Text je součástí speciálního projektu Aktuálně.cz.

Toy BoxŠpinavá linka není moje starost, pro děti nechci být supervýkonná mašinaText: Klára Elšíková | Foto: Tomáš Vocelka

„V porovnání s ostatními mámami to může vypadat, že jsem hrozná superhrdinka a stíhám toho hodně. Rozdíl je jen ten, že na to mám o polovinu více času než ženy, které nemají férového partnera,“ říká ilustrátorka, komiksová tvůrkyně a malířka Klára Tellnerová, vystupující pod uměleckým jménem Toy Box. S manželem si na půl rozdělili péči o rodinu i domácnost, aby mohla pokračovat ve své umělecké a pracovní kariéře. „Děti jsou ale pro mě pořád priorita. Když s něčím přijdou, štětec odkládám,“ dodává umělkyně.

Foto: Tomáš Vocelka

„Základ mého plánování je, že si čas rozvrhuji do malých časových úseků. Pětadvacet minut pracuji a pět minut mám přestávku. Růžově vyznačená je péče o děti, fialová jsou mé placené zakázky, modrá je malba, oranžový je čas s manželem,“ popisuje ilustrátorka, komiksová tvůrkyně a malířka Klára Tellnerová alias Toy Box svůj týdenní kalendář. Pomáhají jí sladit práci, malbu, péči o rodinu a čas sama pro sebe.

Takto organizovaná začala být až v momentu, kdy před sedmi lety potkala svého manžela. „Měl ve střídavé péči dvě děti a během roku se nám narodila dvojčata. Byl to mazec, první roky jsem nedělala nic jiného, než se starala o děti. To mě donutilo radikálně přehodnotit svůj čas. Vypadalo to, že už se nikdy nedostanu k práci ani malbě. Zároveň jsem ale věděla, že děti jsou má priorita,“ vysvětluje.

Systém kartiček

Aby zjistila, jak si čas efektivně zorganizovat, přečetla knihy jako Atomové návyky od Jamese Ceara nebo Better Than Before od Gretchen Rubinové. Život jí ale změnila především kniha Evy Rodskyové, která je do češtiny nešťastně přeložena jako Supermatky nemusí být šílené. Přelomová myšlenka spočívá v tom, že si pár férově na půl rozdělí péči o děti i domácnost.

„Manžel polovinu času tráví s dětmi, dělá s nimi úkoly, chodí ven. To obnáší také neviditelnou práci jako komunikaci se školkou, zařizování dárků pro spolužáky nebo doktory,“ popisuje Toy Box a říká, že její partner s takovým nastavením neměl problém. Studoval genderová studia a předtím, než se seznámili, bez problému zvládal střídavou péči v režimu půl na půl.

Systém Evy Rodskyové funguje tak, že si pár napíše na kartičky všechno, o co se stará v rámci domácnosti a rodiny. Jednotlivé činnosti si následně rozdělí. „Jde tady o férovost, aby každý z partnerů měl to, co mu vyhovuje a co mu jde. V naší domácnosti neuznáváme tradiční rozdělení na mužské a ženské práce, můj muž tak například žehlí a dívá se u toho na Oktagon,“ popisuje Toy Box. Dodává, že velká výhoda takového systému je, že je každý zodpovědný za vykonání daného úkolu od začátku do konce a nikdo jiný mu do toho nemluví.

„S partnerem se shodnete pouze na takzvaném minimálním standardu péče. Například že vytřít podlahu pro vás oba znamená, že na ní nejsou chlupy a stopy od bláta.“ Toy Box říká, že jim tento systém vyřešil každodenní malicherné hádky. „Dřív jsme se hodně hádali ohledně toho, kdo má vynést koš. Teď o tom není pochyb. Když není utřená linka, už vím, že to není moje starost,“ říká a dodává, že časem se o tento systém podělí také s dětmi.

S manželem si společné plány na následující týden dělají každou neděli. „Díváme se, co nás čeká v následujících dnech a někdy i týdnech. Také se bavíme o tom, co je třeba koupit, opravit, kdo má narozeniny. Spolupracujeme a snažíme se najít takové řešení, které vyhovuje oběma stranám,“ říká.

