V knize, která vznikla v Brně, Bratislavě, Budapešti a Vídni, fotografujete akty v městských lokalitách, které často působí omšele, staře a opotřebovaně. Proč to tak je?
Dávám to do kontextu záměrně. Člověk by neměl být obklopen jen sterilně dokonalým prostředím, protože to má dopady na jeho psychiku. Začne pak sám u sebe negativně vnímat všechno nedokonalé, hledá na sobě chyby, odmítá stárnutí.
Panující kapitalismus se nás snaží přesvědčit, že všechno nedokonalé je nežádoucí. Obávám se, že to ze Západu velice rychle proniká sem k nám. V knize je zachycena spousta míst, která už neexistují, byla gentrifikována a jejich poetika zmizela (gentrifikace je označení pro sociálně-kulturní změny způsobené tím, že bohatší lidé nakupují nemovitosti k bydlení v dosud méně prosperujících oblastech - pozn. red.). Snažím se v knize vyzdvihovat jinakost a diverzitu. Přehnaná snaha o dokonalost vede podle mého názoru k pravému opaku.
Nahota je pro vás důležité téma. Čím je to dáno?
Vlastně ani nevím. Akt je téma staré jako umění samo a také není potřeba znát odpověď na to, proč to tak je. Vždycky říkám, že nahota je základní. Mohl bych se stejně ptát, proč je třeba pro návrháře důležité oblečení.
Na fotografiích jsou lidé různého pohlaví, různé barvy pleti, různých vyznání, mají rozdílná zaměstnání, liší se velikost jejich majetku. Když jsou nazí, všichni jsou si rovni. Spojuje je to.
Jak vybíráte lidi, kteří se chtějí nechat vyfotografovat svlečení v ulicích města?
Já je nevybírám, když se někdo chce fotit, vyfotím ho. Pro projekt takového rozsahu bylo nutné zeptat se tisíců lidí. Podle mé zkušenosti nakonec kývnul zhruba každý dvacátý. Občas se stane, že je úspěšnost větší - třeba když moje snímky zaujmou na sociálních sítích okruh přátel někoho, kdo už se zúčastnil.
Obecně ale platí, že hůř se mi shánějí starší lidé. Je u nich cítit větší ostych. Navíc je v mediích a reklamách propagován kult mládí, a to má na chuť starších lidí nechat se vyfotografovat bez šatů velký vliv. Byl bych rád, kdybych jich pro svůj projekt našel více, různorodost je pro mě velmi důležitá, ale bohužel mi chyběl čas, abych toho mohl dosáhnout. Podobné to bylo s nebinárními nebo transgender lidmi. Také mnozí lidé s nějakým postižením jsou bohužel zvyklí v dnešní normativní společnosti svoje postižení skrývat a mají ostych se nechat vyfotit.
V knize je zhruba 380 snímků. Ovlivňují portrétovaní výběr místa, na kterém je pak fotografujete?
Oni sami si místa vybírají jen minimálně. Někdy mi něco zajímavého ukážou, ale takových případů je jen minimum. Většinou ta místa sám hledám během procházek po městech. To, co mě zaujme, si fotím mobilem a mám díky tomu zásobu lokalit, které by se mi mohly hodit. U snímků se zaznamenávají GPS souřadnice, takže je pak mohu snadno zase najít.
Jak na vaše fotografování v ulicích reagují okolní chodci, kteří nevědí, o co jde, a najednou před sebou uvidí nahého člověka a fotografa?
Není to pro ně obvykle nic negativního ani pobuřujícího. Nahota je normální, není to nic šokujícího. Pro kolemjdoucí je to spíš taková zajímavost, vyrušení z jejich každodennosti. Občas se objeví i negativní reakce, ale jen výjimečně.
Všímá si vás třeba policie?
Fotografuji ve městech a na veřejných místech, takže se stává, že to vzbudí její pozornost. Ale žádné větší problémy jsem neměl. Když jsem v Brně fotil svlečenou dívku u růžového Audi, jela kolem zrovna policejní hlídka a policista nám s úsměvem ukázal palec zdvižený nahoru. V Maďarsku jsem fotil Íránce tmavší pleti, a když se mě začali policisté vyptávat, použil jsem svoji klasickou výmluvu, že fotím plakát pro divadlo, a stačilo to. Mimochodem na těchto dvou případech můžu také ukázat to, co se během mého fotografování potvrzovalo: že pořád existuje rozdíl mezi vnímáním ženského a mužského těla. To ženské bývá vnímáno pozitivněji než mužské. Pořád je tady strach z penisu. Byl bych rád, kdyby moje fotografie toto tabu pomáhaly bořit.
Fotíte sám, nebo vám pomáhá tým asistentů?
Fotím sám s modelem. Kdyby tam bylo více lidí, rozptylovalo by mě to.
Fotil jste v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku. Lišily se reakce město od města?
