Podle něj Hrabal mluvil o Bibli, adventu, víře či významu Vánoc. "Laskavě a lidsky a s humorem, ale i vážně. Na těch nahrávkách je slyšet, že vždycky když se setkání chýlilo k závěru, nikomu se nechtělo domů. Všichni byli takoví dojatí. I Hrabal několikrát řekne, že je dojatý," přibližuje padesátiletý kazatel Církve bratrské a profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Hošek, který o nálezu napsal knihu. Pod názvem Evangelium podle Bohumila Hrabala ji vydá v březnu 2024, ke 110. výročí spisovatelova narození.
Že Hrabal jezdil od roku 1980 pravidelně za evangelíky do Libice nad Cidlinou, městečka vzdáleného 20 kilometrů od jeho domovského Kerska, možná dodnes pamatuje několik seniorů tohoto církevního sboru.
Prozaik se přátelil s tamním farářem Zdeňkem Souškem, o jeho návštěvách svědčí zápisy ve farní kronice. Že se však z 11 tradičních setkání spisovatele s evangelickým sborem vždy na poslední adventní neděli zachovaly nahrávky s Hrabalovými promluvami inspirovanými svátky, bylo pro Pavla Hoška stěží uvěřitelným zjištěním.
Objev sedmi stařičkých magnetofonových kazet s doposud neznámými promluvami jednoho z nejpřekládanějších českých autorů 20. století považuje za přelomový. "Spadl mi do klína klíč, který jsem hledal," popisuje v připravované knize Hošek, podle nějž si ani největší znalci Hrabalova díla nebyli jisti, proč autor ve svých prózách tak často zmiňuje Ježíše Krista a co přesně to znamená.
Čtyřicet let staré zvukové stopy z libické fary jsou podle religionisty podrobným duchovním komentářem Hrabalovy tvorby. Ta za socialismu dokázala povznášet, okouzlovat, ale také vzbuzovala odmítavé reakce. "Dost už Hrabala! To je heslo slušných lidí. Ty oplzlý sviňáku, ty patříš do kriminálu," zaznamenal spisovatel čtenářské ohlasy v jedné ze svých knih.
Odmítnutí sklízel nejen od vulgárních puritánů, ale také od pražského undergroundu, který v polovině 70. let na Kampě pálil Hrabalovy knihy poté, co spisovatel udělal ústupky režimu, aby v normalizačním Československu znovu mohl publikovat.
Jenomže podle Hoška se nedá říct, že autorovi lidově řečeno nebylo nic svaté, pokud by už někdo takto jeho myšlení a psaní chápal. Promluvy z fary dokládají, jak rozuměl sám sobě. Ukazují, že se velmi dobře orientoval v biblických textech a teologicky poučeném uvažování.
V projevech vypráví chasidské historky, dokonce vtipně komentuje poněkud rozladěný společný zpěv vánočních písní, když parafrázuje novozákonní text o Ježíšově návštěvě v domě praktické Marty a kontemplativní Marie. "Mám takovej dojem, že když by už byl tady pod oknama a slyšel ten rozladěný klavír, tak že by sem nevešel… a řekl by: Marta, Marta, o mnohé věci se staráš, ale na jedno zapomínáš, za sto padesát korun nechat naladit klavír," žertuje.
Hrabal řeči podle všeho předem promýšlel, avšak pravděpodobně je pronášel spatra. Převažuje uvolněnost prozrazující, že mezi evangelíky na faře se "pan spisovatel" cítil vítaný, v bezpečí a zdánlivě mezi svými. Zmiňuje, že ačkoliv je "matrikový katolík, můj cit je spíš k tomu evangelickýmu Slovu".
V promluvě z 19. prosince 1983 si za východisko vezme evangelijní text o nutnosti znovu se narodit, aby popsal vlastní životní cestu. "U člověka, kterej se zabývá literaturou… někdy si musí zapříčinit, aby se narodil. Žil jsem v pivovaře, měli jsme tři krásný pokoje, klavír," vzpomíná rodák z brněnského předměstí Židenice Hrabal. Dětství strávil v Nymburku, kde jeho nevlastní otec spravoval pivovar.
"Po tom roce čtyřicet osm," pokračuje spisovatel, "mladej pán, nosil jsem kravatu, vždycky klobouk, já byl takovej činanej mladej mužík, víte. Ale najednou mně došlo, že takhle nemůžu žít, že bych byl to, čemu se říká konzumní. Věděl jsem, že se musím odstřihnout od pivovaru, od relativního přepychu, odstěhoval jsem se na Kladno," vypráví, jak se v rámci akce nazvané 77 000 do výroby dobrovolně přihlásil na brigádu do kladenských hutí, kde vydržel několik let.
"Tam jsem se teprve narodil k tomu, abych si všímal, jak žijou ostatní, lidi na Kladně, jak žijou na pražský periferii. Jak je život nesmírně těžkej. Já jsem si řekl, že nechci víc, než mají druzí, a tak, ač jsem teda vystudovanej doktor práv, tak jsem jezdil na Kladno, byl jsem obyčejnej dělník," pokračuje na záznamu Hrabal. Studium práv dokončil roku 1946, tedy před kladenskou anabází.
