Reportážní knížka Slon na Zemplíně shrnuje vaši třicetiletou práci reportéra. Proč vyšla teprve letos v červnu?
Lidem, kteří tvoří, se občas přihodí kouzlo nechtěného. Knihu jsem připravoval několik let, s vydavatelstvím Absynt jsme pravidelně a dlouho komunikovali. Přinesli spoustu skvělých titulů polské reportážní literatury, ale neměli ještě knížku o Slovensku. Letos 21. února zavraždili Janka Kuciaka a Martinu Kušnírovou, což je mimo jiné dodnes neobjasněný případ, a to do velké míry pohnulo celým Slovenskem. Odjel jsem tehdy na východ pokusit se zjistit, jak je to s těmi Italy, o kterých Janek ve své velké, už nedokončené reportáži psal.
Zajímal jsem se o Vadalovce a Rodovce, kteří podnikají v zemědělství. A při té příležitosti jsem na východě poznal lidi, které nazývám "naši lidé". Což je slangové označení pro lidi, kteří mají blízko k vládní straně Smer. To bývalý premiér a současný poslanec Robert Fico neustále mluvil o "našich lidech". Dozvěděl jsem se, že lidé na východním Slovensku mají mnohem větší strach z lidí blízkých exposlankyni Roškové než z Italů. Knihu jsem chystal tři roky, nešťastná tragická událost tomu dodala aktuální rozměr.
Jak vás osobně ovlivnila smrt Jána Kuciaka?
Jeho smrt se mě velmi dotkla, jednak to byl kolega, ale také to byl žák mediální školy časopisu .týždeň, kde jsem pracoval dvanáct let. Mou práci to ale nezměnilo, do terénu jezdím třicet let. Přinášení svědectví přímo z terénu se však ze žurnalistiky bohužel vytrácí. Dneska pracuje mnoho lidí z redakce přes telefon, data čerpají z internetu a ze sociálních sítí, články píšou bez přímého kontaktu s lidmi, což je mi líto. Mně je 54 let a vyrostl jsem na tom, že žurnalistika je založená na osobních setkání. Popravdě mě překvapilo, jak málo slovenských novinářů bylo na východě od doby, kdy Janka Kuciaka a jeho přítelkyni zavraždili. Spočítal bych je prstech jedné ruky.
"Udivuje mě jedno. Z médií víme poměrně přesně, co se děje ve světě, v Koreji či v Iráku, ale daleký východ Slovenska je pro nás nadále neznámý. Terra incognita. Novináři tam už na reportáže nejezdí (asi je to daleko), kraj je zahalený v mlze mýtů," píšete v jedné z kapitol své knihy. Takže ani vražda kolegy nic nezměnila?
No, myslím, že je to trochu lepší. Když jsem zveřejnil první reportáže o velkých dotačních podvodech v zemědělství, rozjeli se tam i místní televizní zpravodajové, kteří do té doby o ničem podobném neinformovali. Nevím, jak je to v Česku, zda se Češi dozvědí ze zpráv o tom, jak se žije například ve Slezsku, nebo zda spíše vědí, jak se žije v Iráku nebo ve Francii.
Myslím, že máme vážný deficit. Souvisí to i se zdroji redakcí, které nemají mnoho financí na cestování. Ale třeba já osobně cestuji za minimální náklady, moje výjezdy stojí redakci sto až sto dvacet eur. Mou velkou výhodou je, že mám spoustu známých, u kterých můžu přespávat zadarmo. Ale i kdyby to tak nebylo, tak penzion pro jednoho člověka vyjde na 15 až 20 eur, takže nevidím skutečný důvod, proč moji kolegové více necestují.
Andrej Bán (54)
- Slovenský novinář a fotograf.
- Vystudoval ekonomii na Národohospodárské fakultě Vysoké školy ekonomické v Bratislavě a žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
- Od roku 1987 pracuje pro slovenská i zahraniční média. Působil 12 let v magazínu .týždeň, nyní pracuje pro Denník N.
