Sobota, 20:00 - Konečně jsem viděl film, který je geniální. Francouzský animák Iluzionista od režiséra Sylvaina Chometa mohl jen těžko zklamat, přesto překvapil. Předem víte, že bude staromódní, nostalgický, nemluvný, pomalý a STRAŠNĚ smutný. Překvapení se koná v tom, jak tato předvídatelnost není únavná. Jestliže předchozí Chometův film Trio z Belleville podle mého občas trochu ztrácí na tempu, Iluzionistu režisér trefil ideálně krátkého.
Hlavně ale trefil i poetiku svého vzoru Jacquese Tatiho - nejpomalejšího komika všech dob, jehož všechny filmy jsou výsostná umělecká díla, která svou formou opakování určitých úkonů, situací a scén, fungují jako zdrcující kritika kapitalismu.
Ano, Chometa jistě bude hodně cíťů oslavovat za „poezii", aniž by si uvědomili, kam s ní míří - v postatě ukazuje, že zábava je zlo, že baviči žijí zoufalý život a vůbec my všichni jsme oběťmi nekonečného koloběhu výroby a konzumace.
Chometova i Tatiho výhoda je ale v tom, že strhnou publikum čistě vizuálním vyprávěním, jehož podmanivě melancholická atmosféra je výmluvná i beze slov. Ano, dnes je to už třetí film, kde se nemluví. A zatím nejlepší.
Sobota, 16:45 - Ehm, tak ráno koukám hodinu a půl na to, jak spolu nemluví táta a syn v Čadu (jak se vůbec říká jejich obyvatelům: Čaďani, Čadi, Čadové…?) a hodina a půl v čudu. Pak o tom napíšu blog, kde zapomenu zmínit, že se mi moc líbila kamera i píseň sedmnáctileté těhotné holky, a jdu na druhý film, turecký Med (pozor, ne Turecký med, to je podstatně větší prasečina).
V Medu zas spolu pro změnu hodinu a tři čtvrtě nemluví otec a syn. Tedy, nemluví - kluk nemluví s nikým kromě táty, se kterým si šeptají. Ale když táta spadne ze stromu, nemluví kluk už vůbec s nikým. Med získal Zlatého medvěda v Berlíně (i když správně by měl dostat medvěd zlatý med, že ano?) a taky cenu ekumenické poroty, která byla potěšena jeho „kontemplativními kvalitami a líčením života spjatého s přírodou".
Je to tak, dá se u toho skvěle kontemplovat i klimbat. Kdybych si předtím nedal pár gramů lecitinu, asi bych to taky zaříznul (ale tyhlety fosfolipidy vám prostě vytočí mozkové buňky na max). Vzhledem k tomu, že jsem navíc přišel i pozdě, viděl jsem film až z horní galerie v divadle, tedy z VÝRAZNÉHO božského nadhledu - a řeknu vám, bylo to ideální.
Film totiž opravdu vypráví z úplně nadosobní nezúčastněné perspektivy (které můžete říkat Bůh nebo indiferentní Příroda) a zachycuje život blíže neurčené komunity, která v roce 2009 nejenže nemá internet a mobily, ale vůbec tu žijí jako ve středověku. Film nijak nevysvětluje, zda jde o nějakou sektu, nevysvětluje ani, proč je chlapec, jenž chodí asi do první nebo druhé třídy, tak zamlklý a jestli náhodou není mentálně opožděný. Ale právě tohle je zdrojem jistého napětí - nevíte nic, jste jen odkázáni na pozorování přírody a rutinních pracovních procesů.
Byla by to nuda, kdybych v sobě neměl ten lecitin a kdyby film neměl PŘEKRÁSNÉ barvy. Tak syté a přirozené, až si připadáte, že všechny ostatní filmy jsou nějaké syntetické náhražky z pytlíku, zatímco vy teď konzumujete něco přímo z lůna přírody. Málokdy si také ve filmech uvědomíte, jaké to je, když se OPRAVDU setmí a nedělá se „americká noc" modrým filtrem. Chvíle, kdy malý Yousef zůstane sám v lese, působila jako čistý a skutečný horor, jenž brnká na nervy primárního strachu.
Sobota, 13:40 - Právě jsem viděl čadský film Křičící muž. Šel jsem na něj trochu snobsky proto, že v Cannes dostal Cenu poroty, což měla být určitá záruka, že se přinejmenším seznámíte s nejnovějšími trendy - i kdyby vám náhodou nekonvenovaly. Po skončení, když jsem spěchal do hotelu (= 3 minuty chůze), se mě kolega Vítek Schmarz zeptal „Jak se vám to líbilo?" A nezbývá mi, než to tady zopakovat víceméně slovo od slova:
No, líbilo… je to takový ten druh věcného realismu, kdy k tomu nejde nic dodat. Takhle nějak to prostě asi v tom Čadu vypadá. Válka, bída, smutné lidské osudy. Ekumentické poroty vyždímají kapesníky a udělí tomu sošku za humanistické poselství. Nic proti. Navíc je to velice kultivovaně natočené, není v tom nic kýčovitého, ani ten film nemusíte omlouvat, že vznikl v „kulturně zaostalé zemi" - je tam vidět velký vliv francouzské kultury; protože se tam mluví francouzsky.
