Průkopník policejní fotografie Antonín Friedrich (1860-1940) je jedním z několika zajímavých fotografů, kterými se zabývá čtvrtý díl Kolišovy knižní série. Pokud jste viděli alespoň jeden díl Hříšných lidí, zákonitě jste museli vidět i Friedricha, i když to nejspíš netušíte. "V každém ze třinácti dílů jsou pod úvodními titulky vidět staré fotografie. Na jedné z nich je zachycen fotograf v policejním ateliéru a je to právě Antonín Friedrich, " vypráví autor knihy Jiří Koliš.
Fotograf a případ mrtvého směnárníka
Jak na počátku století práce policejního fotografa vypadala, zkoumal Jiří Koliš v archivech policie i soudů. V povídkovém příběhu, který by mohl klidně posloužit i jako základ pro prequel seriálu o "hříšných lidech", pak na základě archivních materiálů přibližuje, jak práce tehdejšího průkopníka policejní fotografie vypadala.
Své vyprávění postavil Koliš kolem vraždy pražského směnárníka Eduarda Kische, která otřásla Prahou v září roku 1910. Na oddělení, kde fotograf Friedrich působil, s ním tehdy pracoval i mladší detektiv Vaňásek. Jeho kariéra později úspěšně postupovala a byl to právě on, kdo se stal předobrazem seriálového prvorepublikového policejního rady Vacátka.
Mrtvého směnárníka tehdy objevila Marie Ciprová, "Zavražděný ležel za pultem na zádech a měl ošklivě znetvořený obličej. Pod ním byla kaluž zaschlé krve. I jeho plnovous byl krví nasáklý. Jenže před mrtvým seděl velký pes a na každého vrčel," píše Jiří Koliš podle dobových pramenů. Psa odvedl jeden z karlínských strážníků, který se nabídl, že to se zvířaty umí.
Příběh pokračuje tím, že na místo vraždy vstupují komisař Knotek a mladší detektivové Drašner a Vaňásek (předobraz seriálového Vacátka). Spolu s nimi se na místě objevují i policejní lékaři Pilař a Feigl. Policisté nejprve nacházejí velký kámen, kterým dostal zavražděný dvě rány do hlavy. Zemřel však až po bodnutí nožem do krku. Vrah mu přeťal krkavici. Pokladna byla prázdná, ale trezor vypáčený nebyl. Směnárník měl u sebe plnou peněženku, pletený pytlík s kovovými mincemi, hodinky, a dokonce i malý revolver.
Krvavý nůž, fotografova vzpomínka a Ančka Slůně
Příběh o fotografovi Friedrichovi pak pokračuje tím, že policisté pod ramenem zavražděného najdou nůž s nápisem na střence, který fotograf Antonín Fridedrich pečlivě zdokumentuje. Následně se v Praze rozbíhá rozsáhlá pátrací akce, při které je zadrženo 72 lidí, ale vrah mezi nimi není.
Policie nemá příliš mnoho stop, ale na jednu je v příběhu přivádí právě snímek fotografa Friedricha zachycující vražednou zbraň. Nápis vyrytý na noži německy hlásá "Chmel a sklenici Bůh nám zachovej". Friedrich si vzpomíná, že už ho jednou viděl při dokumentaci jiného případu. Policisté si vybaví, že nůž tehdy zajistili při bytové prohlídce u lehké děvy Ančky přezdívané Slůně (její skutečné příjmení bylo Posvátná).
Měli tedy stopu. A brzy i jméno vraha
Policisté slečnu Posvátnou najdou a přivedou. Ta jim nakonec prozradí, že kudlu si u ní kdysi schoval jistý Rudolf Hauser. Muž, který má na kontě poměrně rozsáhlou trestnou činnost ve Vídni. Policisté si proto odtud nechávají poslat jeho spis, fotografie i otisky prstů.
Příběh, který vzdává hold vynikajícímu, ale téměř zapomenutému fotografovi, je v knize popsán samozřejmě mnohem podrobněji a barvitěji. Jak to všechno dopadne, prozrazovat nebudeme. Jiří Koliš v něm ale kromě vyšetřování vraždy popisuje i techniky a postupy práce, které tehdejší policejní fotograf používal, i místa, kde měl laboratoř, kde působil a kde bydlel, aby byl kdykoliv schopen vyrazit k případu.
Policejní fotky měly i jiné využití:
sloužily jako tabla zlodějů v kavárnách
Policejní fotograf tehdy nefotil jen na místech, kde byly páchány trestné činy. Jednou ze základních částí jeho práce byly také "portrétní" snímky zločinců a podezřelých. "Jeden způsob tehdejšího využití portrétních fotografií policejního fotografa Friedricha byl dokonce jakousi prevencí, dnes (bohužel) nepochybně neopakovatelnou," popisuje Jiří Koliš. A připomíná malou zprávu z deníku Národní politika z roku 1889. Zněla takto:
"Aby zamezeny byly alespoň částečně krádeže zimníků a svrchníků, doručilo policejní ředitelství do čelnějších kaváren a restaurací fotografie všech 'kavárenských strak', které v poslední době byly z krádeží podobných usvědčeny a odsouzeny. Jest nyní na dobré paměti číšníků, aby podobného hosta ihned poznali a věnovali mu náležitou pozornost". Bylo to jistě účinné opatření, dnes by však kvůli ochraně práv pachatelů a GDPR neprošlo, konstatuje Koliš.
Jiří Koliš: Staré pověsti fotografické IV
Knižní série Staré pověsti fotografické, jejíž čtvrtý díl právě vyšel, se zaměřuje na fakta, legendy a pověsti, spojené s fotografy a fotografií. Pojednává mimo jiné o Wilhelmu Hornovi, který v Praze vydával jeden z prvních fotografických časopisů na světě, o policejním fotografovi Antonínu Friedrichovi, o Františkovi Drtikolovi, o amatérském fotografovi aktů Aloisi Zychovi i o významných českých sportovních fotografech Terebovi, Pilmannovi a Martinovském. Vydalo nakladatelství Petit - Jiří Koliš, 2024. Kniha je ke koupi na stránkách skolachuze.cz
