reklama
 
 

Chcete skvělé fotky zvířat? Staňte se pro ně zajímaví asi jako pařez, říká fotograf

12. 2. 2017
Michal Krause fotí zvířata v jejich přirozeném prostředí. Expedice ho zavedly na tři kontinenty a za své fotografie obdržel v roce 2015 i cenu v soutěži Czech Press Photo. „Naučit se to není zase tak složité. Nejtěžší na focení přírody je to, že spousta pokusů končí nezdarem,“ říká v rozhovoru.
Doporučujeme

Michale, proč jste si zvolil zrovna fotografování přírody?

Od dětství mám hrozně rád přírodu a zvířata. Když jsem začal fotit, bylo zcela logické propojit tyto dvě záliby. Dá se říct, že to vyplynulo tak přirozeně, že jsem si nikdy nemusel klást otázku, proč jsem si zvolil právě wildlife. Ale když si takovou otázku teď položím, tak je pro mě odpověď naprosto jasná – dělám to především kvůli setkávání se se zvířaty.

Které věci na tom máte nejraději?

Pozorovat divoké tvory ve volné přírodě je pokaždé silný zážitek, ale vůbec nejraději mám momenty, kdy pro zvíře přestanu být vetřelec a stanu se pro něj něčím asi tak stejně zajímavým jako starý pařez. Často z toho nejsou ani fotky, protože se to odehraje jen tak mimochodem – třeba když čekám na jeleny a najednou zjistím, že se mi půl metru od nohy pokojně pase zajíc.

Většina z toho by se nepochybně mohla odehrávat i bez foťáku, ale někde uvnitř mám výtvarné ambice, které nemohu při své šikovnosti naplnit třeba malováním, takže se to vlastně skvěle doplňuje – focení mě přivádí k přírodě a ta mi zase občas nabízí obrazy, které mohu zachytit fotoaparátem.

V čem je fotografování přírody specifické? A bylo pro vás obtížné se to naučit?

Michal Krause

Michal Krause

  • fotograf divoké přírody
  • původně fotil jako fotoamatér, nyní se wildlife fotografii věnuje profesionálně
  • publikuje na serveru Paladix.cz,
  • pravidelně vydává týdenní newsletter Lepší fotky
  • expedice ho zatím zavedly na tři kontinenty
  • za fotografie z výpravy na Špicberky obdržel cenu Trigema v soutěži Czech Press Photo 2015

Vlastní focení nebylo zase tak moc těžké zvládnout. Pravda, zvířata ve volné přírodě se často fotí za podmínek, které to nijak neulehčují – ale to jsou všechno technické věci, které se daly s trochou snahy zjistit i před patnácti lety, kdy jsem podnikal první krůčky já. A dnes je to ještě jednodušší, na webu je dostupné velké množství informací a i v malém Česku je dost lidí, kteří dělají kvalitní kurzy.

Co je na tom podle vás nejtěžší?

Nejtěžší na tom je podle mě to, že spousta pokusů končí nezdarem. Divoké zvíře si neobjednáte, takže se nemusí vůbec objevit. Nebo dorazí až v době, kdy už podmínky nedovolí fotit. Případně nepřijde tam, kam potřebujete. Na začátku je tedy těžké neztratit motivaci, zvlášť když jde o žánr, kterému je třeba vyhradit poměrně dost času.

Předpokládám, že fotit přírodu znamená též sledovat ideální počasí a časy. Jak se na to připravujete a kolik času věnujete studiu fauny a flóry?

Většinou mě zaujme buď nějaká lokalita a zkoumám, co zde všechno žije, nebo si vyberu konkrétní zvíře a pak hledám, kde by se dalo najít. Když vím, co chci fotit, zaměřím se primárně na vhodné období. Může jít jednoduše o přítomnost zvířat v lokalitě (např. u tažných ptáků), o vzhled (zimní srst u severských zvířat, svatební šat u ptáků apod.) nebo o chování (jelení říje, krmení mladých papuchalků…).

A další okolnosti?

Snažím se mít určitě rámcovou představu o počasí i o světelných podmínkách, které mohu očekávat (např. na Špicberkách se v průběhu roku značně mění směr, kde vychází a zapadá Slunce, a pět měsíců v roce je tu polární noc). Zajímám se také o Měsíc a o viditelnost Mléčné dráhy. Během průzkumu před fotografováním samozřejmě hledám fotky lidí, kteří v lokalitě byli, a informace o chování zvířat.

Přesto nakonec asi hraje velkou roli náhoda.

To ano. Klidně se stane, že pět let před vámi v danou dobu zvíře někdo fotografuje pomalu každý den, vy přijedete a dva týdny ho nepotkáte. Celkově takové plánování může zabrat i desítky hodin, ale přiznám se, že mě osobně příliš nebaví, a tak ho občas možná až moc ořezávám na nezbytné minimum.

