Donedávna jste se živil především jako reklamní kreativec. Na poli literatury jste debutoval až před čtyřmi lety povídkovou sbírkou Hod mrtvou labutí. Dřímaly ve vás spisovatelské ambice delší dobu, nebo první impulz přišel náhodou?
Mezi mé nejlepší přátele patří spisovatelé Petr Stančík a Bogdan Trojak - jeden získal Magnesii Literu za prózu, druhý za knihu pro děti. Proto jsem si dlouho říkal, že přece nemůžu sám psát, když mám kolem sebe takové mistry. Bál jsem se, že bych byl ve srovnání s nimi trapný. Pak mě ale Ivan Trojan, se kterým jsem točil několik spotů pro jednoho mobilního operátora, oslovil, jestli bych nenapsal nějaké skeče k výročí Dejvického divadla.
A protože skeče jako tvůrce reklam vymýšlím celý život, napadlo mě místo toho zkusit scénář krátkého filmu, který bude vyprávět o tom, jak divadlu dojdou peníze, a herci jsou tak nucení prodávat hrnce na estrádách. Napsal jsem to jako povídku, která se tehdejšímu uměleckému šéfovi Mirku Krobotovi velmi zalíbila. Rozhodl se mě přizvat ke spolupráci na televizním seriálu Zkáza Dejvického divadla, ve kterém se povídka Divotvorné hrnce stala námětem jednoho z dílů. Sbírka Hod mrtvou labutí vznikla teprve potom, když už jsem měl pocit, že se ty moje povídky někomu líbí.
Co na to vaši kamarádi Stančík a Trojak? Podpořili vás ve spisovatelském snažení?
No jasně. Ti mi už dřív říkali, abych něco zkusil, a když jsem jim dával povídky číst, tak mi tvrdili, že jsou dobré. Je pravda, že i kdyby se jim nelíbily, tak mi to asi nepřiznají, ale snažili se mě motivovat, ať píšu dál. Tak píšu.
Vymyslet reklamu, která lidi baví a vryje se jim do paměti, vyžaduje hodně kreativity. V čem pro vás psaní povídek bylo novou zkušeností?
Reklama je výhodná v tom, že člověk dostane nápad na nějakou krátkou scénku, rozepíše ho, a když se klientovi líbí, tak se to celé poměrně rychle zprodukuje a natočí. Někoho reklama zaujme, někoho ne, a když se náhodou nepovede, tak máte k dispozici spoustu výmluv. Můžete se vymluvit na to, že vám spot pokazil režisér, že k němu měl příliš mnoho připomínek klient a tak dále. Jako spisovatel už ale stojíte jenom sám za sebe, jdete s kůží na trh, a když dostanete zdrcující kritiku, nemáte to na koho svést.
Reklamy navíc až na výjimky rychle sejdou z očí a z mysli, kdežto k dobrým knížkám se čtenáři vrací i po mnoha letech.
Ano, což mě právě lákalo. Pomalu stárnu, mám čtyři děti, a tak jsem si uvědomil, že asi těžko budou jednou vzpomínat na to, jak tatínek kdysi natočil srandovní reklamy s Trojanem nebo s Pavláskem. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby tady po mně na zaprášené poličce zůstala nějaká kniha. Proto mě těší, když se moje děti dneska mohou pochlubit tím, že mají tátu spisovatele. Jenom to zatím bohužel nikoho z nich nezajímá.
Vy to ale zjevně nevzdáváte, protože jste na konci března vydal svůj první román - dystopický thriller Opona. Četl jsem, že za jeho námětem stojí režisér Jiří Strach a že jste ho původně psal jako minisérii pro Českou televizi.
Ano, začalo to tak, že jsme se s Jiřím scházeli kvůli filmu Anděl páně 3, který spolu už dlouho promýšlíme. Zatím mimochodem s pohádkou nejsme nijak daleko, pořád máme jenom docela hezký námět, který ani není sepsaný ve scénáři. Existuje jenom v našich hlavách a kavárenských debatách. Jirka totiž říká, ať ještě nic nepíšu, že o tom nejdřív musíme dlouho mluvit. A jak jsme o Andělovi páně 3 pořád mluvili, tak už to začalo být únavné. Potřebovali jsme nějaký únikový námět a Jirka v jednu chvíli pronesl: "Hele, mám tady takový nápad. Představ si příběh, ve kterém by cestovní agentura vozila lidi zpátky do komunismu, aby ti, co tu dobu nezažili, věděli, jak se tehdy žilo. A co kdyby se ti lidi potom nemohli dostat ven?"
