Jihlava - Z průseru do průseru. Tak v Jihlavě s nadsázkou zhodnotila režisérka Drahomíra Vihanová svou profesní dráhu. Na festival dokumentárních filmů přijela představit film Umanutá, který o ní natočil Míra Janek. A vzniklo dílo, které se sympaticky vymyká žánru portrétních dokumentů, které hladí po srsti.
Umanutá by vzhledem k plodné dráze a jednaosmdesáti rokům hrdinky mohla být takovým bilancujícím pomníkem vitální hrdinky. Ale Janek s Vihanovou se pokusili o obecnější výpověď - výřečná režisérka se na chalupě obydlené kočkami ohlíží za životem, v němž vždy osobní život podřídila své vášni pro film, a zamýšlí se nad tím, jestli jí to vlastně všechno stálo za to.
Prchavé štěstí
„Kdybych ten film točila já, byl by určitě krutější," vyznala se režisérka. A je pravda, že Míra Janek ji v dokumentu nemusí tlačit do žádné kontroverze. Vihanová je k sobě dostatečně přísná sama. „Člověk někdy tak sedí a uvažuje, jestli to všechno k něčemu vůbec vedlo," zhodnotila v diskuzi po projekci život, který jí díky filmům přinesl „krátké a prchavé okamžiky uspokojení".
Normalizace ji přivedla do Krátkého filmu a k natáčení dokumentů. Ty ale ve filmu označuje za „ovarové koleno" a dává je do kontrastu s hraným filmem, který označuje jako „krevety". Vždycky chtěla točit právě je. „Vždycky jsem ale se svými hranými filmy přišla v nevhodnou dobu," tvrdí. Její debut Zabitá neděle se trefil v roce 1969 do doby utahování šroubů na Barrandově a putoval rovnou do trezoru.
Na počátku devadesátých let natočila symbolistní, antitotalitní alegorii Pevnost. V éře raného kapitalismu se ale minula účinkem. „Po první projekci za mnou přišla Eva Zaoralová a řekla, že ten film je vynikající, kdybych ho natočila v totalitě," vzpomíná. A největší ránu jejímu egu uštědřily tvrdé odsudky jejího posledního hraného filmu Zpráva u putování studentů Petra a Jakuba. Ještě dnes jeho premiéru označuje za „popravu" a cituje s despektem kruté recenze. „Každý si myslel, že tam řeším romskou problematiku, ale ono to o Cikánech zas tolik není. Je to film o mravní odpovědnosti za svůj vlastní názor," vysvětluje Vihanová v diskuzi.
A snad právě proto, jak často se její filmy dočkaly nepochopení, dospívá - ovšem bez známek sebelítosti - k pocitu marnosti svého tvůrčího snažení.
Mrtvé sezony dočasných partnerů
S gustem ve filmu i v následné debatě vypráví o třech svých krátkodechých manželstvích, do kterých se prý vždy pustila v „mrtvé sezoně", v období, kdy nestála před nějakým tvůrčím úkolem. Když se ale před ní objevila nějaká výzva (studium na FAMU nebo přijetí do Krátkého filmu), pustila své partnery bez výčitek k vodě.
Na rozdíl od podobně zapálené kolegyně Věry Chytilové ovšem nedokázala skloubit kariéru s mateřstvím a kvůli filmu šla dokonce na potrat, což nepřímo označuje za svůj velký omyl. Podobně emotivně a nekompromisně hodnotí i svůj nesnadný vztah k vlastní matce a vyčítá si, že i kvůli práci nebyla u jejího odchodu z tohoto světa.
Film obsahuje i zábavné momenty. Janek bere režisérku do objektu bývalého mlýna, kde Vihanová strávila nejidyličtější chvíle svého života. Místo návratu do ráje ale hrdinku čeká rozčarování: v rekonstruovaném areálu má sídlo ubytovna. „Tam všude byly perské koberce a teď tam jsou pánské hajzly," rozhořčuje se jen napůl naoko Vihanová.
Asi nemůže být náhoda, že film o jejím životě klade podobně ambiciózní otázky po smyslu žití jako její vlastní filmy. Točil vždy proto, že musela a ne se chtěla bavit. Proces vzniku filmu označuje za neustálé trápení, které je ale podstatou neodolatelné tvůrčí touhy. A nyní ve spolupráci s Jankem říká, že když se ono umanuté kreativní puzení stane hlavní náplní života, člověk za to později zaplatí určitou cenu.
Čtěte také
Aj Wej-wej vs. Čína: Bez omluvy, pravidel i kompromisů
Do Jihlavy přijede osamělý nobelista i falešný diplomat
Závěť připravila sourozencům přízemní drama