Díky meditaci se nevykořisťuju

Česká výtvarnice začala před několika lety otevřeně mluvit o tom, že trpí depresemi a úzkostmi, prioritou v jejím plánování je tak kromě péče o děti také její mentální stav. „Abych duševním propadům předcházela, musím se cítit v pohodě. To znamená, že si dávám pozor, abych moc nepracovala, dobře spala a cvičila,“ říká.

Foto: Tomáš Vocelka

Když děti vypraví do školy, každé ráno cvičí 40 minut podle fitness trenérky a influencerky Chloe Tingové, následně se osprchuje studenou vodou a medituje. Meditaci věnuje denně minimálně deset minut, pokud má „hlavu jako pátrací balon“, prodlouží ji i na půl hodiny. „Dělám tu nejjednodušší meditaci, kdy se jen soustředím na dech a nezabývám se svými myšlenkami,“ popisuje.

Meditace jí pomáhá vnímat samu sebe a svou energii. „Přestanete se vykořisťovat a přepínat. Vyznávám tvrzení: Když nemůžeš, tak si odpočiň,“ říká a dodává, že s dětmi to jiným způsobem ani nejde. „Nastavila jsem si v hlavě, že se snažím na všechny požadavky svých dětí odpovídat laskavě. Se čtyřmi dětmi je to práce pro zenového mnicha. Abych toho tak byla schopná, musím mít mentální sílu. Když na někoho začnu křičet nebo chci, aby moc uklízeli, je to pro mě zpráva o tom, že přestávám být v pohodě,“ říká výtvarnice, která nepracuje více než osm hodin denně a stejný počet hodin se snaží věnovat také spánku.

Plánování není opresivní nástroj

Toy Box si plánování každé dva nebo tři dny reflektuje. Poznatky si zapisuje do notesu, ale upozorňuje, že se nejedná o žádné hodnocení. I v tom jí pomohla meditace. „Získala jsem určitý vnitřní klid, kdy jsem s věcmi víc v pohodě tak, jak jsou,“ říká a čte ze svých posledních zápisků: „Píšu, že jsem se nevyspala dobře a že jsem následující den byla hodně na telefonu. Kvůli tomu si dělám reflexi – často díky ní vypozoruju, odkud například plyne neschopnost se soustředit,“ říká.

I z toho důvodu má její týdenní rozvrh dva sloupce – jeden je plán, druhý je realita. „Často si večer říkám: Ty jo, kolik jsem udělala těch ilustrací, vždyť je to málo. Pak se ale podívám a vidím, že mi volala babička, děti byly nemocné nebo se porouchalo auto. Uvědomím si, že není moje vina, že určité věci neovlivním. Díky tomu se přestanu obviňovat a říkat si, jak málo jsem toho zvládla,“ vysvětluje.

Plánování vnímá jako nástroj laskavosti sama k sobě. „Tady například vidíte, že jsem od 11. do 16. června byla s mámou ve Vídni, předtím jsem byla s kamarády na koncertě. Celé volné dny si nijak zvlášť neplánuji, prostě je vynechám a pak začnu zase od prvního pracovního dne,“ popisuje

Toy Box na sebe dřív laskavá nebyla a říká, že až odborná pomoc jí pomohla „zorganizovat si život“. „Lidé, kteří říkají, že nemají čas dělat to, co by chtěli, mají většinou psychické problémy. Vidím to u svých žáků, kteří chtějí tvořit komiks, ale říkají, že na to nemají čas. Důvod je ale jinde,“ myslí si Toy Box, která tvorbu komiksu vyučuje v pražské Aeroškole.

„Mluví k sobě neuvěřitelně sebemrskačsky, tak, jak by si to k nikomu jinému nedovolili. Když se jim něco nedaří, bičují se za to a říkají, že vůbec nemají talent. To je důvod, proč netvoří. Pokud o své tvorbě budete takto mluvit a přemýšlet, je logické, že nemáte tendenci se k ní vrátit. Začátkem tvůrčí práce je naučit se ocenit se za to, co jste zvládli, a postupovat po malých krůčcích,“ říká umělkyně, která za svůj komiks Moje kniha Vinnetou získala v roce 2015 Cenu Muriel za nejlepší český komiks.