Takže únikový námět o pasti, ze které není úniku.
Ano a já jsem se ho chytil jako ohař čerstvého masa. Začal jsem ho rozvíjet a největší drama jsem rozehrál právě až ve chvíli, kdy se původní zážitkový zájezd promění v drsnou realitu, která si v ničem nezadá s komunistickým Československem 50. let. Ukazuje se, že to byla bouda na hlavního hrdinu, který vede úspěšnou firmu, a že šlo o jeho peníze. Čtenáři ale do poslední chvíle netuší, kdo v tom jede, jestli za vším stojí jeho investoři, společníci, nebo dokonce manželka. Celé je to navíc zasazené do záhadného městečka ve východní Evropě. Může se nacházet na Ukrajině, v Polsku nebo v Rumunsku, ale není jasné, kde přesně, aby účastníky zájezdu nikdo nemohl zachránit.
Jednou z inspirací pro mě byl film Hra od režiséra Davida Finchera, ve kterém diváci taky až do konce nevědí, co je a není skutečnost. Vzpomněl jsem si ale i na staré sci-fi Obchodníci s vesmírem od amerického spisovatele Frederika Pohla, které se shodou okolností odehrává ve světě ovládaném reklamními agenturami. Prezident Spojených států je v příběhu jenom mála bezvýznamná figurka, kterou si mezi sebou všichni pinkají, čemuž jsem se, když jsem knihu četl poprvé, smál a teď mi to při pohledu na Bidena vůbec k smíchu nepřipadá. Hlavní zápletka se ale točí kolem šéfa jedné z reklamních agentur, kterého v rámci konkurenčního boje pomocí finty zbaví funkce a pošlou ho do dolů, kde dělá otroka.
Ve vašem románu se ale vedle východoevropského městečka, ve kterém všechno vypadá jako z 50. let, objevují taky samořídicí auta a nechybí několik leteckých scén. Pokud by z něj tedy měla vzniknout televizní minisérie, jak jste původně plánoval, tak by se ho měla ujmout spíš hollywoodská produkce než Česká televize.
Řekl jsem si, že se při psaní nebudu ničím omezovat, ale samozřejmě si uvědomuju, že kdyby minisérie měla vzniknout a ještě vypadat hezky, bylo by to ohromně drahé. Pod Českou televizí se ji tedy pravděpodobně zrealizovat nepodaří, ale mohli by ji od ní odkoupit producenti nějaké jiné společnosti. Bylo by zajímavé, kdyby autorská práva koupil třeba Netflix a chtěl minisérii zasadit do Polska. To by pak na projekt museli najmout polského scenáristu, který by ji celou přepsal, a já bych si oddychl, že už se s tím sám nemusím trápit.
Producentům z České televize se námět nejdřív líbil. Pak jim ale příběh začal připadat příliš rozvleklý. Původně jsme ho plánovali rozprostřít do tří sedmdesátiminutových dílů, jenomže jsem se při práci na scénáři nějak rozjel a zjistil jsem, že se mi tam ani náhodou všechno nevejde. Tak jsem v České televizi oznámil, že z Opony nakonec udělám román, a pokud by se měl v současné podobě převést na minisérii, vyžadovalo by to aspoň šest hodinových dílů. Nebo musí přijít nějaký jiný sekáč, který k postavám nemá tak sentimentální vztah jako já, aby tu kravku vykostil, odstranil přebytečný tuk a šlachy a předložil ji režisérovi naporcovanou. To je ale ještě běh na dlouhou trať a já jsem si teď svoje ego ukojil románem.
V Oponě pracujete ještě s jednou důležitou linkou. Hlavní hrdina, kterým je movitý podnikatel v oblasti informačních technologií, na zájezd do 50. let vezme svou dospívající dceru, aby ji zbavil levicového smýšlení. Máte podobně jako on tendenci mladou generaci poučovat o komunismu?
Mám a taky jsem za to už schytal jednu pěknou aktivistickou kritiku od Jonáše Zbořila na Seznam Zprávách. Asi jsem mu šlápl na kuří oko, tak jsem soudruhu Zbořilovi na Facebooku ironicky poděkoval, což jsem možná neměl dělat, protože se pak rozběhl strašný shitstorm. Nikdy jsem ale neměl ambice psát knížky, které by se líbily třicetiletým levicovým novinářům. Spíš bych jim doporučil, ať Oponu radši ani nečtou.
Čím vás mladí aktivisté, kteří podobně jako dcera hlavního hrdiny bojují za sdílenou ekonomiku nebo udržitelný rozvoj, tak štvou?
Připouštím, že když jsem byl v jejich věku, tak jsem měl dost možná podobné názory. Pak ale člověk zmoudří, narodí se mu děti a uvědomí si, že všechno nemůže být zadarmo a že se díky soukromému majetku ve společnosti udržuje nějaká rovnováha. Zdá se mi, že se historie pořád opakuje. Svazáci v 50. letech to přece taky nejdřív mysleli dobře. Bylo po druhé světové válce, tak chtěli na ruinách starého světa vybudovat nový spravedlivý řád. Všichni ale víme, jak to nakonec dopadlo. Začíná to nenávistí vůči lidem s jinými názory a končí to šibenicemi. Mrzelo by mě, kdybychom si tím museli projít znova.
Je ale otázka, jestli mezi protesty proti nespravedlivostem globálního kapitalismu a politickými procesy v Československu 50. let není trochu rozdíl.
Svazáci ale taky nezačínali s politickými procesy. Věřili, že soukromníci budou do družstev vstupovat radostně, že se všechna políčka spojí a lidé si budou vzájemně půjčovat traktory. Jenže si nepřipouštěli, že se jejich sen o spravedlivějším světě sedlákům nebude líbit. Ty, co se nechtěli podvolit, pak buď ke znárodnění přinutili, anebo je poslali do dolů a majetky jim ukradli. Žádná zrůdná totalita nezačala tím, že vůdce vyhlásil smrt všem odpůrcům. V poválečné době mladí lidé Gottwalda a Stalina milovali. Když ale potom v roce 1952 měli podepsat souhlas s popravou Milady Horákové, tak už je pravděpodobně radost přešla a udělali to proto, že se báli.
Co když mladí levičáci zkrátka jenom nejsou spokojení se světem, který pro ně vybudovali jejich rodiče?
Mladí lidé se samozřejmě vždycky musí vzepřít zapšklému stáří. Moje generace v tom nebyla jiná. Jenomže nám šlo o to, aby nás ti staří nechali být, aby si klidně dál žili, jak byli zvyklí, a my jsme si mohli žít zase po svém. Dnešní mladí svým rodičům a prarodičům naopak říkají: "My žijeme takhle, po vás chceme, abyste žili stejně jako my, a pokud se nepřizpůsobíte, tak bude zle." V tom je ten rozdíl. Ať si mladí aktivisté klidně žijí ve svých sdílených ekonomikách. Jenom bych chtěl, aby nás, ultimátní boomery s našimi chalupami nechali na pokoji.
Když vám totiž před pěti lety někdo řekl, že nebudete smět jíst maso, protože krávy prdí, tak jste si ťukal na čelo. Teď se z toho ale stává realita. Zaměstnanci v německé centrále Volkswagenu už třeba mají čistě veganskou kantýnu, a komu se to nelíbí, ten si nejspíš musí do práce tajně nosit buřty v kapse. Zase bych ale nechtěl, aby moje knížka vyzněla jako politická agitka a stesk nad současným světem. Psal jsem si ji hlavně jako napínavý thriller a 50. léta v ní používám hlavně jako fotogenické kulisy. V tom měl Jonáš Zbořil pravdu.
Ondřej Hübl (45)
- Od 90. let se živí jako reklamní kreativec. Podílel se mimo jiné na úspěšných spotech pro T-Mobile s herci Vojtěchem Kotkem, Lukášem Pavláskem, Ivanem Trojanem a Jakubem Kohákem. V současnosti vede vlastní agenturu Jinej gang, se kterou vytvořil například sérii reklam pro Fio banku s hercem Štěpánem Kozubem.
- V roce 2018 vydal povídkovou knihu Hod mrtvou labutí, která mu otevřela dveře nejen do světa literatury, ale i televize a filmu. Na základě jedné z povídek napsal ve spolupráci s Miroslavem Krobotem scénář k seriálu Zkáza Dejvického divadla. Námět minisérie, kterou měl podle jeho scénáře natočit režisér Jiří Strach, zase proměnil ve svůj první román. Dystopický thriller Opona mu vyšel letos v březnu.
Nemáte nakonec radost, že Opona literární kritiky tak polarizuje? Jonáše Zbořila sice kniha nepotěšila, ale Radim Kopáč ji zase v recenzi na iDnes.cz udělil rovnou stoprocentní hodnocení.
Jako reklamní kreativec samozřejmě vím, že se mi nemohlo stát nic lepšího. Když vaše knížka v jedné recenzi dostane plný počet a ve druhé ji označí za odpad, je to pro její prodej jenom dobře. Člověk si totiž řekne, že si ji musí přečíst, protože ho zajímá, se kterým z kritiků bude souhlasit. A pokud vám román rozcupují levicoví aktivisté, může to některé čtenáře přilákat o to víc, protože jim tahle sociální bublina připadá komická.
Pracujete už na nějaké další knize?
Píšu takovou novelku. Vypráví o stárnoucím elfovi, který v mládí hlídal správné názory na internetu, ale v devadesáti letech už trpí Alzheimerem. Vzpomíná na svůj život, možná by chtěl něco napravit, ale už to má v hlavě pomotané, takže ho jeho pravnuk dostává v myšlenkách do minulosti pomocí drog. Tuhle psychedelickou grotesku jsem začal psát během covidu, když jsem pracoval na čtvrté verzi scénáře k Oponě a už mě to nebavilo. Tak uvidím, jestli ji dokončím a jestli ji vůbec někdo vydá.
Tenhle nápad jste dostal, když jste brouzdal internetovými diskusemi, ve kterých elfové bojují proti dezinformacím?
Tahle hovadina se zrodila tak, že jsem chtěl napsat něco, co nikdo nikdy nevydá. Řekl jsem si, že si nebudu brát vůbec žádné servítky, a přijdu s něčím, za co by mě s trochou nadsázky mohli zavřít. Vedle toho dokončuju ještě divadelní hru, ve které mi chybí už jenom poslední dějství. Vychází z nápadu, který v hlavě nosím už dlouho, a je to postapokalyptická komedie.
To zní jako zajímavý žánrový mix. Postapokalyptické příběhy totiž za normálních okolností bývají dost ponuré a vážné.
No právě, komedii z nich ještě nikdo neudělal. Je to příběh tří venkovských myslivců, kteří jedou do Prahy oslavit padesátiny jednoho z nich. Zamíří do vyhlášeného bordelu, kam další z myslivců chodíval, když ještě v Praze studoval, a nachází se v protiatomovém bunkru. Ve chvíli, kdy tam dorazí, ale zjistí, že někdejší sláva nevěstince už dávno pominula. Jednu půlku zabírá sklad vietnamské večerky a ve druhé najdou pár opelichaných prostitutek, takže chtějí zase odejít, jenomže mezitím vypukne třetí světová válka.
Na Prahu spadnou atomové bomby a myslivci zůstanou v bordelu uvěznění. Po několika letech už ale z bunkru musí pryč, protože všechny zásoby vietnamské večerky snědli a nezbývá jim nic jiného než jít lovit. Venku to za tu dobu vypadá jako v Černobylu, protože nad planetou převzala moc zmutovaná příroda a myslivcům se podaří chytit kentaura, což bude hlavní herecká hvězda. Nakonec půjde o to, kdo se stane Adamem a Evou v novém pokolení lidstva, na kterou z prostitutek a na kterého z myslivců to padne. Nebo jestli náhodou budoucí lidské plémě nevznikne z kentaura.
Který soubor se téhle bláznivé komedie ujme?
Píšu ji pro Divadlo Na zábradlí, ale může se stát, že mi tam hru roztrhají a spláchnou do záchodu. Vzhledem k současné situaci ve světě, kdy mají dva pitomci palce na jaderných tlačítkách, si totiž říkám, jestli se vůbec hodí s takovým námětem přicházet.
