P&G spolupracuje také s jednotlivými sportovci - v ČR například s paralympionikem Petrem Svatošem, který se se zaměstnanci P&G v rámci interních přednášek podělí o to, jak zvládat vysoké nasazení, najít motivaci a zvládat tlak. Protože to má sport, byznys a občas i domácí práce společné.
Petře, ve všech rozhovorech a článcích, které se o vás dají najít, je zmíněno, že jste se poměrně rychle adaptoval na to, že se vám po nemoci zásadně změnil život. Co bylo v těch chvílích pro vás zásadní?
Nejzásadnější byla určitě podpora rodiny a kamarádů. Můžu říct, že okolí mi pomohlo se velmi rychle adaptovat. Důležité bylo, že mě nikdo nebral nijak jinak. Po nějaké době jsme se shodli, že jediný rozdíl je, že mi musí pomáhat do schodů. Jinak jsem to pořád já. A druhá věc byl samozřejmě sport. Díky sportu pro mě bylo zvykání na nový pohled na svět mnohem jednodušší.
Je sport něčím, co vás připraví i na nelehké situace? V čem vám nejvíc pomáhá?
S tím mohu jen souhlasit. Ve svém okolí vidím, jak se jednotliví lidé srovnávají s handicapem a rozhodně to lépe zvládají sportovci. Ať už tím, že jsou zvyklí na sobě pracovat, tak jsou zvyklí překonávat překážky a nové výzvy. A když pominu radost ze sportu a pohybu obecně, tak je to kolikrát i kolektiv. Osobně mě velmi pomohlo sportovní prostředí. Pamatuji si na své první soustředění, kde jsem potkal už zkušené vozíčkáře, kteří mi vysvětlili, že vozíkem život nekončí a dá se žít naprosto plnohodnotný život.
Vybral jste si individuální sport. Týmové vás nelákaly?
Lákaly. Jako malý jsem hrál fotbal a později k tomu přidal i stolní tenis. Po tom, co jsem se dostal na vozík, tak jsem začínal s florbalem, kde jsme dvakrát vyhráli Mistrovství republiky. Nicméně tam jsem už začal cítit, že to je nejspíš maximum toho, co jde dosáhnout, jelikož florbal není olympijský a ani paralympijský sport. Šel jsem tedy cestou individuálního sportu. Toto rozhodnutí bylo zapříčiněno i tím, že jsem chtěl trénovat více a tvrději než ostatní, kteří to brali spíše jen jako koníček a náplň volného času. Mým snem vždy bylo dostat se a závodit na těch největších akcích. Proto jsem se vrátil ke stolnímu tenisu.
Byl to váš sen už když jste byl malý, být sportovcem, mít olympijskou medaili?
Rozhodně byl. Už jako malý jsem koukal na všemožné sportovní přenosy a závody a vždy jsem si sám sebe představoval na místech sportovců, na které jsem koukal a ke kterým jsem vzhlížel.
Jste hodně soutěživý? V rámci přípravy na rozhovor na mě vykoukla informace, že závodíte i ve svém koníčku, a to rybaření.
Je to tak. Nejprve jsem bral rybaření pouze jako koníček a odreagování. Nicméně v posledních několika letech jsem se dostal do nejužšího výběru reprezentace a teď už objíždím ty největší soutěže jak tady u nás, tak i ve světě. Na posledním Mistrovství světa jsem se umístil na 7. místě, což beru jako obrovský úspěch. Ale samozřejmě chci více a určitě si někdy v budoucnu myslím i na medailové umístění. Baví mě to i v tom, že stejně jako ve stolním tenise, tak i v rybaření se mohu měřit se zdravými závodníky a můj handicap v podstatě nehraje žádnou roli.
Co vás žene dopředu, když už medaili máte? Jak hledáte motivaci do další práce?
Ještě je toho mnoho přede mnou, co bych chtěl dokázat. Bronzová paralympijská medaile byla spíše jen takovým odrazovým můstkem k dalším výzvám. Určitě bych chtěl získat další a cennější medaile. Vím, že mám ještě mnoho věcí, na kterých mohu pracovat a ve kterých se mohu zlepšovat, takže dokud budu cítit, že je stále co zlepšovat, tak o motivaci nebude nouze. Další věcí je moje soutěživost. Vždy, když vidím, že je někdo o něco lepší, tak se mu snažím vyrovnat nebo ho porazit. Mám to v sobě už od mala. Chci být nejlepší ve všem, co dělám. A je úplně jedno, jestli se jedná o paralympijský turnaj nebo třeba o deskovou hru s kamarády na chatě. Vždy se snažím pro výhru udělat absolutní maximum a občas jsem tím prý i otravný :D.
Když byste měl vyjmenovat tři věci, které jsou na sportu, špičkovém sportu, nejlepší, co byste řekl?
Jako první bych řekl cestování. Na nejvyšší sportovní úrovni se člověk podívá v podstatě po celém světě. Druhá je to, že mám možnost se potkat se svými sportovními vzory, na které jsem koukal vždy jen v televizi a najednou mohu stát proti nim a soupeřit s nimi. A třetí si myslím, že je takové to nahlédnutí pod pokličku, jak to dělají ti úplně nejlepší. Průměrný sportovec se nedostane k informacím a technikám těch nejlepších. To si plno lidí neuvědomuje, kolik práce a know-how je za tím, dostat se na tu úplně nejvyšší úroveň. A toto se mi postupně poodkrývá, což je určitě jedna z nejlepších věcí.