Ano, hodně. Paradoxně nejlepší a nejsvobodnější reakce byly v Budapešti, přestože Maďarsko vnímáme kvůli autoritářskému Viktorovi Orbánovi a konzervativní straně Fidesz jako nejméně svobodnou zemi z této čtveřice. Měl jsem za to, že v Budapešti se lidé nebudou chtít veřejně ukazovat v rámci projektu, jako je ten můj, který klade důraz na různorodost, ukazuje páry stejného pohlaví i nebinární lidi, ale nebylo to tak, byli velmi vstřícní. Naopak ve Vídni, kde mají rozvinutou demokracii a jsou výrazně bohatší než v Budapešti, měli největší zábrany.
Proč to tak podle vás je?
Celá Vídeň navštěvuje psychologa, protože nezažívá žádné nebezpečí ani dobrodružství. Ve Vídni je všechno čisté, bezpečné a pojištěné. Vídeň je sterilní vybělená krychle, bílá místnost s nulovými emocemi. Střední Evropa bude bohužel časem pravděpodobně stejně nudná jako Vídeň. Brno, Bratislava a Budapešť se stanou dalšími Vídněmi a už se tady nebude dít nic vzrušujícího. Poslední kousky něčeho zajímavého zůstanou ve východní Evropě.
Pokud jde o Vídeň, zajímavá byla především místa na jejích okrajích. Třeba zahrádkářské kolonie s malými domky, které v některých případech slouží i k trvalému bydlení. Je to tam jedna z mála ještě originálních lokalit. Lidé by měli více přemýšlet, co se kolem nich děje, snažit se to ovlivňovat a nenechat se jen vést systémem. Měli by dávat pozor, co se staví, co se renovuje, a nějak to prostřednictvím občanské společnosti ovlivňovat, aby jim něco cenného a zajímavého vůbec zbylo.
Pózy vymýšlíte vy, nebo to necháváte na fotografovaných lidech?
Největší problém je, když na focení přijde modelka nebo model. Zaujímají naučené pózy a trvá mnohem déle, že se začnou chovat přirozeně. Nejlepší je fotit s lidmi, kteří nikdy nestáli modelem nazí. Jenže v poslední době je už kvůli rozmachu sociálních sítí modelem nebo modelkou skoro každý. To je velký problém. Navíc pak někteří z nich nejsou spokojeni s tím, jak na mých fotkách vypadají. Jsou zvyklí fotit se tak, aby se sami sobě líbili, vyžadují, aby byla jejich tvář vidět jen z té "lepší strany" a podobně.
Jak je přemlouváte, abyste pak tu fotografii mohl použít?
Nepřemlouvám, výběr fotografií je v mé kompetenci a oni hned po fotografování podepisují souhlas se zveřejněním snímků. Pak se s tím občas musí srovnat, ale v knize nejsou sami, je tam velké množství podobných portrétů a je to potřeba vnímat v kontextu s nimi. Myslím, že když pak vidí, o co mi jde, už to pro ně není tak těžké.
Martin Gabriel Pavel
je český fotograf a vizuální umělec. Od roku 2011 vytváří sérii Daily Portrait, 365+ portrétů nahých lidí v různých prostředích. Ta se objevila i ve třech publikacích: v roce 2014 vydal box polaroidových snímků Daily Portrait Prague, v roce 2017 knihu Daily Portrait Berlin a v roce 2021 knihu Daily Portrait Brno, Bratislava, Budapest, Vienna. Momentálně má rozpracovanou sérii snímků ze Švýcarska. Jeho práci můžete sledovat zde: web: martinpavel.com/, Facebook: facebook.com/martinpaveldotcom
Pamatujete si, jak jste se sérií fotografování svlečených lidí začal?
Bylo to v roce 2011, když jsem si pronajal ateliér na Smíchově a začal jsem pracovat na sérii každodenních portrétů Daily Portrait. Zval jsem tam tehdy zpočátku mé přátele. Mysleli, že je fotím, ale já jsem ve skutečnosti natáčel video. Pak jsem je požádal, aby z něj vybrali jeden statický záběr, na kterém se sami sobě líbí.
Pak následovalo několik dalších pokračování projektu Daily Portrait, nyní pracujete na šestém, jestli se nepletu.
Po portrétech ze smíchovského ateliéru následovala série polaroidových snímků z ulic Prahy. Pak jsem na to navázal portréty z metra, které jsem zaznamenával kamerou ukrytou v brýlích. Následovaly snímky lidí v berlínských bytech - tam byl koncept postaven na myšlence kolujícího fotoaparátu. Lidé si ho předávali mezi sebou a fotografovali se navzájem, já jsem to jen organizoval. V letech 2018 až 2020 vznikly snímky z Brna, Bratislavy, Budapešti a Vídně. Zatím poslední je rozpracovaná série ze Švýcarska. Každé z pokračování je něčím jiné, nechci se opakovat.
A vy byste se nechal vyfotit nahý?
Ano, v každém ročníku Daily Portrait najdete fotku, na které jsem i já.
O knize:
Martin Gabriel Pavel: Daily Portrait Brno-Bratislava-Budapest-Vienna. Vydáno vlastním nákladem autora. 440 stran, pevná plátěná vazba s ražbou, velikost 286×380 mm. Kniha má dvě verze obálky - červenou a bílou. Publikaci vytiskla tiskárna Helbich a.s. v Brně. Kniha je dostupná na tomto odkazu.
