Inscenace je záměrně vnějškově konzervativní a realistická. Její těžiště spočívá ve výkladu hry a hereckém ztvárnění.
Jan Burian je režisérem racionálního přístupu, jeho inscenace stojí na přesné organizaci jevištního dění a přehledném výkladu situací hry. Je-li drama básnické, stává se, že je děj zploštěn téměř jen na příběh, jak tomu bylo u Shakespearova Hamleta i Krále Leara.
Burianův přístup nachází poslední dobou nejlepší uplatnění u realistických psychologických dramat, jakými byla před dvěma lety v Plzni uvedená O’Neilova Cesta dlouhým dnem do noci a nyní Ibsenova Divoká kachna. V plzeňských inscenacích ovšem také pozorný divák nepřehlédne soustavnou práci dlouholetého režiséra a ředitele divadla s herci, jimž spolu s dramaturgií vytváří příležitosti, které jim umožňují rozvíjet i "přehrávat" se.
Každá další inscenace Jana Buriana s plzeňskými herci zřetelně navazuje na tu předchozí a otevírá další prostory nejen pro soubor, ale i pro vnímavé publikum. Tento zážitek je možno si už několik let zopakovat na pravidelných prosincových premiérách ve Velkém divadle.
Jan Burian s dramaturgyní Johanou Kudláčkovou akcentují v inscenaci rodinné vztahy. Starý továrník Werle (Viktor Vrabec) je uhlazený gentleman a jeho syn Gregers (Jan Maléř), který svým působením spustí celý dramatický spád, je v podstatě naivní mladík. Na tomto vztahu je zřetelně vidět, že nesoulad oba muže bolí, a zatímco se otec pod tíhou životní zkušenosti snaží některé věci aspoň poněkud napravit, syn ve svém mládí vše ničí.
Hjalmar Ekdal (Martin Stránský) působí rozpačitě a nedospěle, jeho vztah s otcem Ekdalem (Pavel Pavlovský) je stále vztahem tatínka a chlapce, jako by Hjalmarovo dospívání bylo přetrženo otcovým vězením. Ženy jsou vedle mužů mnohem vyrovnanější a dospělejší.
Praktická a viditelně starší Gina (Jana Kubátová) spoléhá na to, že Hjalmarova věčná nedospělost zajistí, že intrika s její svatby a zaretušování Hedvičina původu zůstane neprozrazená. Pro Ginu je vše v pořádku. Paní Sorbyová (Zorka Kostková) předvede ve svém velkém výstupu lekci manželského pragmatismu jako z příručky MUDr. Plzáka, jíž zdrtí všechny, kdož uplatňují "ideální nároky". Hedvika (Ludmila Čermáková), s uvěřitelnou vizáží čtrnáctiletého dítěte, je osou, kolem níž se děj otáčí, a nakonec obětí.
Inscenátoři u všech postav akcentují jejich pozitivní motivace, jsou k nim shovívaví, umožňují publiku vcítit se. Na rozlehlé scéně plzeňského Velkého divadla jsou postavy jakoby ztracené, nejdojemněji Gina, jejíž lehce nachýlený postoj drobné vyhublé ženy jako by znázorňoval následky dlouhodobého vláčení se s životní lží (a proti ní majestátní paní Sorbyová, sama důstojnost vyslovené a vyslechnuté pravdy).
Inscenace je souměrná: dva otcové, dva synové, dvě ženy a uprostřed dítě. V této geometrii ovšem přečnívá jedna důležitá postava - cynický doktor Relling (Zdeněk Mucha), který vyznívá jako klišovitá postava bodrého pragmatického lékaře, známého z nejrůznějších českých komedií, jímž ovšem Ibsenova postava není. Nelze sice "ideální nároky" neustále vznášet, jak to činí Gregers Werle, ale to neznamená, že je lze úplně popřít. Doktorův cynismus je obrazem stejné lidské bídy jako dětinství starého i mladého Ekdala, pokrytecké posluhování Giny nebo uplácení vlastní viny továrníka Werleho.
Ibsenova Divoká kachna je v Plzni hrána jako hra o rodině a životní lži. Jejím tvůrcům se podařilo v době, kdy se téma rodiny objevuje jako denní politikum, připomenout na klasické látce (Ibsen napsal Divokou kachnu v roce 1884) vratkost a pochybnost takzvané "řádné" rodiny.
Tím, že prostřednictvím mladých herců je zdůrazněno dětinství hlavních mužských postav Gregerse a Hjalmara, nespočívá tíha tohoto tématu jen na postavě Hedviky a její představitelce, ale prostupuje veškerým dějem jako osudové varování: své viny a nedostatečnosti převádíme na děti, které pak rány a zanícená místa přenášejí dál jako infekci. Je zvláštní, že ačkoliv od Ibsena víme, co v lidském životě dokáže napáchat bezkrevná ctnost, jsme schopni se jí dovolávat ještě i dnes, dokonce z politických pozic. A děti, které dovedeme tak okázale milovat a zdůvodňovat jimi své ne vždy čisté skutky, jsme schopni týrat a dokonce i obětovat.
Henrik Ibsen: Divoká kachna. Režie Jan Burian, dramaturgie Johana Kudláčková, překlad František Fröhlich. Premiéra 17. prosince 2005 ve Velkém divadle, Divadlo J. K. Tyla v Plzni.
