Jiří Ježek začal jezdit na kole v devatenácti letech a během více než dvacetileté kariéry získal šest zlatých paralympijských medailí, šest titulů mistra světa, bezpočet dalších ocenění a je nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. Přes svůj handicap závodil i s nejlepšími zdravými profesionály světa. Jeho příběh přinášíme v rámci série To bude dobrý.
"Překročil jsem hranice paralympijského sportu. Jako jeden z prvních na světě jsem dokázal posunout lásku a nadšení ke sportu v profesionální kariéru. Neskrývám, že jsem si sportem vydělal i slušné peníze. Teď, po skončení kariéry, bych asi už nemusel pracovat, ale touha přijímat neustálé výzvy mi zůstala. Nechci sedět doma a užívat si pohodlí," říká Ježek, který přestal závodit před šesti lety.
Série To bude dobrý
Pokud má někdo v oblibě špatné zprávy, žije ve šťastné době. Poslední dobou jich je ale přece jen trochu moc. I v nejčernější tmě ale někde poletuje fosforeskující světluška, která nás z temnoty vyvede. V sérii To bude dobrý jsme se rozhodli přinášet příběhy lidí, kteří se v nějaké životní etapě ocitli na dně, ale nevzdali to, vydrželi a znovu se postavili na nohy, nebo na tu, která jim po úrazu zbyla. Jejich životní karambol se pak stal pilířem jejich odolnosti, neocenitelnou zkušeností, která je posunula dopředu. Doufáme, že se podobné příběhy stanou pozitivním bodem, který nasvítí novou cestu i vám.
Změna přináší nové příležitosti
V současné době moderuje pořad o cyklistice a běhání na Radiožurnálu Sport v Českém rozhlase, je ambasadorem sportovních značek, které jej během závodních let sponzorovaly, testuje sportovní vybavení, moderuje sportovní a společenské akce a jako inspirativní řečník přednáší pro soukromé firmy a instituce.
"Najímají si mě v případech, kdy ve firmě například dochází ke změnám. Každý z nás má totiž rád jistotu a zaběhlý systém, a když přijde něco nečekaného, máme strach a těžce změny neseme. Tím, že jsem v životě prožil spoustu změn a vyrovnal jsem se s nimi, snažím se ukázat, že se nemá cenu bát a že každá změna přináší do života nové příležitosti," vysvětluje.
"Důležité je změnu brát spíše jako výzvu. Většinou vždy, když se po pár letech ohlédneme zpátky, i nevyžádaná změna nás posune k něčemu lepšímu, přinese něco nového. A pokud je to změna, která nic dobrého nepřinese, jako například smrt blízkého člověka, minimálně nás něco naučí. Například až když jsem přišel o tátu, došlo mi, jak málo jsme se vídali, i když to bylo složité. O to víc se teď snažím věnovat svým blízkým," říká Ježek, který vedle překonávání překážek a postoje ke změnám přednáší o pracovitosti a osobním nasazení.
Kolik člověk životu dá, tolik se mu vrátí
"Pokud nejsme ochotní dát ze sebe maximum a udělat něco navíc, nemůžeme čekat, že něčeho dosáhneme. Život bývá spravedlivý. Kolik mu člověk dá, tolik se mu vrátí. Ne vždycky a ne hned, ale to každodenní nasazení, důslednost a poctivá práce je nutný předpoklad," míní Ježek, který během své sportovní kariéry najezdil přes 30 tisíc kilometrů ročně.
Sport je pro něj stále na prvním místě. "Pohyb miluju! Jak říkali sokolové - ve zdravém těle zdravý duch. Je to moje každodenní terapie, nejen pro tělo, ale i pro hlavu. Každý den nejdříve řeším, zda si stihnu zaběhat nebo jít na kolo. Až podle toho pak ladím práci. Samozřejmě že ne vždy to vyjde, ale snažím se. A právě díky sportu pak získávám spoustu energie na další pracovní aktivity," popisuje svůj životní přístup.
"Lidské tělo opravdu od pradávna funguje jen díky pohybu. Abychom byli fyzicky i duševně zdraví, musíme se hýbat. Všechny procesy jsou závislé na fyzické aktivitě. Pohyb zvyšuje proudění krve, vyplavuje potřebné hormony, obnovuje naše zdraví. Když se podíváte na lidi, kteří celý život sportují, jsou pozitivní, příjemně naladění a vypadají dobře. Neříkám, že sport je lék na vše, ale rozhodně nám pomáhá být odolnější a cítit se optimisticky."