Proč nemaluju

Toy Box se svěřuje, že co se týká vlastní tvorby, sama se potýká s pocity viny. „Když maluji, mám tendenci si připadat jako dvakrát neužitečný člověk. Když jako maminka od dětí vydělávám peníze, můžu to zdůvodnit tím, že jsou na botičky. Pokud se ale věnuji volné tvorbě, která není zaplacená přímo, mám problém si uvědomit, že když jdu malovat plátna, mám na to nárok a neberu čas rodině,“ říká Toy Box, jejíž obraz Delirium I Want You Back se na začátku února na podporu Ukrajině vydražil za 200 tisíc.

V současné době tvoří sérií obrazů pod názvem Proč nemaluju. Na plátnech se objevuje koš naplněný prádlem nebo rozbitý šálek kávy. „Je o tom, jak čas na malbu koliduje s časem na domácí práce. Vím, že když večer dodělám zakázky na ilustrace, můžu malovat, ale je tady zase ta hora prádla nebo myčka,“ popisuje výtvarnice, která zároveň upozorňuje, že se nejedná o žádnou kritiku. „Jsem vděčná za to, že děti mám a můžu o ně pečovat. Můj život to hrozně obohatilo a rozměr, kdy se musíte o někoho druhého starat, mi moc pomohl. Plyne z toho mé duševní zdraví a klid. Právě v těhotenství jsem si poprvé uvědomila, že chci, aby mé děti měly mámu, která je v pohodě,“ vysvětluje a říká, že jim nechce předat vzor matky jako nějaké „supervýkonné mašiny“.

„Nechci, aby měly vzpomínky na maminku, která byla hrozně výkonná, zvládala toho moc a měla na sebe milion nároků. To podle mě není cesta ke štěstí. Chci, aby měly vzpomínku na to, jak jsme spolu pekli, chodili do bazénu, četli si pohádky, jezdili na výlety. To je pro mě mnohem důležitější jim předat než to, že po sobě chcete nějaké výsledky. Chci jim předat laskavost sama k sobě.“

Text je součástí speciálního projektu Aktuálně.cz.

LukášLidé se honí za penězi a měsíc před penzí umřouText: Clara Zanga | Foto: Tomáš Vocelka

Osmatřicetiletý Lukáš již několik let pracuje jako zahradník v pražské zoologické zahradě na poloviční úvazek. Ve volném čase se věnuje malbě a hraní v punkových kapelách. Má sice nižší příjem a musí žít skromně, ale svého životního stylu by se nevzdal. „Když jsem pracoval na celý úvazek, přišel jsem s výplatou domů a hodil jsem ji do šuplíku. V jednu chvíli jsem se sám sebe zeptal, proč to dělám, když ani nemám čas peníze utratit,“ říká.

Libeňský byt o velikosti 1+1 je zároveň Lukášovým ateliérem. Dvě velké police má celé zaplněné deskami a jednu z nich nahlas pouští na gramofonu. Všude po obývacím pokoji visí jeho olejomalby s výraznou barevností, některé z nich jsou podlepené stříbrným celofánem. Na konferenčním stolku jsou rozložené zaschlé olejové barvy. Ty ale Lukáš nikdy nevyhazuje, znovu je zředí a použije jako podmalbu pod další obraz.

Foto: Tomáš Vocelka

Malba je Lukášovou vášní a věnuje jí velkou část času ve volných týdnech, které má mezi těmi pracovními. Přiznává, že obrazy mu vydělávají spíš jen nárazově, ale má dvě stálé výstavy v pražských klubech. „Lidi obrazy chtějí, ale nemají prachy, je blbá doba,“ naráží na současnou ekonomickou situaci. Nějaké peníze navíc si občas vydělá také hraním v punkových kapelách. „Nejvíc si vydělám hraním v ‚pravěké‘ kapele, přitom jenom mlátím klackem do šutru,“ směje se nevěřícně.

Poustevnický život

Lukáš vystřídal hned několik brigád a zaměstnání a dříve pracoval na standardní plný úvazek. Živil se jako řemeslník, pracoval v tiskárně nebo ve skladu. Zaměstnání na zkrácený úvazek si nijak neplánoval, a jak říká, přišel k němu náhodou. Před dvanácti lety začal pracovat v pražské zoo jako zahradník na dohodu o provedení práce, která se mu vždy prodlužovala o rok. Počtvrté mu ji už zaměstnavatel prodloužit nemohl a hrozilo, že o práci přijde.

