Pokud se do knihy Vyšetřovatel s podtitulem Démoni balkánské války a světská spravedlnost čtenář ponoří, po jisté době musí uznat, že jde o velmi slušně napsanou detektivku plnou zápletek, riskantních akcí, složitého vyhledávání svědků, pátrání po pachatelích i jejich motivech. Nechybí ani honičky v autech.
Podstatný rozdíl oproti běžné tvorbě je v tom, že toto není žádná fikce, což je také největší hodnota knihy.
Autor, kladenský rodák Vladimír Dzuro, jenž kdysi pracoval jako kriminalista v pražských Vršovicích a posléze v Národní ústředně Interpolu, tu popisuje i svůj vlastní dobrodružný život.
Po roce 1995 byl součástí týmu, který řešil válečné zločiny spáchané v Chorvatsku na Chorvatech. V roli vyšetřovatele haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii hledal se svými kolegy na Balkáně osoby zodpovědné za nejhorší masakry od druhé světové války.
Před očima čtenářů tak po více než dvou dekádách v plné syrovosti znovu ožívají kruté příběhy, které česká veřejnost i v dobách největšího válečného běsnění vnímala jen díky televiznímu a novinovému zpravodajství.
"Chtěl jsem zachytit příběhy lidí, s nimiž jsem se setkal a kteří se nám často při výsleších se slzami v očích svěřovali s prožitými krutostmi," vysvětluje Dzuro webu Aktuálně.cz hlavní motivaci pro napsání knihy.
Masakr za vepřínem
Chtěl také přiblížit nelehkou práci vyšetřovatelů a právníků, kteří s hledáním válečných zločinců pomáhali.
"Co jsem tehdy na Balkáně dělal, v Česku nikdo moc nevěděl. A já si řekl, že by to lidi možná mohlo zajímat," dodává autor, jenž od roku 2004 žije v New Yorku a vede tam kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. Mimo jiné tak dnes vyšetřuje korupci u mírových sil OSN po celém světě.
Dzurova kniha je cenný zdroj informací
Před soud se nakonec dostalo 160 dalších strůjců balkánského násilí včetně někdejšího srbského vůdce Slobodana Miloševiće, kterého zatýkal a do Haagu v roce 2001 přepravoval Dzurův kolega Kevin Curtis. I jeho svědectví je součástí knihy, stejně jako velmi otevřený příspěvek Anny Richterové, někdejší české prokurátorky působící v Haagu.
Když k tomu přičteme předmluvu bývalé hlavní prokurátorky Carly del Ponteové a někdejšího chorvatského prezidenta Stjepana Mesiće, můžeme Dzurovu knihu chápat jako poměrně cenný zdroj informací pro všechny, které zajímá historie a nechtějí balkánský konflikt vnímat jen jako heslo v encyklopedii.
Nejznámější z balkánských zvěrstev je příběh bosenské Srebrenice, kde Srbové v roce 1995 zavraždili přes osm tisíc místních muslimů. Dzurova kniha se ale točí hlavně kolem masakru, jenž se odehrál už v listopadu 1991 nedaleko Vukovaru na východě země. Před válkou tam téměř polovinu obyvatelstva tvořili Srbové.
Násilné střety obou etnik vyvrcholily dvouměsíční bitvou o Vukovar, po které Srbové podporovaní Jugoslávskou lidovou armádou i srbskými paravojenskými oddíly nakonec převzali vládu nad městem. Zhruba tři stovky zbylých Chorvatů, marně čekající na evakuaci v místní nemocnici, srbští vojáci odvlekli na prasečí farmu do nedalekého Ovčare. Většinu postříleli a naházeli do hromadného hrobu.
Dzuro a jeho kolegové hledali svědky popravy a zároveň veškeré důkazy, které by usvědčily pravděpodobné pachatele.
Čtenář má šanci nahlédnout do práce při exhumaci těl obětí, tehdy ostře sledované nejen místními politiky a médii, i do procesů, které měly vést k dopadení strůjců masakru.
Vyšetřování vukovarské tragédie se odehrávalo v době, kdy sice haagský tribunál už několik let pracoval, váleční zločinci se ale spravedlnosti bez větších problémů vyhýbali a v ústraní si užívali pohodového života. Připravená věznice v nizozemském Scheveningenu zela prázdnotou.
Lstí polapený starosta Dokmanović
Přišla ale velmi zásadní událost. Vladimíru Dzurovi se náhodně podařilo získat informace o aktuálním místě pobytu někdejšího starosty Vukovaru Slavka Dokmanoviće, jenž se měl na běsnění na Ovčare osobně podílet. Jeho jméno bylo totiž na seznamu obžalovaných. Šlo však o tajnou obžalobu, o níž kromě soudce, tehdejší hlavní haagské prokurátorky Louisy Arbourové a týmu vyšetřovatelů nikdo jiný nevěděl.
Dzuro s kolegy vymysleli plán, jak v Srbsku skrytého Dokmanoviće vylákat na chorvatské území Východní Slavonie, spravované OSN. Začala operace s krycím názvem Květinka. Nastražená past po několika měsících příprav nakonec opravdu sklapla a exstarosta Vukovaru byl za asistence polského komanda GROM zatčen a letecky dopraven do Haagu.
Byl to zásadní zlom v honu na válečné zločince, který veřejně ocenil i tehdejší americký prezident Bill Clinton či generální tajemník NATO Javier Solana. Celý tento detektivní příběh nakonec skončil bez rozsudku Dokmanovićovou sebevraždou v nizozemské vazební věznici.
Dzuro začal s psaním po dvaceti letech i proto, že od svých nadřízených nedostal patřičné povolení. "Lepší časy nastaly po změně ve vedení našeho úřadu, ale zejména po vydání úspěšné knihy britského novináře Juliana Borgera, v níž operaci Květinka popisuje jako zcela klíčový úspěch pro budoucnost haagského tribunálu," vysvětluje Dzuro, jenž Borgerovi s napsáním kapitoly o Květince pomáhal.
Nové tažení nacionalismu
Dzuro v knize líčí i svá setkání s vyšetřovanými expolitiky. Vypráví o pozadí raketového útoku na Záhřeb či o blokádě a dělostřelecké palbě na starobylý Dubrovník i o svém pobytu ve válkou decimovaném bosenském Sarajevu.
"Často jsem přemýšlel, co ke konci 20. století na jihu Evropy přimělo národy, které spolu po desetiletí žily jako přátelé a bratři, otevřít staré rány. Co začalo obtěžováním, měnilo se v bití. Bití se změnilo v zabíjení a všechno skončilo vzájemným vyvražďováním. Ani po více než čtvrt století po rozpadu Jugoslávie srbská i chorvatská nacionalistická ultrapravice nepřestala mezi frustrovanou mládeží rozdmýchávat nenávist a vyvolávat démony balkánských válek z devadesátých let," píše v závěru své knihy Vladimír Dzuro.
Je přesvědčený, že balkánské masakry se mohou kdykoliv a kdekoliv opakovat. Krvelačný nacionalismus Evropu neopustil.