Už jste to trochu nastínil, ale je jaký je třeba rozdíl ve fotografování ptáků a jelenů?

Focení různých druhů má společné prvky i specifika. Některá zvířata se třeba téměř nedají vyfotit jinak než z krytu, jiná si na fotografa po nějakém čase zvyknou a dalším nevadí, ani když k nim rovnou napochoduje na dva metry. Tohle se navíc liší i mezi různými lokalitami, takže co funguje na jednom místě, může jinde selhat. Hůře se samozřejmě mohou fotit soumrační či noční tvorové a další zase žijí ve fotograficky problematičtějším prostředí.

A existuje i něco, co je stejné, ať už fotografujete jakýkoliv druh? 

Stejné pro všechny fotografie zvířat bývá to, co činí fotku zajímavou – tedy nápaditá kompozice, dobré světlo a podobně. A vždy by měl být při focení přítomen respekt ke zvířeti a jeho prostředí.

Jak by se tedy fotograf měl chovat?

Jako ohleduplný host. Asi tady nejde vyjmenovávat všechna pravidla, ale ona se dají docela dobře shrnout: respektujte zvíře, snažte se co nejméně zasahovat do jeho prostředí a vždy mějte na paměti, že žádná fotka nestojí za riziko zranění zvířete, vyplašení rodičů od mladých nebo za jiné devastující dopady.

Expedice jsou finančně náročné, jak se shánějí sponzoři? Nebo si cesty hradíte sám?

Všechny cesty si hradím sám. Není to úplně jednoduché, protože žánr wildlife má sice velmi široké publikum, ale poměrně chabé komerční uplatnění, takže většina fotografů si na cesty musí přinejmenším částečně vydělávat jinak.

Pokud chcete vyrazit třeba pětkrát do roka, může jít docela klidně o stovky tisíc korun. Naštěstí existuje spousta zajímavých míst, kam se dá dostat za poměrně rozumné peníze, takže pokud jste flexibilní ve výběru lokality, můžete cestovat za zvířaty podstatně ekonomičtěji. Na některé nápady by se ale občas sponzor hodil.

Pro všechny fotografy je rozhodující technika, kterou používají. Já jsem však měla za to, že se wildlife nedá fotit jinak než s kvalitní zrcadlovkou. Vy ovšem fotíte systémovým kompaktem (bezzrcadlovkou).

V určitou chvíli jsem si uvědomil, že ačkoliv mám plnou skříň techniky, fotím s ní docela málo. Došlo mi, že mě jednoduše nebaví brát sebou kamkoliv těžkou zrcadlovku, a tak jsem začal přemýšlet o něčem menším na každodenní focení. Do oka mi padly fotoaparáty Fujifilm a byla to láska na první stisknutí spouště. Zní to asi jako klišé, ale byl to pro mě nový impuls, díky kterému jsem si začal focení mnohem víc užívat. Tehdy jsem ještě počítal s tím, že si zrcadlovku na zvířata ponechám, ale když byl později oznámen teleobjektiv Fujinon XF100-400mm, ve skrytu duše jsem zadoufal, že by s ním mohl jít fotit i wildlife. To se mi nakonec potvrdilo, takže jsem prodal zbytek staré výbavy, a nyní již používám výhradně tuto techniku. Jak se ukázalo, bylo to tak trochu osudové rozhodnutí, protože jsem posléze od této značky dostal nabídku na spolupráci.

Jednu ze svých výstav jste nazval Za zvířaty od severu k jihu. Jak dlouho vám trvalo shromáždit fotografie a jak náročný byl proces skládání takto rozdílných snímků dohromady?

Jednalo se o výstavu průřezovou za období posledních cca šesti let. Musím říct, že sestavování byl tak trochu oříšek, protože bylo třeba skloubit některé dost odlišné fotografie, ale snad se to podle ohlasů návštěvníků i podařilo.

Příprava výstavy probíhala ve velkém časovém stresu, takže nakonec se ukázalo jako nejsnazší využít členění galerie k vytvoření menších celků, které by na sebe v rámci možností logicky navazovaly. Myslím, že práce kurátorů, kteří právě tohle umějí, je nedoceněná.

Kdybych se teď rozhodla být wildlife fotografkou, co bych musela udělat jako první?

Pokud bych předpokládal, že zvládáte úplné základy focení, tak podle mě to nejlepší, co můžete udělat, je vydat se s některým dobrým fotografem na dvoutýdenní cestu a nasávat jako houba všechno, co od něj můžete pochytit.

autor: Romana Marie Jokelová

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama