Sedíme naproti sobě a vás čeká série otázek, které jste dopředu neviděla. Jste z toho nervózní?
Ne, jsem celkem klidná, protože vím, že z toho vznikne rozhovor v psané formě. Horší by bylo mluvit živě v rádiu nebo televizi. Někdy mi trvá, než ze mě něco kloudného vyleze.
Kniha Cíťa, která je na pomezí komiksu a populárně naučné literatury, vychází z vás samotné, z člověka, který je nejen vysoce citlivý, ale i velký introvert. Píšete v ní, že jste si už jako dítě přišla divná. V čem přesně?
Neuměla jsem se moc bránit, byla jsem stydlivá a plachá. Docházelo mi, že nejsem tak dravá jako ostatní děti a neumím ani tak spontánně reagovat. U mě ve třídě byly holky, které když je zlobil kluk, vlepily mu facku. To jsem neuměla, většinou mi došlo až později, co jsem měla říct nebo udělat. Z toho postupně vyplynulo, že jsem se většinu času chovala jako šedá myš. Snažila jsem se být co nejméně vidět a v ničem moc nevyčnívat. Pomáhal mi můj vnitřní svět, ráda jsem četla a kreslila.
Vysvětlil vám tehdy někdo, proč máte tendence schovávat se do sebe?
V dětství je člověk jako houba. Brala jsem to tak, jak to je. Snažila jsem se to různě vstřebat, přežít a upřímně mě ani nenapadlo se na to někoho ptát.
V 10 letech se vám rozvedli rodiče, což vás poznamenalo na několik dalších roků. Co se ve vás tehdy odehrávalo?
Vůbec jsem tomu nerozuměla. O rozvodu ani tehdy nebylo moc zvykem mluvit a já si neuměla vysvětlit, co se přesně stalo. Myslela jsem si, že za všechno můžu já, což vedlo k sebenenávistným a depresivním pocitům. Uzavřela jsem je v sobě a hodně zvážněla. Navenek jsem se snažila působit, že se nic neděje. Soustředila jsem se na to, abych byla vzorná a měla dobrý prospěch ve škole.
Píšete, že jste pak dva roky proležela u televize s nemocnou páteří. Myslíte si, že to souviselo s vaší psychikou?
Zpětně mám pocit, že ano. Bylo to, jako bych se odpojila od svého těla. Zamrzla jsem a uzavřela se. Mělo to tu výhodu, že jsem byla osvobozena z tělocviku, který jsem nenáviděla. Nešlo mi reagovat na povely a rozkazy soudružek učitelek. Při kolektivních hrách, když si kapitáni vybírali děti do týmu, jsem většinou zůstávala stát poslední v řadě, protože mě nikdo nechtěl.
Co vám v té době pomáhalo?
Utíkala jsem ke knihám. Přivedl mě k nim můj táta, byl typograf a my jsme jich měli doma spoustu. Hodně mě ovlivnil a já jsem pak šla v jeho stopách a přihlásila se na střední grafickou školu, kde vyučoval. Po přijímačkách onemocněl, a když jsem byla v prváku, nečekaně zemřel. Nicméně zpětně si uvědomuji, že rozvod rodičů byl pro mě asi náročnější než smrt táty.
Myslím si, že u dětí jsou stále neošetřené emoční ztráty. Jakmile v životě přijdete o nějaký blízký vztah, potřebujete to nějakým způsobem odtruchlit, jinak z toho mohou pramenit těžké úzkostné pocity nebo zdravotní či výchovné problémy. Při rozvodu jsem možnost projít zármutkem a pochopit, co se stalo, bohužel neměla, ale při smrti táty už ano. Byla jsem na střední škole, v jeho prostředí a zároveň tam byli podobně naladění lidé, jako jsem byla já. Cítila jsem se tam jako doma. Když jsem byla ve druhém ročníku, přišla sametová revoluce a s ní euforie té doby, což pro mě bylo léčivé a inspirující.
Ráda kreslíte, což vám v budoucnu pomohlo vyrovnat se s těžkými životními situacemi. Zároveň ale píšete, že jste dlouho měla blok se nějak výtvarně vyjádřit. Proč?
Bylo to první rok na vysoké škole. Vnímala jsem tam velký tlak na výkon, byla jsem v cizím prostředí a nevěděla jsem, co po mně učitelé přesně chtějí. Jako bych v té době zase zamrzla. Cítila jsem se tam hodně sama, máma měla psychické problémy a já zápal plic. Příliš jsem se porovnávala s ostatními studenty a kvůli tomu úplně přestala kreslit a věnovala jsem se raději grafickému designu na počítači. Postupně jsem tam našla spřízněné spolužáky i svoji cestu v rámci mojí profese.
Kdy jste se ke kreslení vrátila?
