Na exkluzivní scéně, jakou je pražské Divadlo Na zábradlí, by málokdo očekával setkání s ikonou detektivní literatury Sherlockem Holmesem. V nové inscenaci Davida Jařaba pochopitelně nejde o prvoplánové pátrání po zločinu a pachatelích. V ohnisku pozornosti se ocitá takřka psychoanalytický ponor do duše slavného detektiva, jenž hledá únik v drogách. A současně s tím dochází ke strhávání masek viktoriánské éry přelomu 19. a 20 století, za nimiž objevíme nepříjemně aktuální pach xenofobie a šovinismu, přetvářku, frustraci, ba touhu po incestu.

Snímek z inscenace Podivuhodný případ pana Holmese. | Foto: KIVA

David Jařab, jenž se vedle Jana Mikuláška od nové sezóny stal druhým kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí, po originální verzi Shakespearova Macbetha pokračuje v mapování britského kulturního a společenského teritoria. Tentokrát vychází z povídky Arthura Conana Doyla nazvané Dům u měděných buků, jako dramatizátor s ní ale nakládá svobodomyslně.

Z napínavého příběhu mladé guvernantky, která přijme místo u ctihodného, leč nebezpečně vyšinutého pána, Jařab vypreparoval výchozí situaci i základní dějovou osu a tu dovedl do krutého, trpkého konce.

Pro inscenaci režisér zvolil překvapivě historizující scénu. Stupňovitý interiér viktoriánského střihu se závěsy, nábytkem i nezbytnými svícny se cíleně vyhýbá postmoderní všehochuti, pro divadelníky dnes takřka povinné. Výtvarnice Sylva Zimula Hanáková v dokonalé shodě se scénografií oblékla herce do dobře padnoucích dobových kostýmů. Naléhavý hudební doprovod Jakuba Kudláče napomáhá ke zhutnění temné, nervní, skoro psychedelicky tíživé nálady.

I tak je ale zřejmé, že Jařabův akcent na historickou věrohodnost nelze brát doslovně. Spíš z něj vycítíme pobavený hold žánru staré detektivky a snahu vytvořit kontrast mezi půvabem retro kulis a ošklivostí toho, co se nalézá pod povrchem skutečnosti.

Holmesovská variace v Divadle Na zábradlí paralelně rozvíjí dvě vzájemně prostupující tematické linky. Především jsou to Sherlockovy dušezpytné ponory a skryté běsy, vyvolané nedostatkem zajímavých případů i soustavným požíváním drog. Ve druhé linii se jedná o - na přeskáčku vyprávěné - peripetie rodiny démonického pana Rucastla, jenž zanedbává mladou manželku, a o to větší sexuální pozornost věnuje vlastní dceři.

Kritické nahlédnutí do života vyšších kruhů nabízí děsivý obraz distingovaného světa, jenž pod maskou uhlazenosti tají zvrhlost, opovrhuje ženami jako méněcennými bytostmi a nenávidí cizince. Důvtipná paralela k dnešní Británii zachvácené brexitem, stejně jako k dalším zemím zmítaným xenofobií, patří k největším ziskům představení. Do detektivního půdorysu není násilně implantována, ale přirozeně vyrůstá z dramatických střetů a pregnantně formulovaných názorů postav.

Nejodpudivější stránky ultrakonzervativních postojů se paradoxně koncentrují u Holmesova sluhy Nadjiba v dokonale promyšleném podání Ivana Luptáka. Ač je Nadjib sám Afghánec snědé pleti, uvažuje papežštěji než papež a angličtěji než Angličan. Rezolutně vyjadřuje odpor k Asiatům a Východoevropanům, k Indům i Polákům. A stejně jako povýšeně zavrhuje cizince, s neotřesitelnou jistotou schvaluje křiklavě nerovný pohled na mužskou a ženskou morálku.

Možný klíč k pochopení inscenace však ukrývá postava samotného Sherlocka. Injekční stříkačka s drogou, kterou na začátku třímá v ruce, i jeho nepřetržitá přítomnost na scéně při dějích odehrávajících se v různých místech a časech prozrazují, že vše, co sledujeme, může být výplodem jeho bujné fantazie podnícené omamnými látkami. Honza Hájek pojímá roli Sherlocka převážně v civilních tónech jako citlivého outsidera, deprimovaného nečinností a vyloučeného z okolního světa vlastní genialitou i obyčejným znechucením ze světa. Přesto tato introspektivní linie hry svou monotónností působí poněkud zbytněle a v závěrečné pointě až křečovitě.

V kontrastu k hrdinovi se ostatní postavy pohybují v přísně dodržených intencích temné retro grotesky. Výtečně střižený doktor Watson Miloslava Königa s dojemnou neobratností maskuje téměř milostnou náklonnost ke geniálnímu příteli. Watsonova novomanželka v podání Barbory Bočkové je bezelstná loutka, zatímco zlověstný prznitel vlastní dcery Rucastle Jakuba Žáčka evokuje Miloše Kopeckého coby nezapomenutelného von Kratzmara z filmové parodie Adéla ještě nevečeřela.

Magdalena Sidonová jako komicky nemotorná Mary prochází zajímavou proměnou od popletené služky v bezbrannou oběť panské zvůle. O stupeň uměřenějšími prostředky načrtává Jiří Černý postavu dealera Smugglera a Johana Matoušková dvojroli Rucastlovy dcery a mladé guvernantky.

Stylově vybroušená a sevřená inscenace režiséra Jařaba zaujme temnou atmosférou, stylizací hereckého projevu i trefným zobrazením výkvětu evropské civilizace, jež ani zdaleka není tak dokonale čistá, za jakou se ráda sama pokládá.