Chystaná kniha Evangelium podle Bohumila Hrabala není pokusem o pokřesťanštění českého klasika. Hošek se jej nesnaží připoutat k nějaké doktríně a zapřáhnout do svého vidění světa. Může se ale jako badatel a vykladač opřít o to, jakým způsobem Hrabal náboženské pojmy a myšlení používá.
Z nově nalezených promluv autor celkem přesvědčivě dovozuje, že spirituální témata v Hrabalových textech nejsou pouhým ozvláštněním, nebo snad dokonce parodií, ale náleží k jeho představám o kosmu a lidech. "Hovory z fary" odkazují k hlubšímu smyslu, který je u populární představy pábitele popíjejícího U Zlatého tygra poněkud upozaděn, ne-li zcela ztracen.
Evangeliem podle Hrabala může být rozvedení známého motivu "perliček na dně" ze stejnojmenné povídkové prvotiny vydané roku 1963. Původní význam obratu, jak jej prozaik použil, je vlastně vánoční. Hošek ukazuje, že nejde jen o efektní spojení protikladů, u Hrabala běžné jako v případě "něžného barbara" či "hlučné samoty".
Spisovatel, obeznámený s myšlením středověkého dominikána Mistra Eckharta, připisuje lidské duši božskou jiskru, perličku na dně. Dnem se v tomto případě nemyslí intelektuální hloubky "fyzicky a psychicky zakrmených občanů", jak jim říkal Hrabal, ale lidé, které podle jeho slov "vzal osud pořádně do pařátů". Krátce, právě v duši člověka na okraji, člověka drhnoucího o dno života, se rodí betlémská naděje.
Domýšlení hrabalovského světa směrem vzhůru, tedy k nebesům, není bez problémů, kterých si je však Pavel Hošek vědom. Například když se vypořádává s námitkou, že zbožštěním "obyčejného člověka" Hrabal zároveň uděluje generální pardon lidské malosti.
Někdy religionista pábení svého mistra přece jen podlehne, třeba když přejímá a rozvíjí jeho představu, že "hospoda je místo, ve kterém se co nejmíň usiluje o změnu světa" a které je "co nejvíce proti válce". Kouzlo hrabalovského univerza nejspíš nezmizí připomenutím, že pivní kultuře není násilí úplně cizí a že když popisujeme sezení v putyce jako "vzájemnou léčbou hovorem" a "užaslé hledění na zázraky všedního dne", nejspíš si požívání alkoholu idealizujeme.
Vnímat hospodu jako kostel, výčep jako oltář a pivo coby eucharistii je v exaltovaném hrabalovském světě věcí představivosti; zároveň se ale nabízí otázka, jestli takovému "českému nebi" nechybí porozumění a místo pro skutečný oltář s eucharistií.
Hoškova hrabalovská studie je velkorysá rovněž množstvím odkazů na dosavadní odborné prameny. Naznačuje, že ve světě literární vědy se religionista chová jako zdvořilý příchozí, který cítí povinnost zasadit svá zjištění do krajiny, kterou už mnozí a mnohé kultivovali před ním.
Hošek dříve napsal knihy o spisovatelích C. S. Lewisovi, J. R. R. Tolkienovi či Jaroslavu Foglarovi, stejně jako třeba vydal příběhy chasidských židů. "Hrabal byl pro mě odjakživa zneklidňující tajemství. Něco ve mně rozechvíval. Chtěl jsem přijít na to, čím to je, že se při čtení jeho knížek tak nějak tiše třesu," popisuje, jak se aktuální práce rodila.
Dlouho nevěděl, za jaký konec Hrabala uchopit, až vodítko poskytl nález nahrávek z libické fary. "Najednou se rozptýlené střípky poskládaly do mozaiky. Když jsem si ty kazety poslechl, měl jsem dojem, že teď tu knížku napsat musím," dodává. Jeho text o Hrabalovi pohání neskrývaná čtenářská vášeň a oddanost. Teolog a religionista však ani v tomto případě jen nábožně neodezírá oblíbenému autorovi ze rtů. Napsané i vyřčené promýšlí a vřazuje do kontextu své profese.
"Hrabalovo dílo je ohromně vrstevnaté. Při každém čtení se otevírají nové roviny významu. Skoro mám dojem, že se člověk nikdy nedobere dna," uvažuje. Adventní promluvy podle něj vrhají nové světlo na málo zmapované duchovní podloží literátovy tvorby. "Mám dojem, jako by i staré známé Hrabalovy texty získaly celou jednu dimenzi navíc," shrnuje.
I díky této "širokosti srdce" se kniha vyhýbá situaci, kdy na sebe narazí dva neslučitelné světy; v prvním je posvátnou hospodská historka, v tom druhém zas racionální analýza.
Bohumil Hrabal takovou situaci kdysi popsal. "Není nic hroznějšího, než když si Čech oblékne žíněné roucho českých bratří, zatvrdí se a trvá na své pravdě, která je jalová, která není schopna ironie a humoru. Jak přijde k našemu stolu člověk s žíněným rouchem českých bratří, tak jsme v pr*eli," uvedl. V Evangeliu podle Bohumila Hrabala tyto dva světy Pavel Hošek propojil ku prospěchu obou - a hlavně čtenářů.