Na neturálně šedých zdech pražské galerie Leica září barvy fotografických obrazů, které vytvořila fotografka Eva Heyd. Na snímcích a kolážích z výstavy nazvané Soukromé cesty se potkává realita s emocemi, vrství se dojmy, myšlenky, vzpomínky i hledání hlubšího významu věcí.
"Myslím, že to, co na výstavě vidíte, trochu lépe vystihuje její anglický název, tedy Private Journeys," říká fotografka, která prožila dvacet let v New Yorku. Jde totiž především o zachycení vnitřních krajin našich pocitů.
Z Československa do USA
Eva Heyd začala fotografovat už ve svých šestnácti letech a pokračovala v tom i během studií žurnalistiky v Praze. "Byly to psychologické portréty žen s prvky dokumentu," popisuje své tehdejší snímky, které byly na rozdíl od většiny její současné tvorby černobílé.
"Tehdy se tady v Československu fotografovalo převážně černobíle, barevně jsem začala fotit až v New Yorku," říká. Do Ameriky odešla v roce 1985 ve svých dvaatřiceti letech. "Začala jsem tam pracovat jako profesionální fotografka, i když mi chvíli trvalo, než jsem se k tomu propracovala," vypráví.
Přestože předtím v Československu už asi dva roky působila jako fotografka pracující pro významné podniky, jako byl Jablonex nebo Centrotex, nebyly pro ni začátky v USA úplně jednoduché. "Vlastně jsem nic neuměla, protože tam se fotografovalo hlavně barevně. Fotografické řemeslo jsem se doopravdy naučila až v Americe," říká dnes. "Ale díky základům z Československa jsem se to naučila velice rychle," dodává.
Eva Heyd
Rozená Eva Hejdová (* 26. srpna 1953, Praha) je česko-americká publicistka, fotografka a umělkyně. V průběhu své kariéry vystavovala umělecké fotografie a výtvarné práce v Česku, Evropě a ve Spojených státech. Od roku 2005 žije a pracuje v Rožmitále pod Třemšínem, kde se věnuje volné tvorbě. Vydala čtyři knihy - Psí deník, Lístek do Nového světa, I já se toulal ulicemi Manhattanu a Za hranice fotografie.
Práce pro velká muzea v New Yorku
Nejdříve pracovala ve studiu Atlas na 27. ulici a dělala především produktovou fotografii. Znamenalo to dokonale zvládnout fotografování s velkoformátovými přístroji na barevné diapozitivy. Ve studiu se dostala i k fotografování sbírkových předmětů v newyorských muzeích. Po dvou letech už studio vedla, pak odešla na volnou nohu.
Fotila pro muzea, galerie, umělce, sběratele, architekty a designéry v New Yorku a na východním pobřeží Spojených států. Mezi její klienty patřily Whitney Museum of American Art, pobočka Muzea moderního umění v New Yorku PS1 nebo Museum of Art and Design.
Začala také spolupracovat s dalším českým fotografem v New Yorku Jiřím Ermlem, od kterého se naučila jednu z nejobtížnějších fotografických disciplín - tedy fotografování skla.
Digitální snímky muzea zpočátku nechtěly
Analogovou technikou a na diapozitivy fotografovala Eva Heyd pro americká muzea až do roku 2005, kdy se vrátila zpět do České republiky. Digitální fotoaparáty už se tehdy v profesionální praxi využívaly hodně, ale kurátoři muzeí o digitální fotografie příliš nestáli. "S digitální fotografií začalo jako první Metropolitní muzeum. Ale všichni ostatní chtěli stále raději diapozitivy," říká Eva Heyd.
Počítačová technika tehdy ještě nebyla na takové výši jako dnes a o monitorech to platilo dvojnásob. Velkým problémem bylo věrné zobrazení barev na displeji. "Každý kurátor měl jinak seřízený monitor a prostě nebyli schopni správně vidět barvy. Diapozitivy pro ně byly tou dobou mnohem použitelnější. Věděli, že na diapozitivech jsou barvy přesné, zatímco na monitoru nejisté," vysvětluje fotografka.
Když se z fotografií stávají sochy
V USA se samozřejmě věnovala i své vlastní volné tvorbě a zajímalo ji propojování fotografie s jinými druhy umění, třeba se sochařstvím. "Hodně jsem pracovala s fotografickým plátnem, na kterém byla nanesena emulze a vyvolávalo se podobně jako fotopapíry. A protože plátno je tvárné, začala jsem ho nanášet na různé trojrozměrné objekty," vysvětluje.
I když začínala s portréty a dokumentem, k výtvarnější a přemýšlivější fotografii přešla ve volné tvorbě už poměrně brzy. "Snažím se v obraze obsáhnout různé roviny - nejen to, co vidíte, ale i rovinu emocionální, jde mi o celý vjem, ve kterém fungují vaše pocity, asociace, a to je myslím hlavní věc, která se v tom nějakým způsobem objevuje," říká.
"Mnoho věcí v mé tvorbě nejsou čisté fotky, ale fotografického základu se opravdu snažím držet. Fotografie je pro mě vždy výchozí. Nikdy jsem od ní neutekla natolik, abych se dostala zcela na druhou stranu, a to zcela záměrně. Říkám si - ševče drž se svého kopyta," konstatuje fotografka.
Koláž, za kterou poděkovala americká vláda
Nad schody v pražské Leica Gallery teď visí také černobílá koláž Evy Heyd, která zachycuje dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku a pod nimi je umístěn kovový góbus z parku ve Flushing Meadows. Dohromady tvoří vykřičník.
"Mám k té koláži mimořádný vztah," říká fotografka. "Vznikla v roce 2001 a prodala se na speciální aukci, jejímž cílem bylo podpořit lidi, kteří vinou teroristických útoků z 11. září přišli o své blízké. Peníze šly na dobročinné účely a já jsem pak za to od americké vlády dostala poděkování. Jsem na tu fotku opravdu hrdá," vysvětluje.
Neobvyklý pohled na "dvojčata" je mimochodem fotografován ze střechy studia na 27. ulici, kde Eva Heyd pracovala.
Koláže jsou pro tvorbu Evy Heyd typické. "Umožňují mi vyjádřit celistvost vjemu. Nejde v nich jen o odraz reality. Mají více tvůrčích možností než dokumentární fotografie, kde de facto pracujete jen s výřezem a s kompozici. Umožňují více výtvarné tvůrčí práce," vysvětluje
Z New Yorku do Rožmitálu pod Třemšínem
V roce 2005 se vrátila z Ameriky do Česka. Narodila se v Praze, v malém městě nebo na vesnici nikdy nežila, takže to pro ni byla velká změna. Silně na ni zapůsobil rozdíl americké a české krajiny. "Ta americká je divoká, česká je - jak já říkám - popsaná," vysvětluje. Právě to, jak se do krajiny vepsaly historické události, víra a životy lidí, odráží její soubor Vrstvy krajiny. Část z něj je vystavena na nynější výstavě v Leica Gallery.
Po návratu do Česka pracovala pro nadaci Czech National Trust, která se zaměřuje na péči o památky. Teď už tam nepůsobí, zůstala jen u jednoho dobrovolnického projektu, a tím je záchrana Rožmitálského zámku.
Nezasteskne se jí někdy po rušných ulicích New Yorku? "To víte, že ano," říká. "Ale pořád tam pravidelně létám," dodává. A i když už je zpět v Česku osmnáct let, stále se z USA ptají, jestli by pro ně opět nechtěla fotit.