Hráli jsme hru, že to zvládám
Život nicméně přináší chvíle, kdy člověk potřebuje pomoc nejbližších. Jiří Ježek jich zažil hned několik a popisuje tu první, když v deseti letech přišel o nohu pod kolenem. "Tehdy jsem zalhal mámě, že jdu hrát s kamarády fotbal, ale chtěli jsme jít do letenských sadů tropit nějaké vylomeniny, zkoušet kouřit a tak. Špatně jsem se rozhlédl a přeběhl silnici ve chvíli, kdy projížděla nákladní Tatra. Ano, lež má krátké nohy…" vzpomíná s hořkým úsměvem Ježek.
"Nebylo to lehké, byl jsem aktivní kluk plný života, který snil o kariéře fotbalisty, a najednou jsem ležel v nemocnici bez nohy. V tu chvíli mi obrovsky pomohla rodina a kamarádi. Hráli jsme takovou ‚hru‘, že se jako nic neděje, že všechno bude zase dobrý," vzpomíná sportovec. Okolí se jej snažilo povzbuzovat a on se na oplátku snažil nedávat najevo své vnitřní nejistoty a depky, které prožíval.
"Snažil jsem se na okolí působit, že to zvládám. Ve skutečnosti jsem byl uvnitř hodně křehký a vůbec jsem nevěděl, co mě v životě čeká. Šlo o pár dnů, než jsem se s tím srovnal sám, ale právě ty první dny jsou nesmírně důležité. Proto i teď všem říkám, ať dbají na lidi kolem sebe. Nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat, a to nejen rodinu, ale také kamarády," říká Ježek, který dodává, že schopnost zdolávat překážky zdědil pravděpodobně po své mámě. "Máma je strašně silná. Naprosto dokazuje moji oblíbenou větu, že ženská vydrží víc než člověk," směje se.
Když sám chcete, okolí vám pomůže
Úraz byl pro něj důležitou životní lekcí i pro pozdější schopnost získávat pro své nápady nezbytnou podporu okolí. "Tehdy jsem poprvé ucítil, že když naplno ukážete odhodlání něčeho dosáhnout a sami na svém rozhodnutí makáte na maximum, lidé kolem vám pomůžou. Kdo dělá věci jen tak napůl, bez energie a nadšení, tomu nikdo pomáhat nechce," míní Ježek, který před úrazem chtěl být profesionálním fotbalistou, místo fotbalu ale začal v 19 letech jezdit na kole.
"Handicap z vás automaticky silnějšího člověka neudělá. Spousta lidí si myslí, že mám větší vůli a chuť něčeho dosáhnout díky úrazu v dětství. Částečně to asi pravda je, ale protéza žádná velká životní výhra není. Okamžitě bych bral svou nohu zpátky. Ale to nejde, takže jsem vděčný aspoň za věci, které mě úraz naučil. A navíc, každá věc, kterou můžu díky lékařům a technologiím protéz dělat, mi do života přináší obrovskou radost," říká.
Soňa na kolo nežárlila a podporovala mě
Ježkova závodní kariéra se podle jeho slov zlomila v momentě, když ve 23 letech poznal svou ženu Soňu. Její táta byl úspěšný cyklista a ona tak věděla, že pokud chce v tomhle sportu člověk něco dokázat, musí kolu obětovat veškerý čas. Na kolo nežárlila, naopak, byla Jiřímu důležitou motivací.
"Strašně jsem si jejího přístupu vážil. Nebyl jsem asi úplně nejlepší partner do vztahu. V začátcích jsem trávil osm hodin v práci, pak jsem hned jel na další dvě tři hodiny na trénink. Skoro všechen volný čas jsem věnoval kolu. Soňa mou vášeň nejen chápala, ale hlavně mě podporovala. Fandila mi, jezdila se mnou na závody, řídila auto, starala se o mě," popisuje Ježek.
"Dávalo mi energii, že nedělám sport jen kvůli sobě, ale i pro ni. Měla upřímnou radost, že se mi daří, byla to naprosto čistá láska. V cíli čeká vaše milovaná holka a vy pro ni chcete vyhrát. Není to klišé ani pohádka, když říkám, že moje kariéra se začala lámat k úspěchu právě v době, kdy jsem poznal Soňu," vzpomíná Ježek. Rocková zpěvačka kapely The Bluemoon se tak postupně z manželky úspěšného cyklisty stala také jeho manažerkou.
