Recenze - Ve vítězném filmu z letošního Berlinale Caesar musí zemřít od bratrů Tavianiových sledujeme skupinu těžkých zločinců, kteří ve vězení zkoušejí inscenaci Shakespearova Julia Caesara. Tvůrci mluví o tom, že ve filmu chtěli ukázat, že „i kriminálníci jsou lidské bytosti" a o snímku se píše jako o netradičním dokumentu s výraznými estetickými kvalitami. Obě tvrzení je ale třeba si dobře rozmyslet, protože mohou být zrádnější než se zdají.
Většina filmu zachycuje autentické zločince ve věznici v Římě, jak při různých příležitostech deklamují pasáže Sheakespearova textu. Postupně vidíme konkurs, čtení textu, zkoušky i inscenaci samotnou. Vzhledem k tomu, jak hladce je snímek sestřihán a jednotlivé záběry pečlivě zorganizované, snímek v podstatě nepřipouští žádnou dokumentární spontaneitu. Naopak vše působí jako precizně secvičený a hladce plynoucí stroj.
Dokud sledujeme vězně pronášet Shakespearovy věty, má tahle stylizovanost, ještě umocněná černobílým obrazem, zřetelné opodstatnění. Nelze sice příliš mluvit o dokumentu, protože Tavianiové velmi kontrolovaně využívají protagonisty jako herce, kteří prostě hrají Shakespearovy postavy a vytváří zvláštní napětí mezi textem a těmi, kteří ho pronášejí. Některé scény ze zkoušek díky gestům, jakými protagonisté doprovázejí své role, vyznívají spíš jako pasáže z mafiánského dramatu.
Problém je, že Tavianiové občas nechávají své protagonisty vystoupit ze svých rolí a mluvit jakoby za sebe samotné. Jenže místo toho, aby v těchto scénách herci skutečně vypadli z role a změnili svůj slovník i vystupování, působí tyto scény také jako teatrální deklamace. Každý z hlavních protagonistů tu má svůj výstup na téma, jak Sheakspearův text rezonuje s jeho životem a jak v něm otevírá staré osobní rány. Popravdě, tyto pasáže vyznívají jako procítěné melodramatické monology o „síle divadla", které nelze těm, kdo je pronášejí příliš věřit už proto, že se při nich ani jednou nepřeřeknou a jejich slovník se jen nepatrně posune blíž k současnosti.
Vysloveně iritující svou banální krasodušností je pak pasáž, ve které sledujeme noční věznici, zatímco hlas jednoho s herců poetickým jazykem popisuje rutinní život ve věznici, který se většinou skládá ze zírání do zdi.
Spíš než s dokumentem o vězních, kteří hrají Shakespeara, máme zkrátka co dělat s vysoce stylizovaným hraným filmem, kde vězni hrají vězně hrající Shakespeara. To je samozřejmě eticky mnohem riskantnější podnik, než pouhý záznam spontánního zkoušení. Tím spíš, že stylizace nepokrytě posiluje mýtus o čarovné moci umění, které dokáže napravit i ty nejzkaženější lidské duše.
Mohlo by se zdát, že Tavianiové dokonce berou svým protagonistům jejich hlas, aby skrze něj a jejich ústy mohli do světa hlásat své názory. Můžeme ale být také vůči italské režisérské dvojici vstřícnější. Jen je třeba opustit představu, že Caesar musí zemřít má něco společného s dokumentem. Spíš tu máme co dělat s psychodramatem, kde oním terapeutickým textem je filmový příběh o vězních, kteří hrají Shakespeara.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kam pro vstupenky na festival?