„Šéfová pro mě pak sice nenašla celý úvazek, ale půlúvazek na neurčito s tím, že se třeba někdy uvolní celý úvazek. Pak odešla jedna kolegyně na mateřskou a úvazek se uvolnil, já už jsem ale měl tento režim, kdy jsem měl týden práce a týden volna. Odmítl jsem to, zvykl jsem si na to, a hlavně jsem zjistil, že to finančně utáhnu,“ vypráví.

Přiznává, že ze začátku byl nervózní, zda s poloviční výplatou vyžije, proto dělal ke své hlavní práci několik brigád. Dodnes si chodí ve svém volném týdnu na jeden nebo dva dny přivydělávat. Zbylý čas tráví kreativně. „Snažím se malovat, a když je teplo, cestovat, jinak jsem zavřený trochu jako poustevník a věnuju se sám sobě, čtu,“ vyjmenovává.

Žije poměrně skromně a věří, že je nenáročný mimo jiné proto, že když se jeho rodiče rozvedli, zůstal společně se svým bratrem u matky, která neměla peněz nazbyt. „Nechodím do drahých hospod, kupuju si tabák, který mi vydrží třeba týden. Když mi praskne struna na kytaře, tak ji natáhnu, nekupuju si novou. Krámy nacházím v popelnici, řežu si desky, na které maluju, oleje mám už třeba tři roky a šetřím s nimi,“ popisuje, jak vychází s výplatou.

Ačkoliv s financemi vystačí tak, že je na konci měsíce víceméně na nule, neměnil by. „Když jsem dělal na celý úvazek, přišel jsem s výplatou domů a hodil jsem ji do šuplíku. V jednu chvíli jsem se sám sebe zeptal, proč to dělám. Vždyť ani nemám čas to utratit. A kdybych si chtěl našetřit a koupit si garáž nebo byt, jeden život je na to fakt málo. Takže jsem si říkal, že si ten čas koupím,“ říká o své filozofii.

Zdůrazňuje, že práci na poloviční úvazek si může dovolit také proto, že má své vlastní bydlení. Zdědil podíl v jednom pražském bytě, který společně s bratrem prodal, a za získané peníze si koupil menší byt. Jeho výdaje na bydlení – energie a pronájem garáže – jsou přesto téměř sedm tisíc měsíčně. „Kdyby to tak nebylo, musel bych dělat furt, a stejně bych byl na nule. Uvědomuju si, jaké mám obrovské štěstí. Snažím se z toho vytěžit co nejvíc, aby po mně aspoň něco zůstalo,“ říká.

Nemít peníze, nevadí

Lukášovo rozhodnutí pracovat na poloviční úvazek se neobešlo bez neshod v rodině. „Říkali mi, že budu chudák. Neuměli si to představit, já ano,“ říká. Vnímá, že se od zbytku rodiny svým postojem k práci odlišuje. „Všichni by furt chtěli prachy a makali a vlastně to všichni pořád dělají. Jsem jediný, kdo otevřeně říká, že to tak nechce. Nezbylo jim stejně nic jiného, než si na to zvyknout a doufat, že to utáhnu,“ míní.

Problémy nastaly i ve vztahu, který se mu před časem rozpadl. S partnerkou plánovali rodinu, ale nechtěl si rozšířit svůj úvazek, aby zvládli dítě uživit. Je přesvědčený, že čas, který by mohl dítěti věnovat, je cennější než věci, které by mu mohl koupit. „Nezanedbával bych ho, byl bych s ním třeba celý den v parku, což spousta rodičů nedokáže. V tom vidím výhodu, ale je to na úkor peněz,“ říká. „V pravěku taky byly děti a nepotřebovaly botičky nebo kočárky,“ dodává.

Spory s partnerkou nastávaly také v každodenním životě. „Naráželi jsme na to, že chtěla chodit na večeře nebo spát v hotelu, a ne pod širákem, když jsme byli na dovolené. Když má ten druhý víc peněz, nedělá to dobrotu, ale já jsem jich víc nepotřeboval. Chápu, že lidé, kteří jsou na pohodlí zvyklí, nechtějí snižovat ze svých potřeb. Není to ale kompatibilní s mým životem. Se stejně smýšlejícím člověkem by to mohlo fungovat, to je asi jediná cesta. Jenže v dnešní době, kdy jsme zahlceni reklamou, a když po něčem zatoužíme, můžeme to mít téměř hned, to vůbec není jednoduché,“ myslí si.