Máte vy nějakou vlastní metodu, jak se dostat do závodního "flow", jak navodit vrcholnou koncentraci?
Jednoznačně je to vizualizace. Před velkými turnaji si v hlavě přehrávám, jak by ten zápas mohl probíhat, jak budeme nastupovat, co za taktiku bude dobré použít. Kolikrát se mi stane, že mě tyto myšlenky tak pohltí, že všechno ostatní funguje na autopilota a já přemýšlím jen o stolním tenise.
Jak se srovnáváte s neúspěchy? Přemíláte si je dlouho v hlavě, říkáte si, co jste mohl udělat jinak?
Některé ano, některé ne. Většinou prohraný zápas rozebereme s trenérem a pokud nenajdeme nějaké větší chyby, tak jdu dál, jelikož soupeř byl prostě lepší. Nicméně, pokud je to naopak a já udělám velké chyby, které mi třeba i prohrají zápas, tak si je pak zpětně vyčítám celkem dlouho.
Dnes je hodně diskutovaným tématem tlak - kdy se cítíte nejvíc pod tlakem?
Vždy, když je přede mnou něco nového. V mých začátcích jsem se cítil pod tlakem při každém soutěžním zápase tady v Čechách. Postupně se to zlepšovalo a pak přišly mezinárodní turnaje a kolečko začalo znovu. Poté Mistrovství Evropy a Mistrovství světa. Vždy jsem se cítil pod stejně velkým tlakem. Jak se z těchto akcí stává rutina, tak tlak opadává. A pak samozřejmě před důležitým zápasem. Ale jakmile se dostanu do zápasu a do správného nastavení, tak pak si už tlak téměř nepřipouštím.
A jaký na vás tlak má vliv? Vyšponuje vás k lepšímu výkonu a nebo naopak zbrzdí?
To vždy záleží na konkrétní situaci. Lehký tlak je vždycky žádoucí, ten člověka nabudí a vyšponuje. Pokud se tomu ale člověk poddá, tak potom už je to velmi kontraproduktivní a velký tlak člověka svazuje.
Jaké je největší klišé o sportovcích s handicapem?
Že sportujeme jen, abychom něco dělali a sport hadicapovaných není a nemůže být vrcholovým sportem. Tenhle pohled se už naštěstí mění díky stále většímu mediálnímu prostoru, který parasport v posledních letech dostává.
Jak vůbec vypadá denní režim špičkového sportovce s handicapem?
Moc se neliší od denního režimu zdravého sportovce. Ráno snídaně a lehké protažení a pak dopolední trénink. Poté na oběd a po obědě buď relax masáž či fyzio a poté už příprava na odpolední trénink. Po tréninku večeře, film nebo seriál a spánek a druhý den nanovo. Samozřejmě jsou i dny, kdy je režim volnější a je čas i na další aktivity. Nicméně to je většinou mimo sezonu.
S kým trénujete a hrajete?
Mám svého osobního trenéra, takže většinou trénuju s ním. Ale nejde to stavět jen na trénincích s jedním trenérem. Takže často jezdím na různá soustředění nebo zahraniční kempy, kde se potkávám s dalšími hráči. Soutěže hraju jak za handicapované, tak i se zdravými stolními tenisty. Stolní tenis je výborný v tom, že se dá hrát na celkem vysoké úrovni i v normální soutěži zdravých.
A co stravování, je to u vás taky takové téma?
Poslední dobou se jím stalo. Dříve jsem to moc neřešil, ale teď už si dávám pozor na to, co jím, protože jsem zjistil, že to velmi ovlivňuje výkonnost a schopnost trénovat a regenerovat. Dokud jsem neměl tak vysoké tréninkové dávky, tak mi to nepřišlo, ale teď už je to naprostá nezbytnost.
Stal jste se stal tváří jednoho z charitativních projektů. Co vás k tomu vedlo a na co chcete tímto způsobem poukázat?
Hlavně na to, že vozíkem život nekončí. Vždy je důležité motivovat lidi, kteří neměli třeba tolik štěstí na okolí potom, co se dostali na vozík a je hlavní jim ukázat, že se dá normálně fungovat. Díky tomu, že mám už celkem velkou zkušenost, tak bych ji rád předal i dalším a tím pomohl. A pokud tyto moje aktivity budou motivovat a třeba i dostanou nové lidi ke sportu, tak budu rád, že to má smysl.
Ještě se sportem nekončíte, ale co se chystáte dělat potom?
Mám v hlavě několik možností, ať už od trénování nebo uplatnění se v oboru, který jsem vystudoval, a to v logistice. A možnost, která by mě lákala asi nejvíc, je už hodně konkrétní a přemýšlím o ní jako o možnosti číslo jedna, a to je zkusit projít výcvikem řídícího letového provozu. To je poslední dobou můj velký sen a určitě se o to pokusím.
Máte nějaký sen, jehož splnění jste musel kvůli sportu odkládat a těšíte se, až si ho budete moci splnit?
Když nad tím tak přemýšlím, tak mít jedno volné léto a užít si ho bez toho, abych musel být zavřený v hale. A k tomu samozřejmě přidat nějakou hezkou dovolenou.
