Bernhard hru původně pojmenoval Ritter, Dene, Voss a jejím postavám dal příjmení tří herců vídeňského Burgtheatru, pro které vznikala a kde měla v režii Clause Paymanna premiéru roku 1986. Slavnou inscenaci, která v repertoáru první rakouské scény vydržela dlouho, díky Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka v devadesátých letech mohli vidět také Češi.
Legendou, sklízející mnohá ocenění, se o deset let později stalo i české nastudování Bernhardova textu v Divadle Na zábradlí. Režisér J. A. Pitínský do něj obsadil Emílii Vášáryovou, Zdenu Hadrbolcovou a Jiřího Ornesta. Daniel Špinar v programu k současnému uvedení vzpomíná, že pro něho bylo tehdejší představení Ritter, Dene, Voss "absolutním zjevením".
Ke změně názvu tvůrce přivedla skutečnost, že postavu Ludwiga inspirovaly osobnosti filozofa Wittgensteina a jeho synovce Paula i to, že se v ní vlastně jedná o jedinou situaci - rodinný oběd. Proto tedy Oběd u Wittgensteina.
Rodinná pouta
Sestry i Ludwig, jehož filozofická genialita se k nerozlišení snoubí s duševní chorobou, zdědili obří majetek po otci, továrníkovi. Kultivovaní, osamělí sourozenci jako by uvízli ve zplanělém bezčasí měšťanské jídelny, mezi příborníky s porcelánem a obrazy předků.
Zabývají se sami sebou. Mluví, cyklí se v komplikované, často ironické reflexi sebe i druhých, ve vzpomínkách, vzájemných spojenectvích i animozitách.
Hra má v obvyklém slova smyslu minimální děj, přesto nás udržuje v napětí, když postupně odkrývá až chorobnou povahu sourozeneckých vztahů. Svět středoevropské měšťanské kultury se všemi zbytečnými rituály, rodinnými recepty a návštěvami filharmonie vykazuje groteskní rysy, rovněž ale vyvolává pocity nostalgie a smutku. Krása, která má blízko k tlení.
Dene si libuje v pořádku a péči o bratra. Smysl života našla v přepisování jeho filozofických poznámek. Ludwig jejích služeb využívá, zároveň ho sestřina oddanost praktickým věcem irituje a přivádí k šílenství, jako celá domácnost.
Ritter je ze všeho nejvíc dekadentní pozorovatelka. Kouří, čte noviny, provokuje a baví se.
Sestry jsou herečky, ovšem vystupují, jen když se jim chce: "Z dlouhé chvíle, omrzelosti životem se dostaly na scénu Josefstadtu". Pro autora, o němž je známo, že byl divadlem fascinován i zhnusen, je jejich občasné herectví krásnou příležitostí k vybraným jízlivostem.
Bernhardovy divadelní partitury jsou napsány specifickým volným veršem, který odráží přetržitost i zvláštní refrénovitost myšlení a řeči postav. Všechna ta mnohomluvnost má formální i obsahové zákonitosti, "organický" rytmus i subtilní, nekompromisně přesný humor.
Krb místo rodinného stolu
Režisér Daniel Špinar se rozhodl "osvobodit" postavy z realistických souvislostí a obnažit jejich vztahy na pozadí bílé bedny abstraktní scénografie. Na scéně je jediný prvek určující prostředí, ve hře nezmíněný velký krbový portál, kterým postavy vstupují na scénu Stavovského divadla i ji opouštějí, pokaždé nuceny se ohnout.
Dene v podání Lucie Juřičkové hned na začátku v krbu ovladačem "zapálí" oheň na televizní obrazovce postavené v jeho středu. Je to efektní, vtipné. Jenže v takto vizuálně přímočaré postmoderní pustině může svět bernhardovských postav existovat jen za cenu redukce. Ve scénografickém řešení Lucie Škandíkové chybí stůl, středobod měšťanské domácnosti, i když páteří hry je postupně se zvrhávající rituál rodinného oběda. Ten tak z inscenace prakticky zmizel.
Místo pečlivého prostírání příborů Dene nekonečně dlouho nafukuje obří zlatá písmena, z nichž nakonec sestaví nápis Willkommen, vítej. Samoúčelnost nápadu je zřejmá - nezbývá než destrukce.