- Byl členem poroty Czech Press Photo, získal také Novinárskou cenu, Picture of the Year, Biela Vrana nebo Gypsy Spirit.
- Zaměřuje se především na reportáže z krizových oblastí světa, jako Kosova, Izrael, Gruzie, Afghánistán, Pákistán, Ukrajina nebo Haiti. V roce 1999 během probíhající války v Kosovu založil a třináct let vedl organizaci Človek v ohrození.
- Vyšlo mu několik publikací - Iné Slovensko (2006), Kosovo (2008), Na juh od raja (2016) a letos Slon na Zemplíne.
- Na letošní podzim připravuje režisér Jaro Vojtek celovečerní dokumentární portrét Andreje Bána s názvem Ráj na zemi.
Myslíte si, že jeden z důvodů může být pocit, že dění na východu Slovenska nezajímá tolik lidí?
Možná mají šéfredaktoři některých slovenských médií, a teď nemluvím o Denníku N nebo .týždňu, skutečně pocit, že nějaká slovenská periferie typu Čierna nad Tisou nebo Michalovce nebude nikoho zajímat. Ale ono to tak není. Všechno vždycky závisí na zpracování a na východě se dá vždycky najít silný příběh. Potom se na něj nabalují další, protože když už někam přijedete a naberete si kontakty, tak vám lidé dají další kontakty a tipy.
Myslím si, že lidské příběhy jsou na východě Slovenska nejzajímavější. Mísí se tam venkovní zaostalost se silnými lidskými příběhy. Další rozměr jim dodává blízkost Ukrajiny, Maďarska a Polska, kde se střetávají bizarní postavy, jako je podnikatel Mikuláš Vareha, který je toho času ve vězení za masivní daňové úniky. Východ rozhodně stojí za pozornost. Všechny vlády posledních třiceti let na Slovensku na východ s prominutím úplně kašlaly. A i v knize se ptám - Jak se mám cítit v zemi, ve které vláda nebyla schopna vybudovat funkční dálnici z jednoho konce země na druhý?! To je podle mě velká hanba.
Jste znám především jako reportér z krizových oblastí světa, jako je Kosovo, Afghánistán nebo třeba Irák. Proč jste se rozhodl vydat knihu o Slovensku?
O válečných zónách jsem vydal i knihy, ale vždycky jsem měl pocit vnitřního dluhu vůči vlastní zemi. V roce 2006 mi sice vyšla fotografická kniha Iné Slovensko, ale stále jsem měl pocit dluhu, touhle knihou jsem jej chtěl splatit. První vydání se vyprodalo do měsíce a teď děláme dotisk. Lidé mi říkají, že se jim líbí, ale že je depresivní. Možná mám hranice toho, co je smutné, veselé, estetické nebo neestetické posunuté, protože to, co je bizarní, mi přijde normální. Je pravda, že v knize je spousta smutných, těžkých věcí, ale zároveň jsou tam nesmírně důležité věci, které jsou v naší společnosti do značné míry tabuizované.
Třeba poslední dva roky vedu společenské diskuse o extremismu a fašismu v rámci iniciativy Zapomenuté Slovensko. Potkávám se s voliči Mariana Kotleby (nacionalistický politik - pozn. red.) a mluvím s nimi z očí do očí. Podle mě jsou tyhle věci ve společnosti důležité, a proto je prostě dělám.
Musím říct, že mi příběhy ve vaší knize místy připomínaly román Maria Puza Kmotr. Zvláště ve chvílích, kdy popisujete situaci v zemědělství a mafiánské praktiky některých bossů.
