Příběhy 20. století ukazují, že nejpůsobivější je nechat člověka mluvit

Martin Svoboda Martin Svoboda
16. 8. 2017 18:33
Estébáci, disidenti i lidé, kteří se snažili žít obyčejný život - dokumentární série České televize Příběhy 20. století užívá bohatou knihovnu Paměti národa k podrobnému popisu toho, jak žili občané Československa za normalizace. Seriál ukazuje, jak působivý je pohled pamětníka do kamery a důraz na emoce, které při výpovědi sám prožívá. Příběhy 20. století bude Česká televize vysílat od 3. září vždy jednou týdně v neděli od 18:15.
Z epizody Legenda o svatém Juliovi z dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který bude od září vysílat České televize.
Z epizody Legenda o svatém Juliovi z dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který bude od září vysílat České televize. | Foto: České televize

Příběhy 20. století jsou šestnáctidílný dokumentární cyklus České televize, který vychází z projektu Paměť národa. V něm více či méně "důležití" pamětníci popisují své zkušenosti s režimy a systémy, aby budoucnost měla k dispozici co nejkomplexnější obraz historie. 

Režiséři Viktor Portel, Radim Špaček, Petr Hátle a Janek Kroupa se scenáristy Mikulášem Kroupou, Tomášem Netošným a Adamem Drdou se soustředili na éru normalizace a z vybraných záznamů sestříhali tvar, který by se podle popisu mohl zdát celkem fádní - lidi prostě hovoří o tom, co si pamatují, a jejich slova sem tam doplní nějaký archivní záběr. Ve skutečnosti jde ale o fascinující podívanou.

"Mluvící hlavy" jsou často postrach dokumentaristů. Když se takový film skládá ze záběrů lidí, kteří o něčem mluví, je to v očích kritiků chyba.

Tento čistý způsob však může být někdy vítaným dokumentárním oživením: stejně jako v případě nedávného snímku o týraných ženách Z lásky nenávist se ukazuje, jak působivý je pohled pamětníka do kamery a důraz na jeho autentické emoce, které při výpovědi prožívá. Sledovat člověka během intimních momentů, kdy se odhaluje a divákovi tak propůjčuje dojem nadřazenosti, hraničí až s voyeurismem.

Když jde v dokumentu primárně o zachycení emocí, hrozí, že se z něj stane mýdlová opera. A o emoce jde i v Příbězích 20. století. Samotná fakta - třeba že lidé byli nuceni se navzájem udávat a že disidenti byli vystavováni nátlaku - jsou celkem dobře známá. Síla seriálu tedy spočívá v tom, že emoce pamětníků dodávají informacím autenticitu.

Jde však o ukázku smysluplného užití emocí. Pouhá věta "Jaromír Ulč si do konce života stál za svou prací pro StB" se nedá srovnat s tím, když divák Ulče několik desítek minut sleduje, jak romanticky vzpomíná na svou "vysněnou práci" založenou na vydírání, psychickém týrání a ničení druhých.

Foto: České televize

Jen kontakt s Ulčovou výpovědí dodává opravdovou hodnotu jeho zjevné zaslepenosti a dezinterpretaci sebe jako "člověka, který se živil komunikováním s lidmi". Vnímání emocí tak není jen spektákl, ale i další důležitá informace.

Mluví oběť i agent

Jiné příběhy jsou méně černobílé, v dokumentu vypráví třeba i agent StB, který zradil přátle, aby mohl dostudovat školu. Situaci popisuje v oddělených výpovědích ze svého úhlu pohledu jak bývalý agent, tak i jedna z jeho obětí, dřívější kamarád.

Zajímavé jsou i zkušenosti homosexuálů. Dlouho jim za jejich orientaci hrozilo trestní stíhání a později byli vděčným cílem StB, protože pokud chtěli uchovat svou identitu v soukromí, byli snadným terčem vydírání.

Příběhy 20. století slouží i jako dobrý způsob, jak upozornit na projekt Paměť národa, kde jsou k dispozici stovky výpovědí pamětníků nejen dob normalizace. Časově vděčnější než poslouchat desítky hodin materiálu je nyní důvěřovat filmařům, že sestříhali reprezentativní zkratku. Celé autentické výpovědi se pak dají dohledat.

 

Právě se děje

Další zprávy