Karlovy Vary - Těžko popsat německého herce Armina Muellera-Stahla jinak než jako ctihodného starce, v jehož tváři se zračí zkušenosti z několika režimů minulého století. Vysoká postava, vzpřímené držení těla, snědá pleť, bílé vlasy, velké ruce, jemná vláčná gestikulace a hlas, jako když máslo ukrajuje.
Možná by se stejně dobře hodilo označení renesanční muž. Kromě hraní se věnuje malování, psaní básní a skládání hudby. Návštěvníci festivalu můžou v místní Galerii umění vidět sérii jeho maleb a během tiskové konference si vyslechnout i několik básní.
Jak pravila moderátorka setkání s novináři, šéfredaktorka Cinemy Iva Hejlíčková, výstava nemá pouze zdvořilostní ráz, Mueller-Stahl se jeví jako zajímavý malíř nejen pro své hvězdné jméno. Ostatně maluje přes čtyřicet let a teprve nedávno se rozhodl po přesvědčování známých a kurátorů svá díla veřejně vystavovat.
V Česku je osmasedmdesátiletý a dosud velmi čilý herec známý především díky filmům, v nichž nemluví německy - Plukovník Redl, Hrací skříňka, Noc na Zemi, Záře, Dům duchů, Hra, Akta X či z poslední doby Východní přísliby.
Ovšem má za sebou kariéru v rodném Německu, a to jak na bývalé východní (Jakub lhář), tak na západní straně (Lola a Touha Veroniky Vossové od R. W. Fassbindera).
Oproti hraní prý nemívá při malování strach. "To je svoboda, cítím se při něm volný jako pták. U hraní závisím na scénáři, režisérovi, kolezích, počasí, je tedy mnohem větší pravděpodobnost chyb a toho, že nejste plně zodpovědný za výsledek."
Z pláten, jež jsou v galerii k dispozici, svítalo i další Stahlovo vyznání: "Při malování nemusím dělat kasu. Kdybych se ohlížel na to, co chtějí lidé, maloval bych povrchně krásné věci - západy slunce, krajinky a zátiší s květinami. Já mám ale rád špinavé barvy a hledám to, co je za - řekněme - duší portrétovaného. Někdy se malovaní kolegové nelíbí sami sobě, ale já vím, že je to pravdivý obraz."
Stahl si dlouhodobě vede kreslené deníky při natáčení a hudbu komponuje třeba i ráno při holení. Důležitá je především intuice a naladění.
To ale neplatí při psaní. Konstrukce fabule totiž vyžaduje analytické schopnosti, je to rozumová činnost. Teprve až je hotova kostra příběhu, je možné oddat se intuici.
Inspiraci pro obrazy prý hledá v jakýchsi mezerách. Vzpomenul na to, jak mu kdysi Bertold Brecht nabízel divadelní roli, ale on ji kvůli jiným povinnostem odmítl. Nyní tak tedy maluje to, co nemůže zahrát.
Asi nejdelší čas tiskové konference ale nakonec zabraly Stahlovy vzpomínky na život v bývalé NDR. "Žil jsem v tom desítky let a myslel jsem si, že ten systém je dobrý. Mé přesvědčení postupně zviklávaly události jako Stalinova smrt, stavba Berlínské zdi nebo Pražské jaro, ale pořád jsem si myslel, že jde jenom o chyby jednotlivců."
Jenomže pak podepsal jedno prohlášení, vzali mu občanství, přestože ho krátce předtím zvolili nejoblíbenějším hercem v Německu.
"
Strana chtěla, aby slavní herci byli i poslušní a neustále se vyznávali z lásky k socialismu". Já opravdu dlouho neviděl, že je to od základu špatně. Dělali jsme v té době dobré filmy, stejně jako Češi v 60. letech.""To je ale zákonitost života - člověk začíná s nějakými ideály, které postupně berou za své," dodal v závěru herec, který za svůj život prožil tři kariéry - umělce v nesvobodné NDR, umělce v západním Německu a nájemného herce točícího nezávislé i hollywoodské filmy v angličtině.
