V minulé sezóně uvedli v Brně s velkým ohlasem Moliérovu Školu žen. Letos se zřejmě rozhodli navázat na tento úspěch další z klasických komedií francouzské dramatiky, slavnou Beaumarchaisovou Figarovou svatbou.
Celá inscenace, k jejímuž nastudování byl pozván slovenský režisér Peter Gábor, se bohužel dá charakterizovat jedním slovem - nerozhodnost. Sociálněkritický osten hry, o níž legendy praví, že uspíšila příchod Velké francouzské revoluce, se lety obrousil; zůstává jen zdařilá zápletková komedie.
Z režijního pojetí ovšem nelze vyčíst, zda se hraje opravdu romantická, lehce úsměvná hra o chytrém sluhovi, kterak napálil svého pána a vysloužil si svou milovanou, nebo crazy komedie ve zběsilém tempu.
První půle, kdy si většina postav zachovává více či méně zdařilou stylizaci, nasvědčuje spíš variantě crazy - i když jednotlivé gagy mají dost rozdílnou úroveň. Kdežto v druhé části večera se postavy začnou utápět v místy nemístném psychologizování.
Nezbývá než se zachránit
Tato stylová nejednotnost se projevuje i ve všech ostatních složkách. Dramaturgie se nedokázala rozhodnout, kterou dějovou linii považovat za stěžejní.
Figaro je celou dobu jakoby upozaďován, až divák nabude dojmu, že hra je spíše o manželských rozepřích hraběte a hraběnky a Figaro je onou situací spíše zmítán. Teprve v závěrečném monologu se prosadí coby hlavní postava a z jeho řeči vyplyne, že celé dění řídil a důvtipně kontroloval - což z něj ovšem úhrnem udělá spíše chvastouna a nadutce.
Stejně tak výtvarná složka. Figarova snoubenka Zuzanka je charakterizována jako ztělesněná ctnost a zdrženlivost. Její kostým složený z korzetu s hlubokým dekoltem a minisukénky, z níž vykukují podvazky, doplněný rudou hřívou vlasů představitelky Antonie Talackové, hovoří zcela jinou řečí. Jeli toto záměr, není ovšem povýšen na princip - a divák nedostane šanci se zorientovat.
V takto nepečlivě zbudované, nevyložené inscenaci pak hercům nezbývá než se pokusit "zachránit". Ve Figarově svatbě se to podařilo především těm zkušenějším: Petru Halberstadtovi v roli dekadentního Hraběte Almavivy, Zuzaně Slavíkové jako zhrzené hraběnce a také Marice Procházkové, která si jako vdavekchtivá Marcelina dokázala po celou dobu udržet výraznou stylizaci.
Národní divadlo Brno - Pierre Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba. Překlad Daniela Jobertová, režie Peter Gábor j. h., dramaturgie Dora Viceníková, scéna Jozef Ciller j. h., kostýmy Katarína Holková j. h. Premiéra v Mahenově divadle, 27. a 28. ledna 2006.