Ačkoliv jeho vztah nevydržel, dnes je rád, jak vše dopadlo. Přiznává, že čím je starší, tím méně si dokáže představit, že má rodinu. „Teď jsem se konečně naučil žít sám se sebou a užívám si to. Můžu dál žít tak, jak jsem vždycky chtěl. Držím se své vize a myslím, že je to skvělá cesta,“ věří.

Lidem, které jejich zaměstnání nenaplňuje vůbec nebo jen částečně a zároveň mají smysluplného koníčka, doporučuje, aby práci na zkrácený úvazek vyzkoušeli také. „Všichni se celý život honí za nějakým mamonem. Pak měsíc před důchodem umřou. K čemu je takový život?“ ptá se. „Musí v tom ale mít nějakou vizi, jinak je nesmysl tohle dělat,“ radí.

Lukášovým snem je, že bude ve stáří malovat při poslechu gramofonových desek a lidé budou jeho obrazy kupovat. Počítá ale také s variantou, že si bude muset v důchodovém věku přivydělávat, třeba jako vrátný nebo uvaděč v divadle, aby vyšel s nižší penzí. „Je samozřejmě těžší nemít prachy a mít čas, ale když se v tom člověk najde, je to výhra,“ je přesvědčený.

Text je součástí speciálního projektu Aktuálně.cz.

Dalibor ŠpokSyndrom vyhoření se šíří jako epidemieText: Tomáš Maca | Foto: DVTV

Psycholog Dalibor Špok tvrdí, že za velkou vlnou přepracování mohou mimo jiné moderní technologie, které jsou mnohem rychlejší než lidský mozek a stírají hranice mezi prací a volným časem. V rozhovoru ale dodává, že si člověk rovnováhu mezi profesním a osobním životem může pomocí jednoduchých metod hlídat, a případné krizi v povolání tak předejít.

Ve společnosti se poslední roky čím dál víc mluví o přepracování, syndromu vyhoření a potřebě rovnováhy mezi profesním a osobním životem. Znamená to, že o práci začínáme uvažovat jinak než dřív?

Dalibor Špok: Je to signál, že se náš vztah k práci vyvíjí pozitivním směrem. Díky fungujícímu sociálnímu zabezpečení a dobrému ekonomickému statusu naší země máme větší svobodu se profesně realizovat podle svých představ. Někteří lidé se ale tuhle svobodu snaží vytěžit natolik, že to přeženou. Přepracování či syndrom vyhoření jsou tak jen negativními důsledky příznivých trendů, které vycházejí z proměny kulturně-historického kontextu. V první polovině 20. století byla ještě pro velkou část populace práce spojená především s ekonomickým zajištěním. Lidé pracovali, aby uživili rodinu a neskončili v bídě. Sociální systém totiž před druhou světovou válkou často nefungoval. Poválečné období zase v západním světě přineslo ekonomický boom, takže lidé propadli konzumerismu. Práci viděli hlavně jako cestu k blahobytu ve smyslu spotřebního chování.

Období 60. let se naopak na Západě neslo ve znamení studentských revolucí, hnutí hippies a boje proti establishmentu. Dosahování smyslu skrze práci bylo tehdy považováno za něco negativního, lidé toužili ze systému vypadnout a žít jiným způsobem. Jeden extrém ale střídá druhý, a tak místo hippies v 70. letech nastoupili yuppies – kancelářské krysy usilující o kariérní postup. Dnes naproti tomu mladá generace v práci více akcentuje prožitek a naplnění. Na rozdíl od generace svých rodičů není ochotná čekat dvacet let, než v hierarchii postoupí na vyšší pozici, kde práce konečně začne dávat větší smysl.

Generace, která do produktivního věku vstupovala v 90. letech, ale často namítá, že jsou mladí lidé příliš líní, křehcí a rozmazlení. Má v něčem pravdu, nebo vzájemné neporozumění vychází jen z rozdílné historické zkušenosti?