Ludwig, kterého ztělesnil Saša Rašilov, v záchvatu rozčilení nejdříve shrne do kouta balonky upoutané na zlatých stojáncích a chvíli poté je zdemoluje či vypustí ke stropu.
V koutě prázdného prostoru za svým nástrojem sedí bubeník, který vizáží připomíná zombie. Symbol zmrtvění? Ďábel jako spiritus agens? Dalo by se snad usoudit z toho, že za jeho zběsilého bubnování a v červeném světle postavy vystupují z krbového portálu na scénu jako z pekla.
Bubeník variétním virblem doprovází Ludwigova zuřivá extempore i sourozenecké konflikty, pád skříně. Zvukem občas zdůrazňuje pointy konverzace. Nelze ovšem říct, že by zásadně určoval rytmus inscenace - mimochodem nesnesitelně monotónní. Čert aby se v tom vyznal.
Rozhodnutí odehrát Oběd u Wittgensteina na prázdné scéně režiséra definitivně dohání v poslední čtvrtině inscenace. Během bubenického sóla technika přivleče na scénu příborník s porcelánem a na podlaze rozloží hromadu obrazů - bez nich by se scéna, v níž se rozbíjí jídelní servis a řeč je o malířství, o portrétech předků i sester, už vůbec nedala inscenovat.
Mohly tam být od začátku - a pak by dávala smysl i pointa Bernhardovy hry. Ludwigova touha osvobodit se ze zajetí předměty, výsměch tomu, co reprezentuje společenské formy, a lidské společnosti vůbec. Destrukce rodinného porcelánu, obrazy, které filozof a blázen svěšuje ze zdí a otáčí malbou ke stěně: "Holé stěny, říkal jsem vždycky…" Tady Rašilovovi nezbývá než je přemisťovat na podlaze a nakonec portrétům matky a otce růžovou fixkou infantilně přimalovat čertovské rohy.
Sourozenecká klauniáda
Vizuální agresivita Špinarovy inscenace se míjí se subtilností bernhardovských postav i kulturním kontextem, s nímž jsou spojeny pupeční šňůrou. Přesto jí nelze upřít dílčí kvality, především totální nasazení, s nímž herci odvádějí svou práci, byť je režisér zavedl stranou, když interpretuje text skoro výhradně v hlučné groteskní poloze.
Dialogy sice připomínají spíš výstupy trumfujících se smutných klaunů plné vyčítavého povykování, sebeprezentace, zesměšňování či ironie, přesto se hercům celkem daří uhrát pointy. Vychází i cirkusové momenty destrukce počínaje Ludwigovým extempore se žloutkovými věnečky, ztišené v závěrečné scéně, kdy sourozenci pijí kávu na povalené skříni a z výšky si prohlížejí trosky "bojiště".
Nejvíc na Špinarův výklad doplácí Zuzana Stivínová, která se do angažmá v Národním divadle vrátila po 19 letech. Její výkon v roli Ritter navíc determinuje nesmyslně opulentní kostým. Blýskavé šaty z fialového brokátu s nahými zády, vlečkou a naddimenzovanými volány na ramenou si uzurpují tolik pozornosti, že herečce doslova "vymazaly" obličej.
Introvertní provokatérka Ritter, kterou v textu poměrně dlouho zaměstnává čtení novin a sžíravě vtipné mimoběžné komentáře, se hned v prvních vteřinách představuje jako afektovaně pózující alkoholička, jejímž jediným zájmem je lahev sektu a cigareta. Ve stupňujících se potížích s artikulací a rovnováhou skoro zaniká její tajemství - potenciální nebo skutečný erotický vztah s bratrem.
Typově výborně obsazená Lucie Juřičková jako Dene ztělesňuje úpornou energii ženy, která péčí o bratra potlačuje strach z vlastního života a prázdnoty. Nepřehrává a přesně trefuje ironické pointy.
Saša Rašilov v roli Ludwiga předvádí výraznou studii psychicky labilního člověka. Soustřeďuje se přitom více na excesy postavy - tělesné projevy vyšinutosti, obsesivní gesta, mimickou i hlasovou expresi, kde se nebojí jít do šokující krajnosti. Dlužen zůstává méně efektnímu vnitřnímu světu filozofa Ludwiga, o němž dává zatím jen kusou zprávu.
Thomas Bernhard: Oběd u Wittgensteina
Režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, Praha, premiéry 7. a 8. listopadu, nejbližší reprízy 28. listopadu a dále 9. a 18. prosince.
