Jedna z fénických žen má hlad. "Namalujte mi obrázek," slabikuje. Divák na kus papíru kreslí květinu. Žena ji vezme a spálí.
Féničanky se živí uměním a kulturou, najedí se, jen když jejich "jídlo" shoří. Aby nemusely pálit knihy, po jejich stránkách přejíždějí zapálenou vonnou tyčinkou. Samy pak jednou za dva pozemské roky vzplanou jako pták Fénix a znovu se narodí. Poté podstupují "upload" - rituál, při kterém se jim z paměťových krystalů znovu nahrává paměť.
Tento proces, při kterém se fénická žena v dočasné stavební buňce s logem Metrostavu ocitá v jakémsi transu, je jedním z mnoha výjevů, které mohou diváci sledovat během pobytu v adaptačním táboře nazvaném CampQ.
Další bytosti řečené Attas s krajkovými maskami svými legračními gesty i synchronizovaným pohybem připomínají surikaty. Bílí Zeyris sice vypadají a chovají se nejvíc jako lidé, ale pojídají kaolín a při svatebním obřadu se berou po trojicích. Ježci mají formu velkých černých krystalů. A těla fénických žen, které jinak vypadají jako pohádkové divoženky, zevnitř září - těhotná světlem.
Kontejnerové buňky si mimozemšťani zařídili po svém, venku mezi nimi vyrostlo několik Ježků. Příbytky fénických žen připomínají proutěná "hnízda", jsou tu i průsvitné obří kukly nalepené na svahy místní cyklodráhy. Můžeme si to všechno donekonečna prohlížet a zároveň mluvit s klienty i personálem.
Část publika na hru přistupuje a interakci s mimozemšťany si užívá jako pouťovou atrakci - lidé stojí frontu, aby mohli rituálními gesty blahopřát zeyriským novomanželům, naslouchají monotónním lamentům fénických žen nebo sledují attaskou královnu.
O drobné události, bizarnosti nebo konflikty mezi obyvateli tábora i personálem není nouze, koneckonců na scénáři se podíleli hned čtyři dramatici: domácí Marie Nováková a David Košťák plus jejich katalánští kolegové Claudia Cedó a Joan Yago.
Zážitkovou inscenaci společně připravily soubory Letí, Tygr v tísni a Jihočeské divadlo a hned čtyři režiséři - Martina Schlegelová, Ivo Kristián Kubák, který je také kurátorem české expozice Pražského Quadriennale, Petr Hašek a Tomáš Loužný.
Samotný divadelní projekt CampQ se v Praze dočká jen tří uvedení, to poslední se uskuteční v pondělí večer. Kulisy mimozemského tábora, které tvoří součást české expozice Pražského Quadriennale, jsou ale k vidění po celou dobu trvání akce.
Horší je, že téma inscenace nedrží pohromadě. Kdo má zkušenosti s takzvaným imerzivním divadlem, bude postrádat moment překvapení, sugestivnost dění a atmosféry, které by ho vytrhly ze skutečnosti a přenesly do jiné reality, jako se to na Štvanici před několika lety podařilo v produkci podle Meyrinkova románu Golem.
Současná inscenace CampQ je naopak zbytečně roztažená v čase - trvá od 21 hodin večer do tří do rána - a zabírá poměrně velkou hrací plochu. Nemá dost sil ani nápadů, aby udržela pozornost po celou dobu.
Amatérsky natahované situace rozbředávají, postupně ztrácejí napětí i pointy. Kašírky ve stavebních buňkách jsou očekávatelné, stejně jako zařízení učebny, která má mimozemským uprchlíkům poskytnout základní informace o lidském světě.
Možnost opakovaného blízkého kontaktu s postavami ubírá na efektu kostýmům a líčení. Až příliš dobře vidíme, jak a z čeho je to všechno udělané. Nezbývá prostor pro iluzi, naše představy.
Jako návštěvníci tábora jsme spíš voyeury, kteří exotickým bytostem čumí do soukromí a prohlížejí si je jako zvířata v zoo. Navíc je tu další ponižující moment, jejž autoři učinili součástí děje - diváci mají rozhodnout, koho z klientů přijmou do lidské společnosti.
U vstupu dostávají tři žetony, které dle svých sympatií vhazují do sáčku, jenž má každý z uprchlíků zavěšený na krku. Ti, kteří jich nasbírají nejvíce, mohou za odměnu definitivně opustit tábor.
CampQ – Česká expozice Pražského Quadriennale
Režie: Martina Schlegelová, Ivo Kristián Kubák, Petr Hašek a Tomáš Loužný
Štvanice, Praha, premiéra 6. června, reprízy 8. a 10. června v Praze a znovu 13. a 14. června v Českých Budějovicích.
Kontejnerové městečko na Štvanici se nepochybně inspirovalo integračními tábory pro uprchlíky ze severu Afriky či Blízkého východu a představou naší přímé konfrontace s jinakostí mnohem hlubší, než jsou kulturní rozdíly a barva kůže.
Jenže téma, živé možná ještě v době vzniku konceptu a každopádně atraktivní pro grantové žádosti, se mezitím v mnoha jiných projektech vyčerpalo. Je těžké přijít s neobvyklým pohledem nebo silnou myšlenkou, která by se nakonec nezvrhla do banality, jakou je v tomto případě táborová vzpoura a odlet mimozemšťanů - bytostí, které s námi lidmi už nechtějí nic mít.