Dalibor Špok: Očekávání, se kterými mladí lidé k práci přistupují, mohou být v některých případech skutečně příliš vysoká. Někdy je opravdu nutné práci věnovat více úsilí a nevyžadovat okamžitý prožitek. Vyčítat mladé generaci, že jsou její sny o smysluplné práci a rovnováze mezi profesí a volným časem naivní, by ale nebylo fér. Ročníky, které svou kariéru budovaly v 90. letech, zase naivně věřily, že jim svobodný trh a podnikání automaticky přinesou štěstí. Dnešní mladí lidé mohou generaci svých rodičů ukázat to, co sama dlouho neviděla. Je jenom dobře, že se otázkami smyslu a naplnění v práci zabývají dřív než po třiceti letech promrhaného života. Jinak by podobně jako mnozí z jejich rodičů mohli ve středním věku zjistit, že sice mají na účtu desítky milionů, ale šťastní nejsou.

Obrovské změny dnes navíc do našich profesních životů vnášejí technologie. V 90. letech bylo tempo práce vzhledem k technologickým limitům daleko pomalejší. Člověk mnohdy čekal dva dny, než mu na jeho zprávu někdo odpověděl faxem nebo mu zavolal na pevnou linku. V současnosti jsou naproti tomu technologie rychlejší než naše mentální kapacity. Už nejsme závislí na poště, záleží jenom na nás, kolik e-mailů během pracovní doby stihneme odbavit. Zatímco dřív byla naše výkonnost limitována technologiemi, dnes si její hranice musíme nastavovat sami. Sami si musíme určovat, jak dlouho budeme pracovat, kdy půjdeme z kanceláře domů a v jakých hodinách už nebudeme zvedat telefon nebo otevírat e-mailovou schránku. To si střední a starší generace, která mladým lidem vytýká lenost či pohodlnost, často neuvědomuje.

Home office jako benefit

Nejčastěji nabízeným benefitem mezi českými zaměstnavateli je možnost využívání práce z domova, tedy takzvaný home office, který nabízí 86 procent firem. Jen 14 procent podniků však přispívá na výdaje s ním spojené a nově plánují příspěvek zavést tři procenta z nich. Naopak nejméně častými benefity mezi českými zaměstnavateli jsou firemní produkty zdarma (osm procent), příspěvek v péči o děti (sedm procent) a na úplném chvostu se drží 14. plat.

Zdroj: Randstad | Foto: Shutterstock

S technologickým pokrokem se zároveň rozšířila práce z domova. Přináší nám home office jenom výhody, nebo nám nastavování hranic mezi profesí a volným časem někdy spíš komplikuje?

Dalibor Špok: Home office hranice mezi prací a volným časem stírá. Dřív technologie a vnější prostředí obecně vymezovaly, jestli jsme v práci, nebo ne. Svému povolání jsme se mohli věnovat například jenom v kanceláři, v dílně nebo na poli, protože doma jsme ke své profesi neměli potřebné vybavení. Dnes práci můžeme často vykonávat odkudkoli, takže si hranice mezi zaměstnáním a volným časem musíme určovat prostřednictvím svých zvyků či firemních pravidel. Později snad dojde k jejich legislativnímu vymezení v zákoníku práce.

Nyní jsme ale pořád ve stadiu změny, kdy si společnost s novou situací ještě nedovede poradit, a zodpovědnost tak deleguje na jedince. Ten se s ní ale taky musí naučit pracovat, musí se například se svým šéfem domluvit, kdy už mu nebude brát telefon, nastavit si v aplikacích, ve kterých hodinách už nás z práce nebudou moci rušit, a podobně. Až se ve společnosti ustaví příklady dobré praxe, ze kterých zaměstnanci i firmy budou moci čerpat, bude všechno jednodušší. Tam ovšem ještě nejsme, a proto lidé nadále řeší problémy s motivací, prokrastinací nebo vyhořením. Momentálně se zdá, že se šíří jako epidemie, což však souvisí právě s fází změny a nebude to trvat věčně.

Přepracování a neschopnost oddělovat profesní a osobní život často souvisí s přílišným tlakem na výkon. Do jaké míry mu stále podléháme a nakolik se nám z pověstného „krysího závodu“ daří vymanit?

