nevracejí.“ Možná by se o to někdo pokusil, když nebude danou inscenaci vnímat jako oslavu éry němého filmu, ale jako současnou divadelní produkci, která využívá efektnější prostředky.
Nicméně ve chvíli, kdy divák přistoupí na přiznanou hru Biografu, má možnost vidět jeviště znovu dětskýma očima. Tvůrci inscenace to navíc umožňují i tím, že se nesnaží nedokonalost daného období parodovat, ale naopak jeho poetiku přijímají za vlastní. Biograf je tak jednoznačným důkazem, že divadlo k úspěchu mnohdy nepotřebuje složité prvky, což je v kontextu české divadelní scény víc než osvěžující.
