Martine, co tě přivedlo k fotografování a kdy jsi jako fotograf začínal? (Občas se potkáváme při fotografování, proto si tykáme.)

Můj děda byl vášnivý sběratel fotoaparátů a právě s ním jsem poprvé přičichnul k fotografické technice. Ale až do roku 2009 jsem fotil v podstatě jen úplně obyčejné “výcvaky” z dovolených a výletů. Změnilo se to až s příchodem digitálních zrcadlovek.

Když jsem si koupil první Canon, dostala se mi do ruky knížka od Václava Sojky a Zdeňka Paclta o Českém Švýcarsku. Ten kraj jsem znal, od mládí jsem tam jezdil na výlety a čundry, a přesto mě překvapilo, jak ta krajina může být zajímavá a pěkná, když je třeba zachycená v ranním světle, s ranní mlhou nebo při západu slunce.

Tehdy jsem si řekl, že bych někdy chtěl také takovou fotku pořídit. Začal jsem si zjišťovat různé věci o focení, přišel jsem na to, že budu potřebovat stativ a přechodové filtry…

Kdy sis vlastně koupil první digitální zrcadlovku?

Byl to Canon 400D v roce 2007. K intenzivnímu fotografování krajiny jsem se pak dostal o dva roky později. Teď aktuálně fotím Canonem 5DS R.

Lidem asi vrtá hlavou, jak se lze dopracovat k milionu fanoušků?

Na to se mě ptá dost lidí. Na Google plus jsem začal být aktivní poměrně brzy poté, co byla tato síť spuštěna. Na jiných sítích, jako je třeba Facebook, jsem v té době nebyl. Někde jsem se tehdy dočetl, že Google je zajímavá platforma pro fotografy, a tak jsem tam začal vkládat své fotky. V té době tam bylo skutečně poměrně hodně zajímavých fotografů a velká a aktivní komunita. Těšilo mě, když tam moje fotky okomentovali fotografové, které jsem obdivoval nebo kteří mě inspirovali. Google mě pak zařadil do svého výběru a můj profil se začal zobrazovat novým uživatelům mezi těmi doporučenými, které stojí za to sledovat. V té době mi rostly počty sledujících hodně rychle, bylo to až pět tisíc lidí denně.

České Švýcarsko | Foto: Martin Rak

Jak dlouho trvalo, než ses k tomu milionu dostal?
Myslím, že to tehdy trvalo několik měsíců. Většina lidí, co mě sledují, samozřejmě není na Googlu příliš aktivní, takže se nedá říct, že by každou moji fotku reálně vidělo milion lidí.

Každopádně je to zajímavé číslo.

To je. Ale bohužel mám pocit, že v poslední době Google plus celkem upadá. Myslím, že nejlepší dosah teď má Instagram. V poměru k počtu sledujících jsou tam reakce uživatelů poměrně slušné.

Která místa fotíš nejraději, kromě tvého oblíbeného Českého Švýcarska?

V Čechách mě obecně přitahuje sever, České Švýcarsko, Lužické hory, Ještěd, Krkonoše, Jizerské hory, kde to mám prochozené ještě z dob, kdy jsem nefotil, až po Broumovsko, Adršpach a Teplické skály. Celé severní pohraničí mi vždycky připadalo zajímavé. V poslední době taky poměrně často fotím na jižní Moravě, hlavně tzv. moravské Toskánsko. Je to zase něco trochu jiného, většinou se tam pracuje s dlouhým ohniskem (s teleobjektivem) a je zajímavé sledovat změny krajiny v závislosti na tom, čím jsou zrovna osetá pole. Navíc se tam dá fotit během celého roku. 

Jižní Morava | Foto: Martin Rak

A v cizině?

Z hor jsou to Dolomity. Chtěl bych také víc fotit na Slovensku. V poslední době mě ale asi nejvíc zajímá fotografování s využitím dlouhých expozic u moře (jeden snímek se exponuje klidně i několik minut, pozn. red.) – a je vcelku jedno, kde to je. Stačí, pokud člověk najde něco zajímavého do popředí snímku a pak už se dá vymyslet sousta věcí, díky plujícím mrakům, vodě a vlnám. V popředí fotky klidně stačí třeba i jen zajímavé struktury v písku. Vděčná jsou i skaliska nebo majáky v Bretani.

Jak vypadá den fotografa krajináře, kdy třeba vstáváš?

Většinou je potřeba vstát tak, abys byl na lokalitě ideálně hodinu před východem slunce, ale ne vždycky to tak samozřejmě vyjde.

Což někdy znamená vstávat třeba ve čtyři ráno…

Někdy i dřív. Když chce být člověk na místě hodinu před východem slunce, musí ještě často počítat s další hodinou, kterou mu zabere cesta od auta. V létě je dokonce někdy lepší na vytipované lokalitě přespat, což také někdy dělám. Po východu slunce fotím na místě ještě tak zhruba hodinu, podle toho, jaké jsou mraky nebo mlha. Potom jdu prozkoumat okolí a hledám další pěkná místa, na kterých by se dalo fotit.

Lužické hory | Foto: Martin Rak

A odpočíváš vůbec někdy? 

Snažím se trochu si odpočinout přes den, předtím, než vyrazím na večerní focení. Když jedu z Prahy, tak alespoň v autě nebo se natáhnu někde na trávu. Když jsem někde na delší dobu a jsem tam ubytovaný, tak si jdu přes poledne lehce schrupnout a vyrážím zase odpoledne. Večer je nejlepší být na místě tak dvě hodiny před západem slunce. 

Kolik toho s sebou nosíš?

Je to poměrně těžké. Mám aktuálně Canon 5D, širokoúhlý objektiv 16-35 mm, teleobjektiv 70-300 mm a někdy s sebou beru ještě ultra širokoúhlý Samynag 14mm. K tomu ještě stativ, filtry, náhradní baterky, kabelovou spoušť… Občas se to pronese, nemám celou výbavu zváženou, ale myslím, že to bude tak deset, dvanáct kilo.

Jak se dá fotografování krajiny skloubit s prací? 

V určitých dnech to samozřejmě nejde. Ale jinak se dá třeba v létě vyrazit i večer po práci, přespat někde na vyhlídce, ráno fotit východ slunce a být v deset ráno zase zpátky v Praze. Jinak samozřejmě fotím hlavně o víkendech. Tam je ale samozřejmě nevýhodou, že na všech zajímavých lokalitách bývá poměrně dost lidí. Na jednom místě se klidně sejde i několik fotografů najednou, Takže je určitě zajímavější fotit ve všední den. Pokud to jde, tak se o to snažím.

Které fotografy máš rád, inspirují tě nebo tě nějak ovlivnili?

Z českých je to určitě Václav Sojka, který je teď oficiálním fotografem Národního parku České Švýcarsko. Z klasiků fotografie je to Michael Kenna, který pořád fotí na klasický černobílý film. Právě on přišel s těmi dlouhými expozicemi a krajinářským minimalismem. Ze současných fotografů mě hodně baví Erin Babnik, která žije napůl v Kalifornii a napůl ve Slovinsku. Má krásné výtvarné fotky, které mají duši. A třeba v Dolomitech chodí na opravdu odlehlá místa, což obdivuji.