Pětidílný autorský projekt Masochista dal opět vyvstat specifickému pojetí autorského herectví tohoto všestranného tvůrce s nezaměnitelnou tváří.
V jednotlivých částech pětidílné epopeje Masochista evokoval Arnošt Goldflam v malém sále pražského Divadla Archa život a dílo svého známého, ba druha z let mladosti Jana. Jana S., mohlo by se napsat. Jan S. si totiž v jednotlivých dílech série mění příjmení podle toho, v jakém vztahu k sobě právě je, nebo v jakém vztahu k němu je život.
Jen to S zůstává, respektive počáteční Selbst (sám). A tak nám Goldflam ústřední postavu svého vyprávění pana Jana představuje jako Selbstfeinda (sám sobě nepřítele), Selbstliebhabera (sebemilovníka) či Selbstbefreitera (sebeosvoboditele).
Variant je více, zkrátka co životní epizoda, to také nové příjmení. S Janem putujeme životem tu ve zkratce, tu si zase některé jeho období přiblížíme, zastavíme se v něm. Cestujeme s ním i po autorských čteních, kde je Jan protagonistou.
Goldflam stává se Janem a jako Jan nám za pomoci hereckého přetělesnění čte a přehrává jeho povídky. Rozumí se, že ono přetělesnění přivede Goldflama zase jen k sobě samému a ke svému vlastnímu tělovému tonu. Vtip je v tom, že na to přetělesnění předem s vážnou tváří upozorní.
Jak je to ale u něj s vážnou tváří? Je vlastně sám jakousi mystifikací, ztělesněním světa hry a mluví jen a vždy pomocí svého komunikačního kódu. Proto se nijak nemusí přetělesňovat, je vlastně přetělesnění pořád za tu variantu sebe, kterou známe.
Má to s tou komunikací přes kód trochu jako Jaroslav Dušek, i když jinak, po svém. A vlastně víc než Dušek. Goldflama si totiž neumím představit, že by se takříkajíc "odprdnul". Do jakého stavu vědomí, nazření věci, výrazu by se v tu chvíli asi dostal?
Goldflam je také v části Masochisty nazvané Smrti a konce dokonalým ztělesněním jakéhokoli svého tvrzení. Vážné u něj nemá protipól v nevážném nebo lehkovážném, i když vše je jakousi špetkou potměšilosti kontaminováno. Nikdy nás nepustí k sobě někam, kde je i on sám divákem. Co si o tom všem myslí, je v něm vlastně průběžně zastoupeno (a rozptýleno) jako v díle. Přitom však představení samo má různé náladové polohy, do nichž se Goldflam nijak nenutí. Po zábavných pasážích s Janovým podnikáním v trafice tu je zase chvíle plná existenciální úzkosti a jakéhosi, řekl bych, esteticky zaměřeného stesku. Jan v éře, kdy se stal otcem, se sám prožívá jako velmi špatný otec. Podle svého názoru svou otcovskou roli dokonce vůbec nenaplňuje. Navíc je přesvědčen, že to o něm doma už vědí, nebo to brzy odhalí, sbalí mu kufry a alou. To alou ale v Janově představě znamená, že mu žena kromě kufrů zabalí také svačinu na cestu. Janova představa se zhmotní a Jan stojí s kufry před zadní projekcí nějaké neutěšené ulice nebo zrušené továrny. Goldflam pro tento okamžik své vnější prostředky vlastně nijak nepřeladí. Zůstane stejný jako zůstanou stejní Trégl, nebo Bedrna. A přesto se vše změní a v sále se rozhostí atmosféra, kterou by bylo možné nazvat atmosférou jímavého stesku. Všem je Jana líto a máme se za to rádi. Ono když člověk při sledování nějakého díla zjistí, že má srdce na pravém místě, tak se za to zpravidla má rád.
Kromě zadní projekce pomáhá Goldflamovi rovněž živý hudebník a příležitostný recitátor v jedné osobě doprovázející dění hrou na piano a nejrůznějšími zvuky vytvářenými pomocí počítače. Na narativní typ divadla je tu vlastně hodně dalších divadelních prostředků. Nalevo je kukátkové loutkové divadlo, v němž se hraje malými marionetami, jednu velkou figurínu Goldflam položí na postel a hraje s ní. Scéna má více svých zákoutí a dějišť. Kromě postele a projekčního plátna je přímo před plátnem ohrádka pro děti a vlevo vzadu vyvýšený praktikábl, který v jedné povídce představuje okno. Při čtení povídky Goldflam předvádí, jak ji její autor Jan prezentuje názorně. Když se postava Janovy povídky (Pavel) sápe na židli, Jan se také sápe na židli a heká u toho. A protože u autora Jana se vše odehrává v reálném čase, Jan jako Pavel na židli šplhá dlouho. Jan také předvádí houkání vlaku a zkrátka, jak to má ve zvyku, předvádí ve svých povídkách zvuky všeho, co vstoupí do děje.
Připomněl mi tím Vyskočilova žáka Stanislava Sudu, který to dělá také tak. Až by mohla vyvstat otázka, zda není Goldflam obeznámen. Jsou to takzvaně onomatopoické povídky. Podle slovníku onomatopoický je - utvořený napodobením přirozených zvuků (například bác, frr) nebo také zvukomalebný. Spíš ale Goldflam Sudu nezná a je jenom ve vzduchu počínat si při předčítání textů onomatopoicky.
Určitě bylo více míst v představení Smrti a konce, která mohla divákům něco připomenout. Zmínil jsem už existenciální úzkost z naplňování otcovské role a teď onomatopoické předčítání. Dvě za všechny. Každého diváka se také v pražské Arše mohly dotknout i věci odlišné, zkrátka jak koho. Nejde ale o to je převyprávět a s nimi i představení. Jde spíš o to naznačit Goldflamův styl a přednosti. On sám je svým divadlem, vytváří se jako svého druhu divadlo, které se nám zjevilo skrze toto představení či vlastně sérii představení na pokračování, z nichž jsem viděl právě toto. Goldflam sám hrál do první kapky krve, kterou si na závěr odebral.
Arnošt Goldflam: Masochista - Dětství a zmatky duše, Dospívání a vzpoury, Solidní život a jeho cena, Smrti a konce, Celý život. Leden - únor 2006 v Divadle Archa Praha.
