Rozhovor - Celovečerní dokumentární debut Bakhmaro gruzínské filmařky Salomé Jashi vznikal za podpory Institutu dokumentárního filmu. Šlo o jubilejní stý projekt této české organizace, která na filmu s režisérkou pracovala už od fáze námětu.
Bakhmaro už u nás získalo i důležité ocenění, na jihlavskéhom festivalu filmů zvítězilo v sekci Mezi moři, kde soutěží dokumenty ze střední a východní Evropy. Hodinový portrét chátrající budovy v chudém regionu, místa, kde se zastavil čas, není ceněný jen kvůli politickému přesahu. Bakhmaro lze vnímat jako model fungování celé země a ze snímku zaznívá sugestivní kritický hlas o situaci v Gruzii, ale film uhrane především svým stylem.
Režisérka ho natočila v dlouhých, zcela statických záběrech, které takřka beze slov vyjevují atmosféru podivného místa. Jasný červenozelený interiér vyvolává dojem světa zcela mimo realitu a citlivá práce se střihem, načasováním i kompozicí utváří styl, za který by se nemuselo stydět leckteré hrané drama.
Budova, která je hlavním „protagonistou" vašeho dokumentu, je občas popisována jako alegorie ekonomické či politické situace v zemi. Byl to i váš cíl, nebo jde o nálepku přidělenou zahraničními novináři a festivalovými dramaturgy?
Nedala jsem si úkol vykreslit prostředí hotelu jako portrét celé země, nicméně sdílím názor, že ta budova představuje určitý mikrokosmos a určitým způsobem reprezentuje i samu Gruzii.
V jakém vztahu je tento bývalý hotel Bakhmaro ke známé turistické destinaci stejného jména?
Existuje turistická destinace stejného jména, a portrétovaná budova stojí ve městě poblíž Bakhmara. A Bakhmaro je v celé zemi, a zvláště v tomto regionu, metaforou pro něco nebeského, je považováno za nebeský resort; místo, kde se každý baví a každému se tu líbí. Tudíž byla spousta míst v okolí pojmenována po této turistické destinaci. Hotel je jen jedním z nich.
Takže jste chtěla vytvořit určitý druh napětí?
Není to přímo napětí; spíše něco, u čeho si nejsem jistá, jestli funguje na mezinárodní úrovni, ale určitě to funguje pro obyvatele Gruzie. A to je celá ta bublina štěstí ohledně rajského obrazu daného místa. Protože Bakhmaro zjevně není rájem na zemi, chybí tu infrastruktura a tak dále. Ani v nejmenším neexistuje, celé je to jen iluze.
Jak jste ho vůbec našla? A je vzhled budovy je pro region typický? Přinejmenším na zahraničního diváka působí spíše jak z nějakého snímku Pedra Almodovara.
Jednoho zimního rána, když jsem poblíž něco filmovala, jsem vešla dovnitř, chtěla jsem si tu dát snídani. Když jsem spatřila interiér, opravdu mě to zasáhlo. V něčem se mi líbil, v něčem vypadal až děsivě. A pak jsem se taky střetla s onou ženou, která vystupuje ve filmu, její vizáž a tvář naprosto bez emocí na mě ihned zanechaly dojem. Ten design samozřejmě není běžný, ale obsahuje v sobě nějak celou tu sovětskou představu o tom, co je krásné.
Celé místo má takřka surreálnou atmosféru, i technika naprosto statického snímání spolu s přesně načasovaným užitím střihu vyvolává dojem díla, které je dopředu pečlivě naplánované, s přesným scénářem. Můžete popsat vaši tvůrčí metodu?
Natáčeli jsme v průběhu období trvajícího rok a půl, se stejným týmem tří spolupracovníků; šlo o velmi malý štáb a nevím, nakolik lze mluvit o zamýšlené metodě. Prostě jsme hledali způsob, jak docílit toho, aby na nás místní zapomněli, pro což bylo nutné zůstat na místě tak dlouhou dobu.
Samozřejmě, že jsme nenatáčeli pořád. Šlo nám o to, aby portrétovaní obyvatelé cítili, že jsme se stali součástí jejich reality. Po čase začali kameru do značné míry ignorovat - ačkoli nikdy nelze úplně zapomenout na přítomnost kamery. Myslím, že roli v tom hrál i fakt, že jde o oblast, v níž si lidé ještě nejsou tak úplně vědomi toho, co kamera vlastně může učinit.
A to už se dostáváme k věci, která je pro filmaře obtížná z etického hlediska: zda manipulovat skutečnost. A víte, že v určitém ohledu vždy nevyhnutelně manipulujete se světem kolem sebe... Myslím, že i díky tomuto sžití s prostředím náš dokument působí dojmem hraného snímku. Nicméně nic z toho, co vidíte, nebylo zinscenováno.
Toho jsem se právě chtěl dotknout. Byť statická kamera začíná po čase být neviditelná, což působí realisticky, perfektní načasování a kompozice každé scény vyvolává zcela opačný dojem něčeho umělého. Takže žádné situace nebyly nějakým způsobem naplánovány, šlo čistě o pozorování...
Ano. Asi ve dvou případech jsme nicméně věděli, že se něco stane, byli jsme připraveni s kamerou. Ale ani tady nešlo o instrukce, pouze jsme věděli, že místní se něco chystají udělat a připravili se na to - přičemž oni věděli, že je u toho budeme filmovat.
Když se mě zeptal zvukař, co přesně tu vlastně provádíme, odpověděla jsem, že čekáme. Byl to trochu vtip, ale vlastně je v té větě obsažen celý náš přístup. Prostě jsme seděli a čekali.
Kolik času jste tedy strávili přímo na místě? A kolik procent z natočeného materiálu jste nakonec použili?
Z toho rok a půl trvajícího období jsme dohromady strávili na místě asi čtyři měsíce. Natočili jsme dohromady asi 50 hodin materiálu, přičemž u většiny jsem ihned věděla, že je nebudu moci použít.
Má v Gruzii tradici politický dokument či filmy zaobírající se sociálními problémy? A promítá se doma váš snímek?
Ano, promítal se jak v Tbilisi, tak přímo na místě, kde vznikal. Obecně u nás nevzniká mnoho dokumentů, bez ohledu na jejich téma, a jen málo z těch, co vzniknou, se zabývá politickými či společenskými otázkami. Většina se zabývá gruzínskou kulturou, což je podle mě velmi smutné, neboť dnešní Gruzie je pro filmaře opravdu fantastické místo. Přímo před našimi zraky se děje plno podnětných věcí - z politického, sociálního i dalších hledisek. Myslím, že přesně teď je správný čas ty věci zaznamenat.
Myslíte, že se v tom nedostatku dokumentů promítá i nedostatek finanční podpory? Anebo prostě mladí dokumentaristé nemají zájem o tato témata?
Až do nedávné doby tu nebyl dokumentární film brán moc vážně. Převládající názor zněl: když chcete udělat film, natočte hraný snímek. Až nyní získává dokument jistou prestiž, proto se pozvolna objevují lidé, kteří mají zájem je točit. A co se týče podpory, u nás sice existuje centrum na podporu kinematografie, odkud ale můžete dostat jen peníze pokrývající určitou část rozpočtu. Co se týče televize, tam neexistuje vůbec žádná podpora pro jakýkoli typ nezávislé filmařiny. Bez mezinárodní koprodukce tu je takřka nemožné dokončit film.
