Kromě profesionálního hasiče jste zároveň i psovodem, takže otázka zní: Co bylo dřív? Hasič, nebo psovod?
Psovod. Já jsem po psovi toužil od malička a doma mi nebyl povolen, takže toho úplně prvního jsem si pořídil až na vysoké v roce 2011 a rovnou ho začal připravovat na to, že bude vyhledávat lidi, protože už tehdy se mi to moc líbilo. Od té doby se změnila spousta věcí, ale jestli mi něco vydrželo dodnes, tak je to nadšení pro práci s tím psem. Dokonce se nebojím říct, že mě o trochu víc baví být psovodem než hasičem.
Takže se psovodem může vlastně stát i úplný laik s nadšením pro věc? Nebo jak to funguje?
Čistě teoreticky ano, ale má to několik háčků. Za prvé se člověk musí dostat k některé ze složek integrovaného záchranného systému nebo třeba do armády. U hasičů je to pak ještě o něco složitější, protože tam neexistuje žádný přímý post psovoda, takže já jsem, co se hodnosti týče, pouze hasič strojník. Se psem to funguje tak, že si ho člověk musí sám připravit na oficiální záchranářské zkoušky, které zajišťuje ministerstvo vnitra a které pes nemůže skládat dřív než ve dvou letech. Pokud pes atestem projde, záleží na daném krajském velitelství, pod které jako hasič člověk spadá, jestli mu nabídne možnost uzavřít smlouvu o pronájmu psa, a tím pádem jej i zařadí k hasičským záchranným sborům.
Zároveň s tím ale už přichází i zodpovědnost, protože činnost, která do téhle chvíle byla jenom koníčkem, je najednou i profesí, kdy je dané zkoušky potřeba se psem absolvovat každé dva roky. A s tím přichází i nějaký ten tlak, kdy člověk dostává od státu na daného psa výživné, zároveň do něj něco investuje i HZS, takže ten tlak na to zkoušky znovu splnit už není nejmenší. Zvlášť ve chvíli, kdy si uvědomíte, že ten pes není stroj a že stárne, takže se ne vždy může zadařit.
"Když přijde výjezd, tak se jede a je jedno, že zrovna s manželkou natíráte fasádu"
Jak takové zkoušky vypadají?
Ty atesty jsou dva - sutinový a plošný, tedy specializace na vyhledávání osob v sutinách nebo na plochách. Plochy má v gesci Policie České republiky, o sutiny se naopak stará Hasičský záchranný sbor. V sutinách se jedná o vyhledávání ve zřícených budovách, při zemětřesení nebo třeba při výbuchu v budově.. U ploch jde o vyhledávání osob v rozlehlém volném prostoru, v lesích, na horách a tak podobně. Pod HZS zároveň spadá i takzvaný USAR tým (USAR je akronym z anglického Urban Search and Rescue, přeloženo do češtiny jde o "prohledávání a záchranu osob v městském "urbanizovaném" prostředí - pozn. red.), což je samostatná a kompletně soběstačná jednotka, která se specializuje na nalezení, vyproštění a ošetření osob z objektů s narušenou statikou. V tom týmu tak najdete nejen obyčejné hasiče, ale právě i hasiče kynology, statiky nebo lékaře.
Pokud bychom se ale měli bavit o kompletním nasazení takového týmu, tak už se z řekněme malých lokálních pátracích akcí přesouváme spíše ke katastrofám větších rozměrů. Například loňské rozsáhlé zemětřesení v Turecku nebo výbuch skladu v libanonském Bejrútu. U nás v Česku to byl třeba zásah poté, co se Břeclavskem a Hodonískem prohnalo tornádo. Když se něco takového stane, musíte být připraveni všeho nechat, nasednout do auta a jet.
Zahodíte z ruky malířský válec, když zrovna natíráte fasádu na baráku, předáte ho do ruky manželce, a prostě jedete. Tím, že mám pro takové případy vždy preventivně zabaleno, jsem schopen vyrazit vždy v řádu nižších desítek minut. U těch zahraničních výjezdů to jde samozřejmě pomaleji, třeba ten Libanon byl obecně složitý i tím, že jsme se tam dopravovali i se psy letecky, bylo to pro nás všechno hodně náročné.