"Celou kariéru jsme prožili spolu. Nedokážu si představit, že bych jako jiní profesionální sportovci byl 300 dní v roce pryč a neviděl svou ženu. Trávili jsme společně celý rok, soustředění, závody, dlouhé jízdy autem. Nikdy nám to nevadilo, nepotřebujeme si od sebe odpočinout. Asi jsme si opravdu souzení," říká s vděkem Ježek.
Dodává nicméně, že nádherný vztah nemají jen díky štěstí. "O lásku se musíte starat. Ráno se vzbudím a chci den prožít pro nás oba, chci o ni pečovat. A Soňa to má úplně stejně," říká. "Podporujeme se navzájem ve svých pracovních aktivitách, motivujeme se ke sportu i ke zdravému životnímu stylu." Osud jim sice nedopřál děti, ale i to společně zvládli. "Je to škoda, ale člověk nemůže mít úplně všechno. Máme jeden druhého, a když už tolik necestujeme, staráme se aspoň o tři kočičky," dodává s úsměvem.
Ani k druhému úrazu nemám negativní emoci
Jeho sportovní kariéru ukončila v roce 2014 téměř fatální nehoda. Během mistrovství světa ve Spojených státech mu srážka dvou soupeřů způsobila vážná zranění. Naštěstí mu okamžitý zásah lékařů zachránil život, ale i tak přišel o část plíce, o dvě žebra, levý prsní sval, měl roztříštěnou pažní kost pravé ruky, vyražené zuby a zlomený nos. Zatímco jeden úraz tak jeho cyklistickou dráhu odstartoval, druhý ji ukončil.
"Ten druhý byl možná ještě závažnější. Hlavně to ale bylo těžké pro Soňu. Zůstala se mnou v Americe sama, já byl dva dny v umělém spánku a nikdo nevěděl, co bude. Nakonec se zase ukázalo, jaké dokážou lékaři zázraky a co všechno lidské tělo zvládne," říká.
Půl roku po pádu začal opět závodit, ale kvůli doživotním následkům úrazu už nikdy žádný závod nevyhrál. "Netrápil jsem se, byl jsem vděčný, že ještě na pár let můžu být součástí světa, který miluju. Možná se to mělo stát. Nejspíš bych těžko hledal vhodný moment, kdy kariéru ukončit. Úraz rozhodl za mě. K autonehodě v dětství ani k pádu v Americe nemám negativní emoci," svěřuje se Ježek.
Všechno si v hlavě přebírám
První chvíle po ukončení kariéry cítil úlevu. "Před každým závodem jsem o sobě strašně pochyboval. Pochyby mám ostatně ve všem, co dělám. Vždy váhám, jestli jsem dostatečně připravený, jestli to či ono bylo správné. Všechno si v hlavě donekonečna přebírám. Chtěl bych být ve všem naprosto perfektní. Ale to samozřejmě nejde. Takže se trápím a přemítání mě stojí spoustu energie," říká a vzpomíná na obtížné noci před závody.
"Tehdy ještě ve sportu nebyl běžný dnešní mentální koučink a pomoc sportovních psychologů, takže jsem se s tím pral sám a své pochyby přenášel na Soňu, na trenéra Viktora Zapletala nebo na kamarády," přiznává se Ježek, který vzpomíná na dlouhé noční telefonáty před olympijskými finále nebo před startem mistrovství světa.
"Potřeboval jsem ujištění, podporu. S koncem kariéry stres trochu ustal. I když práce v televizi, moderování nebo vysílání v rádiu je pro mě stejný nápor a podobný tlak na moje vnitřní nejistoty. Na druhou stranu je to taková forma zdravé trémy nezbytného respektu k situaci, kdy člověk nechce nic podcenit a podat nejlepší výkon," míní.
I když profesionalita hraničící s perfekcionismem Ježka dostala na absolutní sportovní vrchol, sportovec říká, že je nejdůležitější svoji práci milovat. "Nikdy se z činnosti nesmí vytratit čistá radost a láska. Jenom tak jí můžeme dávat maximum. Samozřejmě, nemusíme být všichni úspěšní podnikatelé, umělci nebo sportovci. To ani nejde. Ale měli bychom mít za cíl chtít hezký a naplněný život a chtít ho dělat hezký i lidem okolo sebe."
