Recenze: Misantrop ve Stavovském divadle je chladná komedie o neschopnosti žít

Alcestovi hosté se s mobilem v ruce znovu a znovu ukájejí pořizováním selfie.
Foto: Patrik Borecký
Saša Hrbotický Saša Hrbotický
25. 5. 2019 12:20
Mistrovský, formálně dokonalý, ale také podivuhodně nejednoznačný je Misantrop, klasická Molièrova komedie mravů, poprvé uvedená v roce 1666.

Režisér Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková ji teď jediným nekompromisním tahem přenesli z barokního salónu do současnosti a na scéně Stavovského divadla pojali jako kritický pohled na komunitu pozérských umělců.

Foto: Patrik Borecký

Jan Frič svými nekonvenčními režijními postupy, volným nakládáním s textem a často až brutální výtvarnou složkou jistou část publika baví, tu tradičněji orientovanou naopak odpuzuje nebo v lepším případě u ní vyvolává rozpačité úsměvy. Podobně kontroverzní odezvu lze čekat i tentokrát. Zvlášť proto, že scénický rámec s opulentním využíváním audiovizuálních prostředků - živých projekcí i hudebních mixáží - často přebíjí hereckou akci a ke konci se stává až úmorným.

Molièrův veršovaný text v poněkud archaickém překladu J. Z. Nováka byl razantně zkrácen, autoři inscenace do něj naopak vetkali anonymní výroky ze sociálních sítí nebo třeba repliky z Čechovových Tří sester.

Režie se soustřeďuje na zobrazení duchovní vyprázdněnosti hipsterského společenství, které se cíleně izoluje od ostatních. Alcestovi hosté během soukromé party žvaní o globálních problémech planety a s mobilem v ruce se znovu a znovu ukájejí pořizováním selfie.

Zároveň je stále zřejmější, jak hluboce zabředají do prázdnoty a jak fatálně ztratili schopnost obyčejně žít. Závěrečná nabubřelá replika Celimeny hovoří za vše: "Když se mě někdo zeptá na mateřské pudy, já mu na to řeknu - místo biologických potomků chci po sobě zanechat nějaké poselství."

Scénu Pavly Kamanové tvoří bizarní výtvarný ateliér moderního umění, jemuž dominují televizní obrazovky, obří umělá květina a v pozadí se vznášející torzo kýčovité sochy jelena, zavěšené hlavou dolů.

Zapojené monitory se z pouhé ornamentální dekorace záhy mění v určující dramatický prvek. Živě jsou na ně přenášeny herecké akce, které se odehrávají v zadní, "rautové" části jeviště, ale také zastavené obrazy lidských tváří a těl nebo dvojsmyslné makrodetaily ovocných pokrmů, nápadně evokující mužské i ženské pohlavní orgány.

Foto: Patrik Borecký

Vedle temného hudebního doprovodu zní i živý zpěv, nejpůsobivěji v poslední scéně, kdy Kateřina Winterová jako zavržená Celimena interpretuje slavnou píseň Nothing Compares 2 U.

Příběh zatrpklého Alcesta, jenž na sebevzhlíživé společnosti sice nenechá nit suchou, ale současně miluje její typickou reprezentantku Celimenu, lze vykládat mnoha způsoby, a to především v závislosti na výkladu rozporuplného hlavního hrdiny.

Vladimír Javorský ho pojal originálně, když mu vedle asketické vážnosti, přísnosti a sklonu k přemrštěnému moralizování vetkl i existenciální smutek, zklamání z nemožnosti navázat a prožít ryzí cit. Jeho inklinace k sebetrýznění se naplno projeví v šokujícím závěru, kdy v sebevražedném gestu jako poslední chod hostiny naservíruje sám sebe.

Celimena Kateřiny Winterové koketuje a vychutnává si mužský obdiv, nelze ji ale nařknout z přílišné povrchnosti. Zamilovaného Alcesta přivádí k šílenství svou tajemnou neproniknutelností, zároveň umí být až nepříjemně věcná, což se naplno projeví v dialogu s nenávistnou Arsinoe ve skvělém ztvárnění Aleny Štréblové.

Foto: Patrik Borecký

Celimenina proměna v třeštící bytost a poté v oběť upoutanou na invalidní vozík má nejspíš působit překvapivě. Chybí jí však čitelnější motivace i gradace, takže se rozplizne do neurčita.

Alcestův přítel a oponent Filint bývá vykládán jako věčný oportunista, vyznavač společenské přetvářky. David Matásek postavu obohacuje o rysy sympatické střízlivosti, žádoucího kontrastu k alcestovské urputnosti. Bohužel Filint se v průběhu děje vytrácí ze zorného pole do pozadí.

Ostatním hercům režijní koncepce nedovoluje víc, než aby vytvořili komické figury vesměs za hranou karikatury. Nejvýraznější je to u Alcestova soka v lásce, amatérského básníka Oronta. Igor Orozovič ho ve velké hyperbole hraje jako zapáleného rapera a značně natvrdlého troubu.

Jana Stryková dává postavě sestřenice Elianty delikátnější, o to vtipnější podobu obrýlené šedé myši, tajně vzhlížející k Alcestovi.

Molière: Misantrop

Režie: Jan Frič
Stavovské divadlo, Praha, premiéra 23. května, nejbližší reprízy 5. a 20. června

Škoda že se režisér neumí vzdát přemíry zbytných nápadů. Rozbujelá výtvarná stránka a ironické zobrazení charakteristických projevů módní povrchnosti na sebe strhávají příliš velkou pozornost. Vnitřní svár Alcesta a jeho konflikty s okolním světem jsou tak navzdory pozoruhodnému hereckému výkonu Vladimíra Javorského odsouvány stranou.

Napětí, tempo a dramatická situace jako základní podmínky inscenace se vytrácejí. Fričův Misantrop zkrátka působí příliš odtažitě, chladně a exkluzivně, takže nakonec má paradoxně největší potenciál oslovit ty, proti nimž brojí.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Sněmovna lordů velkou většinou vyjádřila nesouhlas a politování nad zákonem o vnitřním trhu, který jde proti částem brexitové dohody

Sněmovna lordů, horní komora britského parlamentu, v úterý velkou většinou vyjádřila nesouhlas a politování nad zákonem o vnitřním trhu, který jde proti částem brexitové dohody. Proti kontroverznímu zákonu, který podle Evropské komise porušuje právně závaznou dohodu, hlasovalo 395 zákonodárců, opačný názor jich mělo 169. Sporným zákonem může vláda premiéra Borise Johnsona zrušit části rozvodové dohody mezi Británií a Evropskou unií.

Zdroj: ČTK
Další zprávy