I v kontextu zástupných témat a vylhaných informací, které jsou v posledních letech běžnou součástí volebních kampaní populistů, se zdá takřka neuvěřitelné, že v Maďarsku se předmětem zanícené politické debaty opravdu stala otázka akátu bílého.
Vládní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána i další euroskeptická partaj Jobbik před eurovolbami v roce 2014 využily k antibruselské kampani nařízení Evropské unie, vydané v souvislosti se šířením nepůvodních invazních druhů. Ačkoli unijní seznam rostlin a živočichů měl zmírnit ohrožení biologické rozmanitosti a ekosystémů v Evropě, nikdo Maďarům nepřikazoval, aby kvůli němu káceli akátové stromy.
Groteskní skutečnost, že akáty sehrály roli v maďarské eurokampani, autorská dvojice Kristóf Kelemen a Bence György Pálinkás v postfaktickém projektu dovádí do ještě bizarnějších souvislostí a důsledků.
Vycházejí ze skutečnosti, že nacionalistické strany povýšily akát bílý na symbol politického boje za národní tradice, přestože strom pochází ze Severní Ameriky. A není tudíž původní maďarskou dřevinou, jež by natolik reprezentovala národní atributy jedinečnosti, originality a kvality, aby mohla získat ochrannou známku "hungaricum".
V souvislosti s "cizáckým" původem je tak refrénem dění na jevišti doktrína, že součástí maďarského národa se může stát kdokoli, kdo v něm zapustí kořeny. Autoři přitom ironicky narážejí na vyhrocenou rétoriku politiků při uprchlické krizi nebo na vypuzení Středoevropské univerzity, založené ostrakizovaným americkým miliardářem maďarského původu Georgem Sorosem, z Budapešti.
Spíše než o standardní divadelní inscenaci je v souvislosti s Maďarským akátem výstižnější hovořit o multimediální performanci. Koncepce koresponduje s dramaturgií budapešťského Domu současného umění Trafó, který projekt vyprodukoval a jinak zaštiťuje různé žánry: kromě divadla také tanec, nový cirkus, hudbu nebo výtvarné umění.
Maďarský akát se odehrává na úsporné scéně, kterou tvoří pouze šikmá plošina s různými rostlinami. Pětice účinkujících v zelených zahradnických kalhotách je již od příchodu diváků do sálu starostlivě opečovává a zalévá.
Inscenace, ve které vystupují i oba autoři, nemá souvislý příběh. Sedmdesátiminutový jevištní "fake dokument" tvoří pásmo zřetězených monologů, respektive přednášek zaměřených na botanická, ekologická, politická a historická témata. Herecké výstupy prokládá několik písniček a především sekvence promítané na plátno nad záhony.
Filmové dotáčky s archivními záběry politiků, které v rámci mystifikační hry místy doplňuje falešná zvuková stopa, střídají fotografie, internetové články nebo statistiky. V rámci recesistické piknikové mezihry diváci pro větší názornost dostávají možnost ochutnat akátové produkty včetně medu, sirupu a pálenky.
Paradoxně ty nejzábavnější momenty se odehrávají spíš na plátně než na jevišti. Filmové pasáže totiž zaznamenávají i několik intervencí divadelníků do veřejného prostoru, natočených pro potřeby inscenace.
V rámci nich došlo k vysazování akátu v národním historickém parku nebo na lehce podvratné akce v knihovnách a školách. Účinkující při těchto "záškodnických" aktivitách, které připomínají diverzní projekty umělecké skupiny Ztohoven, tajně vpašovali do různých knih a vládních publikací "hmatatelné důkazy" o významu akátu v maďarských dějinách.
Poněkud zdlouhavě a neústrojně naopak působí historická vsuvka, v níž se jedna z hereček převtělí do slovenského evangelického kněze 18. století Samuela Tešedíka. Tedy významného kazatele a osvícenského pedagoga, který na jihu Slovenska a především na území Maďarska akátové stromy vysadil.
Kolážovitě strukturovaná mediální performance krouží kolem mnoha aktuálních témat, jež rezonují v maďarské společnosti i dalších postkomunistických zemích, tu českou nevyjímaje. Některých z nich se dotýká vcelku vtipně, zároveň však poněkud letmo, bez hlubší reflexe.
Maďarský akát
Režie: Kristóf Kelemen, Bence György Pálinkás
Dům současného umění Trafó (Budapešť)
Česká premiéra 29. října v Divadle pod Palmovkou v rámci přehlídky Palm Off Fest.