Dalibor Špok: Existuje zaměření na práci a zaměření na výkon. V prvním případě nám jde o to, abychom ve svém povolání pomáhali druhým, přispívali k obecnému prospěchu, nebo prostřednictvím své profese mířili k sebepoznání. Takový přístup je pro nás spíš blahodárný. Zaměření na výkon naproti tomu vzniká v 19. století s příchodem kapitalismu. O úspěchu jedince najednou nerozhoduje kvalita práce, ale její množství. Z práce se stává komodita, platí se podle počtu odpracovaných hodin, a poprvé se tak objevuje tlak na výkon. Druhým milníkem je potom konzumerismus, který se projevuje zejména s ekonomickým boomem po druhé světové válce. Ten západního člověka naučil, aby životní štěstí hledal v materialistických potřebách – aby toužil po lepším jídle, dražších značkách oblečení, rychlejších autech, větších vilách a podobně. A k tomu je samozřejmě nutné, aby se v práci více snažil, trávil v ní více hodin než ostatní a stihl při tom splnit více úkolů.

Současný technologický vývoj jde takovému přístupu jenom naproti. Pokud jste dnes technologicky zdatní, můžete svůj výkon navýšit mnohem snadněji, než když se rychlost vaší práce odvíjela od vnějších limitů. Ruku v ruce s tím se však zvyšuje i riziko vyhoření. Řada velkých korporací si tohle nebezpečí naštěstí začíná uvědomovat, protože už zažila, když jim vyhořelí manažeři nebo ajťáci dali výpověď a utekli před technologiemi někam na venkov. Firmy si dovedou spočítat, že pokud si chtějí nejschopnější zaměstnance dlouhodobě udržet a nepřijít o jejich motivaci, musí svůj přístup změnit. Proto k výkonově orientovanému modelu hledají novou alternativu a zřizují například pozice happiness manažerů, kteří dohlížejí, aby byli zaměstnanci spokojení a fungovaly mezi nimi dobré vztahy.

Když se vrátím k vašemu rozlišení, zaměření na práci tedy znamená, že ve své profesi nacházíme i jiné uspokojení než peníze, které si jejím vykonáváním vyděláme?

Dalibor Špok: Ano, pokud jsme zaměření na výkon, dělá nám naše práce radost jenom ve chvíli, kdy se podíváme na výplatní pásku nebo jiné vnější ukazatele našeho profesního statusu. Když jsme naopak zaměření na práci, dělá nám radost samotný proces, těší nás, že svou činností někomu pomáháme. Jakákoli profese je totiž založená na vztahu k druhým lidem, vždycky pro ostatní něco vytváříme. Pokud se ale zaměříme čistě na množství odvedené práce a budeme to s výkonností přehánět, přestane nás naše povolání dřív nebo později těšit a naplňovat. Právě proto bychom se měli rovnováhu mezi profesí a volným časem naučit sami regulovat.

Jaké otázky by si měl člověk ve vztahu k práci klást, aby případným problémům předešel?

Dalibor Špok: Celoživotně by si měl pokládat otázku, jestli pracuje proto, že má na svou profesi talent, že se v ní dále rozvíjí nebo že jejím prostřednictvím prospívá druhým. Jistěže do práce chodíme i proto, že musíme vydělávat peníze, ale výplata by neměla být tím jediným, co nás na našem povolání těší. Pokud například usilujeme jen o to, abychom splatili hypotéku, můžeme ve volném čase klidně meditovat a cvičit jógu, ale stejně v životě smysl nenajdeme. Samozřejmě nikoho neodsuzuju za to, že se soustředí na materialistické odměny, které za práci dostáváme. Pokud ale zpravidla mezi třicátým a čtyřicátým rokem začíná člověk cítit, že ho práce nebaví, ne vždycky to bývá signál, že má víc odpočívat nebo si zajet na dovolenou.

Někdy to znamená, že konečně dospěl k tomu, že dělá práci, která se pro něj nehodí, a že by měl jít jinam. Když cítí, že se výběrem povolání neminul, jenom v poslední době ztrácí motivaci, měl by si naopak právě vzpomenout, kdy si vzal naposledy volno nebo kolik hodin v práci tráví. Někdy ani není nutné, aby svůj profesní život radikálně měnil. Pomůže mu už to, že začne pracovat třeba o den méně nebo přestane pracovat přesčas.