Emočně to ale se mnou nic nedělalo, i když ten příběh je velice silný - stárnoucího hotelového plavčíka Adama (pokud je to pro vás určující, je černoch a muslim) přesunou v rámci reorganizace na místo vrátného a plavčíka dělá už jen jeho jediný syn Abdel.
Adama, jemuž všichni říkají šampione, protože byl kdysi plaveckým reprezentantem, to tiše žere. Bez záměrné agresivity, ale vlastně jen vinou své nečinnosti, když nezaplatí tzv. válečné poplatky, způsobí, že Abdela povolají do armády.
No a jak to dopadne, si domyslíte. Poučení o tom, že i v jádru hodní lidé dělají pod nátlakem špatné věci, patří k téměř povinné výbavě snímků „nové věcnosti".
Sobota, 09:20 - Přes veškeré sladké úsměvy recepční si pořád nejsme jisti, zda skutečně může Radomír (kterému nikdy neříkejte Radomíre, ale vždy jen Dougu; i když má náhodou dneska svátek) na pár dní pobývat v mém pokoji, aniž by musel cokoli doplácet.
Douglasova obezřetnost se tedy projevila i tím, že mi udělil přednášku o tom, že si nikdy nemám dávat nic z lednice na pokoji, což doložil na příkladu jednoho fejetonu Umberta Eca o hotelových lednicích, a ráno odmítl jít na snídani „aby ho jeden rohlík nevyšel na 100 korun".
Doufám, že si po cestě třeba aspoň ze země vyhrábnul pár kořínků. Úkol dne tudíž - kromě zhlédnutí čtyř filmů, jež se shodou okolností hrají všechny v městském divadle (tj. asi pět minut od hotelu) - bude zjistit, jaké jsou podmínky ubytování druhé osoby. Když s vámi někdo jedná příliš korektně a úslužně, nakonec nevíte, na čem jste.
Jinak ještě malá poznámka ke včerejším dvěma zhlédnutým filmům, Pravdě a Dopisu neznámé. Oba jsou černobílé, oba mají za hlavní postavu nijak zvlášť sympatické a rozhodně velmi pasivní ženy. V Pravdě jde o pařížskou flákačku, která střídá milence jako kalhotky; v Dopisu neznámé naopak o velmi cudnou dívku, která zpovzdálí obdivuje svého idola (dneska bychom ji diagnostikovali jako stalkerku). Shodou okolností v obou případech jsou jejich milenci sobečtí hudební virtuózové. V průběhu sledování mě obě ženy svou pasivitou aktivně štvaly.
Ale na rozdíl od neustále zmiňovaného Twilightu mě neštvaly filmy samy, protože z nich bylo zřejmé, že jejich smyslem je, abych se nad povahou těchto žen zamýšlel, aby mohl vidět jejich motivace z různých úhlů - a hlavně, abych v jejich příbězích viděl něco tragického, nikoli něco, co by mě mělo uspokojovat a o čem by se dalo snít.
Oba filmy, jeden starý 50 let a druhý 62 let, nebyly nudné, měly v sobě napětí, skvostné filmařské nápady - a soudě podle reakce publika příliš nezestárly. Tedy všichni si uvědomují, že jsou staré, a že dnes se už takhle netočí, ale nezažívali jste při projekcích žádný zlý výsměch za silně vypjatou melodramatičnost a ustavičné mluvení o lásce. O lásce totiž jde mluvit a točit tak, abyste se za to nestyděli. Pochopíte, že do určitých scén některá slova patří, že někdy můžou zaznít tklivé smyčce a můžete cítit dojetí.
Melodramata nejsou automaticky pokleslý žánr. Ale vždy je to forma, která jim dodává uměleckou hodnotu. Clouzot v Pravdě fascinuje množstvím perspektiv, z nich nahlíží případ „vraždy z vášně". Ophuls v Dopisu neznámé důmyslně pracuje s neuvěřitelně dlouhými záběry a prvky umělosti: nechá milence procházet před namalovaným pozadím a předstírat, že jsou v přírodě, a pak je posadí do pouťového vlaku a přiznaně jim za okny nechá ubíhat namalovanou krajinu - jako by sám přiznával, že jak film coby médium, tak vztah mezi hrdiny je pouhá iluze.