To je asi pravda. Na východě je dominantní klanová mentalita, stejně jako někde na jihu Itálie. Možná proto se i Vadalovci a ti další cítili na východě dobře, protože jim připomíná Kalábrii. (smích)
Příběhy z východu Slovenska se dost často dotýkají nejen rostoucího extremismu a rasismu, neutěšené historie, ale i absurdit ve slovenské společnosti. Který problém je podle vás na Slovensku momentálně nejpalčivější?
(zamyslí se) Momentálně je zřejmé, že politická orientace na Slovensku se bude dělit ne na pravici a levici, konzervativce a liberály, ale na extrém a ne-extrém, systémové a antisystémové strany. To, kam momentálně tahá Fico svými názory stranu Smer, potvrzuje moje nejhorší obavy, že už mu nepřekáží ani Kotlebovi poslanci, ani orientace té strany. Ztrátu své moci vnímá velmi citlivě a já se nejvíc obávám toho, že v parlamentních volbách mají velkou šanci vyhrát. Lidé jsou pod vlivem různých nesmyslů na sociálních sítích a těžce si ověřují fakta. To se ale týká i České republiky a USA.
Mají vaše diskuze s Kotlebovými voliči nějaké pozitivní výsledky?
K tomu je třeba poznamenat dvě věci. Za prvé se těžko měří, jaký vliv na názor lidí mají naše diskuse. Chodí na ně někdy stovky lidí, dopoledne míváme setkání pro studenty středních škol, večer pro širokou veřejnost. Ale lidé nám na náš Facebook píšou, že je třeba diskuse ovlivnila pozitivním způsobem, což je milé. Ale nevím o voličích LSNS (Kotleba - Ľudová strana Naše Slovensko - pozn. red.), kteří by změnili svůj názor na základě našich diskusí. Takto to asi nefunguje. Zafungovalo to ale na lidi v Banské Bystrici před volbami do vyšších územních celků - žup. Ti, kteří nechtěli mít za lídra Kotlebu, se zmobilizovali a šli k volbám.
Z nahrávek diskusí je taky patrné, že odpůrci Kotlebovců diskutují tvrdě, k věci, ale bez urážek, což je styl diskuse, který mi na Slovensku chybí a snažím se jej prosadit. Být tvrdý argumentačně, ale ne osobně útočný.
Chodí vám někdy výhrůžky od extremistů?
Ani ne. Kdybych je lidsky zesměšňoval a ponižoval, bylo by to asi jiné. Ale já si nemyslím, že by lidé měli ostatní zesměšňovat. Měli by zkrátka tvrdě argumentovat.
Vraťme se ještě ke knize. Podle mě je jeden z nejvtipnějších a zároveň nejabsurdnějších příběhů ten o psovi Ťapkovi, který měl být utracen, ale postavili se za něj lidé na sociálních sítích a nakonec se z něj stala celebrita městečka Partizánske.
Jsem rád, že vyzdvihujete tenhle příběh, protože když mi lidé vyčítají, že knížka je depresivní, oponuji jim, že 21. kapitola je o Ťapkovi z Partizánske. Je to velmi pozitivní kapitola o občanském sepětí, které bylo větší v případě psa než v případě vybudování dálnice nebo opravy nemocnice, což je paradox. Ale taky je o síle médií a sociálních sítí. V příběhu zároveň ukazuji, že je důležité dávat hlas i straně, která kritizovala fakt, že kvůli Ťapkovi se přemnožili potkani a děti byly ohroženy. (rozesměje se) Teď, když to vykládám, mi to přijde hrozně směšné. Ale na příkladu jednoho psa a zápasu občanů o něj se dá o lidech ukázat velmi mnoho. Ono to ale není nic nového, krásně to ukázal už i Karel Čapek ve svých knihách.
Slon na Zemplíne je z větší části kritickým pohledem na současné Slovensko. Myslíte si, že by vaše kniha mohla pomoci něco změnit?
Doufám v to, samozřejmě bych byl rád. A taky bych byl rád, kdyby vznikalo více realistických knížek o Slovensku. Takových, které by zachycovaly lidské příběhy.