Umí si lidé rovnováhu mezi prací a volným časem preventivně hlídat, nebo ji začínají řešit až ve chvíli, kdy vyhoří, onemocní, rozpadnou se jim vztahy a podobně?

Dalibor Špok: Sám se z titulu své profese setkávám spíš s druhou kategorií případů. Přicházejí ke mně jak lidé, kteří si uvědomují, že ve svém pracovním životě potřebují radikální změnu, tak ti, kteří se jen chtějí zbavit vyhoření, ale rádi by ve svém zápřahu pokračovali. Vykročit z nezdravého vztahu k práci totiž často bývá těžké. Člověk si zvykne na svou zlatou klec a bojí se z ní odejít. Třeba ho to i táhne k jiné práci za méně peněz, ale pak si uvědomí, že by o svůj vysoký příjem na účtu přišel a nedovede se s ním rozloučit. Odhodlat se k takhle těžkému životnímu rozhodnutí mnohdy trvá a někdy k němu člověka skutečně dovedou až psychosomatické problémy. Pokud ho zasáhne nemoc, dělají se mu pak už velké změny poměrně snadno, protože ví, že jsou otázkou přežití.

Jakým způsobem si můžeme hlídat, abychom ve svých povoláních netrávili příliš mnoho času, využívali pracovní dobu efektivně a mysleli i na svoje vztahy a koníčky? Existují nějaké účinné techniky?

Dalibor Špok: Je jich celá řada. Základ vždycky spočívá v tom, aby se člověk dostal z režimu autopilota, ve kterém o vztahu k práci nepřemýšlí. Měl by se dokázat zastavit, vynořit a postupně dojít k sebereflexi. Jedním z nejužívanějších způsobů, jak toho docílit, je technika pomodoro. Nařídíte si časovač, který vás po určité době pomocí zvukového signálu upozorní, že máte s prací skončit. Už tohle totiž spousta lidí nedokáže. Když časovač třeba po čtvrthodině pípne, měli byste zavřít počítač a jít se na pár minut projít. Při procházce se pak ideálně zamyslíte, jestli ještě potřebujete pokračovat, jestli už nepracujete příliš dlouho nebo jestli u rozdělaného úkolu neřešíte zbytečnosti a neměli byste se pustit do něčeho jiného. Až doba vymezená na vydechnutí uplyne, nastavíte si časovač znova a můžete se do práce zase ponořit. Tím se postupně učíte z pracovního zápřahu vynořovat, regulovat ho a přemýšlet nad ním.

V souvislosti s první zmíněnou technikou mě napadá, že si dnes mnoho z nás v pracovním koloběhu zapomíná dávat přestávky.

Dalibor Špok: Ano a opět to souvisí s technologickým pokrokem. Dřív byly přestávky naprosto přirozené. Když lidé kosili pole, dávali si po každé řádce pauzu, protože jim tělo nedovolilo pokračovat. Stáli, opírali se o kosu a čekali, až zase naberou síly. Při fyzické práci to jinak nešlo. Díky tomu svým myšlenkám umožnili, aby na chvíli odpluly někam jinam. Často si myslíme, že v minulých dobách lidé pracovali pořád. To je ale nesmysl. Historické studie ukazují, že se už od raného středověku pracovalo čtyřicet hodin týdně. Jediný výkyv nastal v 19. století, kdy dělníci včetně dětí trávili v továrnách nepředstavitelné kvantum času, protože zákony ještě nedokázaly pracovní podmínky regulovat. Jinak se ale naši předkové i z důvodu střídajících se ročních období a křesťanských svátků zdaleka tolik nenadřeli. Biologická potřeba odpočinku byla v naší kultuře odpradávna hluboce zakotvená.

Proto bychom na ni měli myslet i v době, kdy fyzickou práci do značné míry nahradila práce duševní. Každých dvacet až třicet minut bychom měli vstát od počítače, protáhnout se a přesunout svou pozornost na moment někam jinam. To stejné by se pak mělo dít i ve větších časových cyklech. Neměli bychom zapomínat na delší přestávku během oběda ani na to, abychom si večer po pracovní době dopřáli zasloužený oddych. V týdenním horizontu bychom si měli umět užít víkendový odpočinek a několikrát do roka bychom v ideálním případě měli vyrazit na dovolenou.