Režisér Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková ji teď jediným nekompromisním tahem přenesli z barokního salónu do současnosti a na scéně Stavovského divadla pojali jako kritický pohled na komunitu pozérských umělců.
Jan Frič svými nekonvenčními režijními postupy, volným nakládáním s textem a často až brutální výtvarnou složkou jistou část publika baví, tu tradičněji orientovanou naopak odpuzuje nebo v lepším případě u ní vyvolává rozpačité úsměvy. Podobně kontroverzní odezvu lze čekat i tentokrát. Zvlášť proto, že scénický rámec s opulentním využíváním audiovizuálních prostředků - živých projekcí i hudebních mixáží - často přebíjí hereckou akci a ke konci se stává až úmorným.
Molièrův veršovaný text v poněkud archaickém překladu J. Z. Nováka byl razantně zkrácen, autoři inscenace do něj naopak vetkali anonymní výroky ze sociálních sítí nebo třeba repliky z Čechovových Tří sester.
Režie se soustřeďuje na zobrazení duchovní vyprázdněnosti hipsterského společenství, které se cíleně izoluje od ostatních. Alcestovi hosté během soukromé party žvaní o globálních problémech planety a s mobilem v ruce se znovu a znovu ukájejí pořizováním selfie.
Zároveň je stále zřejmější, jak hluboce zabředají do prázdnoty a jak fatálně ztratili schopnost obyčejně žít. Závěrečná nabubřelá replika Celimeny hovoří za vše: "Když se mě někdo zeptá na mateřské pudy, já mu na to řeknu - místo biologických potomků chci po sobě zanechat nějaké poselství."
Scénu Pavly Kamanové tvoří bizarní výtvarný ateliér moderního umění, jemuž dominují televizní obrazovky, obří umělá květina a v pozadí se vznášející torzo kýčovité sochy jelena, zavěšené hlavou dolů.
Zapojené monitory se z pouhé ornamentální dekorace záhy mění v určující dramatický prvek. Živě jsou na ně přenášeny herecké akce, které se odehrávají v zadní, "rautové" části jeviště, ale také zastavené obrazy lidských tváří a těl nebo dvojsmyslné makrodetaily ovocných pokrmů, nápadně evokující mužské i ženské pohlavní orgány.
Vedle temného hudebního doprovodu zní i živý zpěv, nejpůsobivěji v poslední scéně, kdy Kateřina Winterová jako zavržená Celimena interpretuje slavnou píseň Nothing Compares 2 U.
Příběh zatrpklého Alcesta, jenž na sebevzhlíživé společnosti sice nenechá nit suchou, ale současně miluje její typickou reprezentantku Celimenu, lze vykládat mnoha způsoby, a to především v závislosti na výkladu rozporuplného hlavního hrdiny.
Vladimír Javorský ho pojal originálně, když mu vedle asketické vážnosti, přísnosti a sklonu k přemrštěnému moralizování vetkl i existenciální smutek, zklamání z nemožnosti navázat a prožít ryzí cit. Jeho inklinace k sebetrýznění se naplno projeví v šokujícím závěru, kdy v sebevražedném gestu jako poslední chod hostiny naservíruje sám sebe.
Celimena Kateřiny Winterové koketuje a vychutnává si mužský obdiv, nelze ji ale nařknout z přílišné povrchnosti. Zamilovaného Alcesta přivádí k šílenství svou tajemnou neproniknutelností, zároveň umí být až nepříjemně věcná, což se naplno projeví v dialogu s nenávistnou Arsinoe ve skvělém ztvárnění Aleny Štréblové.
Celimenina proměna v třeštící bytost a poté v oběť upoutanou na invalidní vozík má nejspíš působit překvapivě. Chybí jí však čitelnější motivace i gradace, takže se rozplizne do neurčita.
Alcestův přítel a oponent Filint bývá vykládán jako věčný oportunista, vyznavač společenské přetvářky. David Matásek postavu obohacuje o rysy sympatické střízlivosti, žádoucího kontrastu k alcestovské urputnosti. Bohužel Filint se v průběhu děje vytrácí ze zorného pole do pozadí.
Ostatním hercům režijní koncepce nedovoluje víc, než aby vytvořili komické figury vesměs za hranou karikatury. Nejvýraznější je to u Alcestova soka v lásce, amatérského básníka Oronta. Igor Orozovič ho ve velké hyperbole hraje jako zapáleného rapera a značně natvrdlého troubu.
Jana Stryková dává postavě sestřenice Elianty delikátnější, o to vtipnější podobu obrýlené šedé myši, tajně vzhlížející k Alcestovi.
Molière: Misantrop
Režie: Jan Frič
Stavovské divadlo, Praha, premiéra 23. května, nejbližší reprízy 5. a 20. června
Škoda že se režisér neumí vzdát přemíry zbytných nápadů. Rozbujelá výtvarná stránka a ironické zobrazení charakteristických projevů módní povrchnosti na sebe strhávají příliš velkou pozornost. Vnitřní svár Alcesta a jeho konflikty s okolním světem jsou tak navzdory pozoruhodnému hereckému výkonu Vladimíra Javorského odsouvány stranou.
Napětí, tempo a dramatická situace jako základní podmínky inscenace se vytrácejí. Fričův Misantrop zkrátka působí příliš odtažitě, chladně a exkluzivně, takže nakonec má paradoxně největší potenciál oslovit ty, proti nimž brojí.