Psí ionťáky a okolnosti, na které se nedá připravit ani v tréninku
To musí být náročné jak pro vás, tak pro to zvíře. Jak se na takové akce připravujete?
Na takové podmínky se nikdy úplně nepřipravíte. Bejrút byl hodně specifický tím, že je tam výrazně odlišné klima, než na které jsme zvyklí. Horko je jedna věc, ale vlhkost vzduchu, která tomu zvířeti najednou rapidně bere energii, protože z domova na to není zvyklé, je věc druhá. Najednou musíte počítat s tím, že ten pes nevydrží pracovat tak dlouho a že najednou potřebuje delší dobu na regeneraci. Stejně jako u lidí existují už i pro psy přípravky, které toho psa při výkonu podpoří, nebo urychlí regeneraci. Jsou to takové psí ionťáky, takže je dobré mít něco takového vždycky s sebou. A tohle všechno se učíte za pochodu, nakonec nikdy totiž úplně nevíte, co vás tam čeká.
Jak si pro takhle náročnou práci vybíráte psa? Jaký je ideální pes záchranář?
Celé to začíná už výběrem štěněte. Musí vám sedět povahou, musí mít drive a chuť pracovat a mělo by být tak akorát zdravě sebevědomé. Pokud tuhle kombinaci najdete třeba u čivavy, můžete s trochou nadsázky záchranáře vycvičit i z ní.
Samozřejmě že pro dané účely existují méně i více vhodná plemena a že zrovna čivavu může limitovat její velikost, nicméně na nějaké úrovni se dá cvičit s jakýmkoliv psem. Populární jsou ohaři, a to pro své čichové předpoklady a výdrž, stejně tak lze ale pracovat se psy ovčáckého typu. Hodně záleží, co komu vyhovuje a jak s tím psem chce pracovat.
Saňový pes záchranářem
A s jakými psy pracujete vy?
Já jsem v tom roce 2011 začínal s Bellou, kříženkou maďarského a výmarského ohaře, po ní pak přišla fena Swix, což byl evropský saňový pes. To je vlastně taky kříženec ohaře, protože to stále není uznané plemeno. Hlavní doménou těchto psů je především práce v tahu. Nejsou to takoví ti typičtí chlupatí huskyové nebo malamuti, kteří budou v zápřahu ťapat stovky kilometrů, ale sprinteři, kteří zvládnou v tahu běžet 15 kilometrů průměrnou rychlostí 35 kilometrů za hodinu a maximálkou i k těm padesáti kilometrům.
U nás popularita těchto psů roste, jsou to poměrně univerzální parťáci především pro sportovce. A pro svoji extrémní výdrž se mi osvědčili i na tu záchranařinu. Pes toho při zásahu naběhá mnohem víc než vy, klidně přes 40 kilometrů denně, takže když pak pátráte několik dní v kuse, opravdu vedle sebe potřebujete agilního parťáka. U posledního psa jsem potom udělal trochu změnu a pořídil si fenu belgického ovčáka ve variantě tervueren. U ní už teď vidím, že třeba ve fyzičce oproti ohařům strádá, takže musíme pracovat i na ní. Ne každá pátrací akce má vždycky dobrý konec.
Jak se s něčím takovým vyrovnáváte? A jak ten pes?
Pes jde pracovat, hledat toho člověka, protože chce dostat svoji odměnu, jako třeba žrádlo nebo oblíbenou hračku, takže ve chvíli, kdy tu osobu najde již bez známek života, pořád je to pro něj úspěch a vlastně má radost, protože splnil svůj úkol.
Stejně jako lovečtí psi nahání zvěř, jako ovčáčtí psi pasou ovce, tak záchranářský pes jde hledat člověka, protože ví, že je to jeho práce. Žádné negativní emoce tam z jeho strany nejsou. A co se týče mě, tak člověk si to musí v hlavě nějak srovnat a nastavit. Já to beru tak, že jsme jako tým odvedli dobrou práci, že jsme toho člověka našli, a pokud je bohužel již mrtvý, aspoň rodina toho člověka ví, že je konec, a může se s ním důstojně rozloučit. Myslím, že nakonec nejhorší je, když se ten člověk nenajde vůbec.
