Vnímat práci dokumentární, reportážní a portrétní fotografky Dagmar Hochové (1926-2012) hlavně přes její snímky dětí by bylo velmi zjednodušené. "Autorka se během své čtyřicetileté profesionální kariéry úspěšně vydávala i do oblastí, s nimiž si její jméno zatím nespojujeme," konstatuje autor nové publikace, kterou vydalo nakladatelství PositiF.

Nejrozsáhlejší dosud vydaná monografie fotografky Dagmar Hochové, kterou editorsky připravil Jiří Pátek, sleduje její život a dílo prostřednictvím vyprávění lidí, kteří ji znali, dobových dokumentů, autorčina archivu negativů a publikací, které o její práci vyšly po pádu komunismu.

Listování monografií fotografky Dagmar Hochové | Video: PositiF

Kniha přichází čtyřicet let poté, co v edici Umělecká fotografie nakladatelství Odeon vyšla autorčina první malá monografie, a dvanáct let poté, co tato významná dokumentaristka a představitelka české humanitní fotografie zemřela. 

Hochová se narodila se v roce 1926 v Praze. Její otec Karel Hoch byl  šéfredaktorem Národních listů, tiskovým atašé Československa v Římě, historikem, publicistou a také členem kuratoria Moderní galerie.

Vystudovala Státní grafickou školu v Praze, byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Pak pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek Karla Plicky na nově založené filmové Akademii múzických umění.

Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelstvím Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslula svými cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její fotoaparát zachytil životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo.

Její obsáhlou fotografickou pozůstalost včetně množství negativů nyní spravuje Moravská galerie v Brně.