Upálení na hranici

Upálení na hranici představovalo jeden z nejobávanějších způsobů popravy, navíc úzce spjatý především s čarodějnickými procesy a náboženským pronásledováním. Oheň měl totiž očistit duši odsouzeného od hříchů.

Odsouzeného dovedli na popraviště k předem připravené hranici. V některých případech docházelo před samotným upálením ke zmírnění utrpení - odsouzeného nejprve sťali nebo uškrtili a teprve poté došlo ke spálení jeho těla. Toto "milosrdenství" však nebylo pravidlem a mnoho obětí muselo podstoupit plné utrpení smrti v plamenech.

Čarodějnické procesy v českých zemích byly součástí širší evropské vlny honů na čarodějnice, která probíhalo od 15. až do 18. století. V Čechách a na Moravě však byly méně rozsáhlé než například v Německu nebo Francii, mimo jiné díky skeptickému přístupu některých českých panovníků a vzdělanců. Mezi nejznámější případy patří procesy na Šumpersku a Velkolosinsku ze 17. století, které vedl inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Obvinění se často zaměřovala na ženy, ale také na muže a někdy dokonce i na děti, přičemž inkvizitoři získávali "důkazy" hlavně mučením.