reklama
 
 

Příběhy 20. století ukazují, že nejpůsobivější je nechat člověka mluvit

16. 8. 2017
Estébáci, disidenti i lidé, kteří se snažili žít obyčejný život - dokumentární série České televize Příběhy 20. století užívá bohatou knihovnu Paměti národa k podrobnému popisu toho, jak žili občané Československa za normalizace. Seriál ukazuje, jak působivý je pohled pamětníka do kamery a důraz na emoce, které při výpovědi sám prožívá. Příběhy 20. století bude Česká televize vysílat od 3. září vždy jednou týdně v neděli od 18:15.

Příběhy 20. století jsou šestnáctidílný dokumentární cyklus České televize, který vychází z projektu Paměť národa. V něm více či méně "důležití" pamětníci popisují své zkušenosti s režimy a systémy, aby budoucnost měla k dispozici co nejkomplexnější obraz historie. 

Režiséři Viktor Portel, Radim Špaček, Petr Hátle a Janek Kroupa se scenáristy Mikulášem Kroupou, Tomášem Netošným a Adamem Drdou se soustředili na éru normalizace a z vybraných záznamů sestříhali tvar, který by se podle popisu mohl zdát celkem fádní - lidi prostě hovoří o tom, co si pamatují, a jejich slova sem tam doplní nějaký archivní záběr. Ve skutečnosti jde ale o fascinující podívanou.

"Mluvící hlavy" jsou často postrach dokumentaristů. Když se takový film skládá ze záběrů lidí, kteří o něčem mluví, je to v očích kritiků chyba.

Tento čistý způsob však může být někdy vítaným dokumentárním oživením: stejně jako v případě nedávného snímku o týraných ženách Z lásky nenávist se ukazuje, jak působivý je pohled pamětníka do kamery a důraz na jeho autentické emoce, které při výpovědi prožívá. Sledovat člověka během intimních momentů, kdy se odhaluje a divákovi tak propůjčuje dojem nadřazenosti, hraničí až s voyeurismem.

Když jde v dokumentu primárně o zachycení emocí, hrozí, že se z něj stane mýdlová opera. A o emoce jde i v Příbězích 20. století. Samotná fakta - třeba že lidé byli nuceni se navzájem udávat a že disidenti byli vystavováni nátlaku - jsou celkem dobře známá. Síla seriálu tedy spočívá v tom, že emoce pamětníků dodávají informacím autenticitu.

Jde však o ukázku smysluplného užití emocí. Pouhá věta "Jaromír Ulč si do konce života stál za svou prací pro StB" se nedá srovnat s tím, když divák Ulče několik desítek minut sleduje, jak romanticky vzpomíná na svou "vysněnou práci" založenou na vydírání, psychickém týrání a ničení druhých.

Jen kontakt s Ulčovou výpovědí dodává opravdovou hodnotu jeho zjevné zaslepenosti a dezinterpretaci sebe jako "člověka, který se živil komunikováním s lidmi". Vnímání emocí tak není jen spektákl, ale i další důležitá informace.

Mluví oběť i agent

Jiné příběhy jsou méně černobílé, v dokumentu vypráví třeba i agent StB, který zradil přátle, aby mohl dostudovat školu. Situaci popisuje v oddělených výpovědích ze svého úhlu pohledu jak bývalý agent, tak i jedna z jeho obětí, dřívější kamarád.

Zajímavé jsou i zkušenosti homosexuálů. Dlouho jim za jejich orientaci hrozilo trestní stíhání a později byli vděčným cílem StB, protože pokud chtěli uchovat svou identitu v soukromí, byli snadným terčem vydírání.

Příběhy 20. století slouží i jako dobrý způsob, jak upozornit na projekt Paměť národa, kde jsou k dispozici stovky výpovědí pamětníků nejen dob normalizace. Časově vděčnější než poslouchat desítky hodin materiálu je nyní důvěřovat filmařům, že sestříhali reprezentativní zkratku. Celé autentické výpovědi se pak dají dohledat.

autor: Martin Svoboda | 16. 8. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama