Ve světě rokenrolu je vždycky módní být rebel. Bývalí afričtí povstalci z jedné kytarové skupiny to jen nepředstírají. Malijská skupina Tinariwen vznikla v alžírském exilu, její členové byli vycvičeni v jednom z libyjských vojenských táborů a prošli bojištěm. Svým hypnotizujícím blues, jehož kořeny spočívaly v tradiční tuaregské hudbě, se vždy zastávali malijských pouštních nomádů, uvedla agentura AP.
Svou hudbu kdysi tajně distribuovali na kazetách, které vláda zakazovala. Britský manažer skupiny Andy Morgan ji vždy přirovnával k vinné révě z hlučného ghetta. Jejich hudba vzrušovala nespokojenou generaci a sjednocovala otřesenou kulturu, která neměla noviny, rádio, ani televizní stanici.
V současnosti však saharští hudebníci s turbany na hlavách jezdí na místa, jako je New York, Paříž či Tokio, kde propagují své nové album Aman Iman: Water is Life. Jeho 12 skladeb s kytarovými riffy ve stylu 60. let, s africkými bubny a vytleskávanými arabskými rytmy doprovázejí verše popisující epickou řeku událostí, které tvoří život dnešních Tuaregů.
Mnoho z těchto nápěvů napsali členové skupiny již před lety, ještě před tím než letos začalo povstání v Mali a Nigeru. Zpěvák skupiny Abdalláh Adž Alhúsajní však říká, že hudba zůstává stále stejná.
"Problémy Tuaregů v Mali a Nigeru nikdy nebyly řešeny. Mladí Tuaregové jsou v horách se zbraněmi. Přejí si mír a nejen ten. Než sejdou dolů, chtějí vidět nějaký vývoj," řekl Alhúsajní.
Skupina Tinariwen (název znamená "pouště", či "prázdná místa") byla založena v jihoalžírském městě Tamanraset v roce 1979. Členové skupiny zde žili v bídě po povstání v Mali v roce 1963, po němž následovalo několik velkých hladomorů.
Jeden ze spoluzakladatelů skupiny Ibráhím Adž Alhábíb, vysoký, charizmatický, dlouhovlasý kytarista, ztratil během povstání otce. Malijské jednotky jej zabily, když Alhábíbovi byly čtyři roky. Vojáci také zničili bohatství rodiny, když pobili její velbloudy a hospodářská zvířata. Stále se pak stěhoval, byl ve vězení a mnoho času strávil mezi uprchlíky, nezaměstnaný a toužící po domově. Podle Morgana se Alhábíb naučil hrát na vlastnoručně vyrobených kytarách, které se skládaly z kanystru, tyče a drátů z brzdy kola. Byla to tvrdá škola, kterou si jen málokterý západní hudebník dokáže představit.
Poté, co se v 80. letech dostali do Kaddáfího Libye, členové skupiny cvičili v pauzách vojenského výcviku. Nakonec šest z nich bojovalo v malijském povstání v letech 1990 až 1996. Čtyři z nich stále zůstávají mezi 12 členy skupiny.
Podle jedné často zmiňované historky bývalý kytarista skupiny Kheddú Adž Usád šel do boje s elektrickou kytarou na jednom rameni a kalašnikovem na druhém. Podle legendy, jež o něm vznikla, byl sedmnáctkrát postřelen a pokaždé přežil.
Ať už pravdivé, či ne, podobné příběhy jen zesilují téměř mytický status skupiny. Skupina sama však svou minulost bagatelizuje a již nepodporuje násilí. "Myšlenka, že s pomocí zbraní můžete dosáhnout svých cílů, je zastaralá. Nestojí to za to," říká kytarista a zpěvák Hasan Adž Túhamí. Podle jeho názoru bylo povstání jeho generace špatný nápad, ale někdy se člověk musí podřídit svým závazkům.
Tinariwen se proslavila, když v roce 2001 vystoupila na hudebním Festivalu v poušti, na který se do Mali každý rok sjíždějí nejen místní nomádi, ale i zahraniční turisté. Své první album The Radio Tisdas Sessions vydali v témže roce. Roku 2004 jej následoval světový hit Amassakoul ("Cestovatel"). Od té doby hráli s rockovými legendami Carlosem Santanou a skupinou Led Zeppelin.
Na jejich novém albu pro ně typický zvuk šesti kytar vytváří pozadí pro poetický zpěv o exilu, lásce, touze, válce a poušti. Mnoho jejich písní začíná pomalými, rozechvělými kytarovými sóly, které postupně přecházejí v tradiční africké rytmy naznačující berberský a marocký vliv. Fascinující mužské nápěvy završují ženské hlasy, které občas vyrazí chvějící se hrdelní výkřiky.
V písni Mano Dayak Alhúsajní zpívá o postupném příchodu 21. století do pouště. Vyjadřuje údiv nad Tuaregem, který mluví do satelitního telefonu přivázaného ke stromu.
Podle Alhúsajního je nepokoj mezi Tuaregy způsoben tím, že jejich zemi chybí základy moderní civilizace. "Žádný rozvoj, školy, voda, učitelé. Je to zapomenutý svět," říká. V písni Soixante Trois (63), kterou v 80. letech napsal Alhábíb, odkazuje skupina k povstání Tuaregů v roce 1963, její text slibuje, že "třiašedesátý je pryč, ale vrátí se".
Túhamí říká, že se tak snaží odstrašovat od násilí tím, že oživí vzpomínky na minulost. "Chceme, aby lidé tyto písně slyšeli a vzpomněli si na to, co se stalo. Lidé zapomněli na naši historii, čím jsme prošli. Výsledkem byla další povstání (v 90. letech a v současné době)," dodává.