Až po mnoha letech. Otěhotněla jsem a v šestém měsíci jsem přišla o dvojčátka. Tři a čtyři dny žila v inkubátoru, což bylo těžké období. Po nějaké době jsem znovu otěhotněla, jenže jsem měla zamlklé těhotenství, děťátku ve třetím měsíci přestalo bít srdíčko. Byla jsem z toho na dně. Psychogynekoložka Helena Máslová mi tehdy poradila, abych tu svoji zkušenost zkusila nakreslit. Všechno, co jsem cítila, bolest, vztek, žal a tak podobně, jsem začala vyjadřovat na velké papíry a tím se mi začalo ulevovat. Byla jsem v tom svobodná a paradoxně jsem cítila až takové vnitřní štěstí, což v téhle situaci bylo zvláštní. Nechala jsem to plynout a znovu jsem otěhotněla a narodil se mi zdravý syn.
Pro mě to byla natolik silná zkušenost, že jsem měla potřebu se k ní po nějaké době vrátit. Stala jsem se laickou poradkyní Prázdné kolébky, spolku Dlouhá cesta. Začala jsem se setkávat s rodiči, kteří také ztratili děti, což byla silná setkání, a já měla potřebu to nějak hlouběji zpracovat. Napadlo mě vytvořit deník, který jednak popisuje mou zkušenost i pocity dalších žen. Je to kreativní publikace, v níž si člověk může projít zármutkem skrz kreslení, psaní a sdílení svého příběhu. Díky různým organizacím se deník podařilo rozšířit do zdravotnických zařízení po celé republice.
Následně jste vydala knihu Moje rudá knížka, která zábavnou formou popisuje proces menstruace. Co vás na ní zajímalo?
Menstruace mi stále přijde zatížená různými předsudky, tak jsem měla potřebu ji odlehčit. Přitom jde o velmi zajímavý cyklický proces. Ovlivňují jej různé hormony, přichází přirozeně a působí na naši náladu. Při menstruaci je dobré odpočívat. Než přijde, tak jsme více kreativní, po ní zase víc akční a v době ovulace komunikativnější.
Přijde mi to v podstatě podobné jako s citlivostí nebo zármutkem. Nemusíme se tomu bránit, nejlepší je to přijmout a přirozeně tím projít. V mém dětství o menstruaci byla jen jedna jediná kniha, Děvčátka, na slovíčko, jejíž obálku shodou okolností graficky upravil můj táta. V dětství mi přišla zajímavá, tehdy se o intimních tématech skoro nemluvilo. Když jsem si ji teď po letech znovu přečetla, zjistila jsem, že o menstruaci jsou tam vlastně jenom tři stránky a většinu z nich zabírá lékařský popis toho, co se děje v těle, a také různá hygienická doporučení. Nejlépe to asi vystihuje věta, že "menstruace není žádné hrdinství a není o ní potřeba vést sáhodlouhé rozhovory s kamarádkami".
Dalo by se říct, že citlivkám a introvertům obecně pomáhá věci podrobně analyzovat?
Mně osobně ano, hodně ráda si čtu o různých procesech a hledám pro ně vysvětlení. O menstruaci nebo citlivých a introvertních lidech jsem přečetla spoustu knih a přišlo mi, že je chci dát do jednoduché vizuální formy, aby se ty informace staly lidem přístupnější. To se skvěle propojuje s mým grafickým vzděláním. A líbí se mi i myšlenka, že skrz knížky můžu zviditelnit důležitá témata.
Pro koho konkrétně je kniha Cíťa?
Pro dospělé i pro děti. Introverti a vysoce citlivé osobnosti to asi mají nejtěžší v dospívání, a tak jsem chtěla, aby si i oni mohli uvědomit, že v tom nejsou sami. Postupně se člověk naučí se sebou zacházet, ale když neví, jak rozluštit a zpracovat své emoce, může některé situace těžko zvládat. Knížka je o cestě ke přijetí své křehkosti a jinakosti. A je taky pro blízké okolí introvertů a citlivek, aby mohlo trochu nahlédnout do jejich světa a prožívání. Může pomoci i učitelům a vychovatelům. Jsem moc ráda, že podle ohlasů se daří knížce oslovit citlivé čtenáře, píšou mi, že se v ní našli a povzbudila je.
V knize ukazujete hypersenzitivitu jako dar, který se sice někdy pořádně pronese, ale zároveň ho společnost nutně potřebuje. Proč?
Citliví lidé jsou kreativní, schopní promýšlet věci komplexně a do hloubky. Mají smysl pro detail, zodpovědnost, často jsou empatičtí a umí naslouchat. V těžkostech navíc hledají naději a hlubší smysl. Mají silnou intuici, estetické cítění a vztah k přírodě. Rádi jdou svou cestou. A když se jim povede neposlouchat vnitřního kritika a ukážou světu své dary, všechny to hodně obohatí.
